Je stále zhasnuto, ale Zeman to myslel upřímně

16. 11. 2009 / Ivan David

Na semináři Masarykovy dělnické akademie v Lidovém domě jsem sice 12. 11. 2009 neviděl žádné dělníky, za to jsem se dočkal úvah, že název knihy ekonoma Miloše Picka „Stát blahobytu nebo kapitalismus?“ je zavádějící, protože zárukou blahobytu je prý jedině kapitalismus. Pokud si neklademe otázku, o čí blahobyt jde, pak lze tuto tezi přijmout. V kapitalismu skutečně existují lidé, pro něž je právě kapitalismus zárukou blahobytu. Totéž ovšem platí o všech společenských řádech a zlořádech.

Kapitalismus nevybočuje nijak z řady řádů, v nichž vládne ten, kdo má majetek a majetek má ten, kdo vládne. Předpoklad, že v socialismu budou vládnout nemajetní, a budou chtít zůstat nemajetnými, se nenaplnil. Předpoklad, že v komunismu nebude mít nikdo zájem vládnout a získat majetek nebylo možno ověřit, ale vycházel z premis, jejichž splnění v historicky krátké době nic nenasvědčuje. Tzv. „socialistické země“, představovaly pro kapitál novou příležitost ke zbohatnutí, až budou zprivatizovány. S takovým veřejným přiznáním „havlové“ vystupovat nemohli, mluvili raději o „pravdě a lásce“ až se toto spojení stalo natolik zprofanovaným, že ho příští demagogové nebudou moci použít.

Kapitalismus je prostý jako facka. Můžete si koupit všechno, na co máte peníze. Nemáte-li peníze, máte smůlu. Pokud má příliš mnoho lidí smůlu, je třeba je podporovat z daní těch, kteří vydělávají, aby se nenaštvali a nenarušovali růst blahobytu těch, kteří smůlu nemají. Tím se relativní blahobyt stává celkem všeobecným.

Může se však stát, že technické prostředky a pokles obav z naštvání nemajetných umožní prosazování kapitalismu bez všeobecného blahobytu, jak je to činěno dnes- samozřejmě výhradně v obecném zájmu, protože takto prý bude možno „čelit výzvám“. Plíživě upevňuje své pozice nová diktatura.

Jak si koupit svobodu

Velká listopadová revoluce přinesla svobodu. To je pravda. Jde o svobodu všechno si koupit- když na to máte. To za „totáče“ nebylo. Jsou ovšem vzácné komodity, které si nemůže koupit každý, protože jsou unikátní nebo jich není dost pro všechny. Některé z těchto komodit jsou strategického významu. Například média jako stroje na výrobu veřejného mínění. (Je sice pravda, že nelze zabránit, aby si lidé nadále vyráběli své mínění podomácku, ale většina bude konzumovat produkty velkovýroby.) Dále výroba zákonů včetně prefabrikovaných děr a beztrestnost při jejich obcházení a porušování. (Ideální ovšem je, když takové skutečnosti nejsou orgány nečinnými v trestním řízení vůbec zjišťovány, ale i to je třeba si koupit. Prospěch nevidících, neslyšících a nečinných nemusí být bezprostřední a může spočívat například v kariérním růstu spojeném s uspokojováním dalších potřeb.)
Konečně jde o nákup lokální samosprávy a exekutivy, které rozdělují veřejné zdroje. Veřejné zakázky přece nemohou dostat všichni. Právě tak veřejné služby lze zprivatizovat jen ve prospěch jednoho ze zájemců. Dostanou je ti, kteří za to zaplatí mimo kasu. Ti, kteří rozhodují, dostanou tak či onak zaplaceno. To je udržuje u moci. Říká se tomu korupce, a na rozdíl od blahobytu to kapitalismus provází vždy. Někde více a někde méně. Tam, kde vládnoucí třída vyrostla z nerovných podmínek korupcí vytvořených se korupce reprodukuje, roste a vůbec se jí daří lépe, zvláště, když byla účinně paralyzována veřejná kontrola nejprve útěkem před právníky, dále výrobou zákonů s prefabrikovanými dírami, nákupem nečinnosti příslušných orgánů a nakonec cenzurou prostřednictvím výběru a výroby vhodných informací. V tomto procesu jsme dnes mnohem dál, než v roce 1998, kdy byla jmenována vláda pracující sice v intencích kapitalismu, ale s příslibem rozvoje všeobecného blahobytu. Součástí tohoto cíle tedy bylo nutně odstraňování korupce a mírnění rozkrádání.

Jak to myslel Zeman?

Štěpán Kotrba si neodpustil vložení vysvětlivky k mojí stručné poznámce k Jaroslavu Baštovi (http://www.blisty.cz/art/49360.html)

Nejprve oprava představy Štěpána Kotrby, který možná taky někdy něco neví úplně přesně. Především jsem si jist, že Miloš Zeman měl naprosto vážný úmysl „dostat tuneláře do tepláků“. Nejednalo se o pouhý nevážný předvolební slib. Aby to však mohl realizovat, musel by mít možnost dosáhnout změny zákonů. Na to by byl potřeboval většinu v Poslanecké sněmovně. Jenže ČSSD měla menšinou vládu. Hlasy KSČM by k většině nestačily, pokud by taková koalice přicházela v úvahu. Jan Ruml jako předseda Unie svobody koalici odmítl, KDU-ČSL nemělo dostatek hlasů na dvoučlennou většinovou koalici a kladla si podmínku vstupu US. Koalice s ODS by byla jasnou zradou voličů.

Jedinou možností zbyla „opoziční smlouva“, která je naivně či účelově interpretována jako původ všeho zla v české politice. Pravice, která se aktivně či pasivně podílela na tunelování by samozřejmě novely zákonů nepodpořila. Zbývala pouhá exekutivní aktivita. Jenže exekutiva smí a musí konat jen to, co jí zákon ukládá, tedy v případě stíhání tunelářů prakticky nic.

Jaroslav Bašta tak byl odsouzen k neúspěchu - stejně jako všichni ministři, kteří exekutivními kroky nemohli nic podstatného změnit, ať už chtěli a byli schopni, či nechtěli nebo nebyli schopni. To byla také strategie ODS. ČSSD nic nedokáže a zklamaní voliči příště podpoří ODS nebo nepřijdou k volbám...

Ivo Svoboda byl členem stínové vlády, což zřejmě byla součást kompromisu se Stanislavem Grossem. Jenže Miloš Zeman nepokládal Svobodu v ministerské funkci za chybnou volbu, dokud nebyl konfrontován s jeho poněkud omezenými schopnostmi, pochybnou personální politikou a podezřelými zájmy a nezájmy. Vylučuji, že by Miloš Zeman předem kalkuloval s tím, že v teplácích skončí Svoboda. Ne, že by Zeman nebyl pragmatik, ale právě proto. Zeman toužil po úspěchu, i když věděl, že ho těžko může dosáhnout. Rozhodně by se nenechal oslabit vlivem kriminalizace ministra své vlády na veřejné mínění. Miloš Zeman si také zcela jednoznačně jako předseda vítězné strany prosadil, že si své ministry navrhne sám, jasně odmítl snahy svých stranických rivalů vstupovat do jeho rozhodnutí. Jeho oponenti prosazovali docela jiné kandidáty, než které navrhl prezidentu Havlovi.

Jaroslav Bašta věděl předem a dále zjistil, kam vedou chapadla chobotnice, ale nemohl sám nic podniknout. Miloš Zeman se nicméně stále velmi úporně ptal na výsledky akce „čisté ruce“ v jednotlivých rezortech a to i při jednání s ministry mezi čtyřma očima. Věděl, že veřejnost jeho slib vnímá jako důležitý a neúspěch by ho poškodil. Mnozí si jistě pamatují na Zemanovo oznámení o zjištěné korupci na Ministerstvu zahraničí. Jenže Jan Kavan své zjištění řekl Zemanovi na uzavřeném jednání vlády a Zeman ve snaze o mediální úspěch to ihned zveřejnil na tiskové konferenci, což Jan Kavan nepředpokládal. Důkazy se proto na Ministerstvu zahraničí rychle ztratily.

Také si pamatuji, jak mi Miloš Zeman mezi čtyřma očima ostře vytkl nedostatek úsilí v „akci čisté ruce“ a to na základě „informace“ od Vladimíra Špidly. Jen podotýkám, že po mé rezignaci bylo všech 12 trestních oznámení, které Ministerstvo zdravotnictví podalo, odloženo, aniž se kdo alespoň trochu zabýval shromážděnými důkazy. Přesile oponentů v nejvyšších orgánech strany nemohl Miloš Zeman dlouhodobě čelit, takže byl donucen oznámit úmysl odejít z politiky, což by jistě neudělal, pokud by si uchoval potřebný vliv a to i přesto, že byl po 10 letech intenzivní vrcholovou politikou zcela vyčerpán. Součástí požadavku Zemanových oponentů na „rekonstrukci vlády“ bylo i zrušení „ministerstva pro čisté ruce“.

Kolik žere korupce?

Lze odhadnout, že korupce v ČR užírá asi 20% veřejných zdrojů. Jde o neefektivně vynaložené prostředky zejména u velkých zakázek a to zejména stavebních, ale i vojenských investic, výdajů ve zdravotnictví a dalších resortech. Tyto výdaje jsou fakticky mimo veřejnou kontrolu a pokud mají orgány veřejné správy nástroje ke kontrole, využívají je ze sebezáchovných důvodů minimálně. Kauzy skončí zameteny pod koberec a žalující jsou odstraněni, aby dále nepřekáželi. Pokud by se jich nadřízení chtěli zastávat, zmizí také.

Daleko horší než přímé ekonomické jsou škody v oblasti morálního rozvratu, protože trvající stav umožňuje těm nejhorším (nejschopnějším z nejhorších) přístup do nejvyšších pater ekonomické a politické moci. Média informace většinou cenzurují a „grilují“ jedince pokoušející se o nápravu- pokud se ještě nějací vyskytují. Ti nejmocnější si svoje kšefty rozvracet nedají.

Do budoucna lze počítat s dalším zhoršováním situace. Volby na tento stav nemohou mít zásadní vliv, protože rozhodující místa řetězu (která jsou převážně mimo „politiku“) jsou dlouhodobě tvrdě kontrolována. Vůbec jsem nelhal, když jsem na billboardech hlásal, že umím léčit korupci. Dlužno přiznat, že korupce nemá o léčení zájem.

Vytisknout