K článku Petra Bakaláře "Smrt společenskovědních ústavů?"

16. 11. 2009

Na začátku článku pan Bakalář píše, že na myšlenku o zrušení společenskovědních ústavů ho přivedl případ dr. Klicperové, která je zaměstnankyní Psychologického ústavu, žije však dlouhodobě v USA. Na dotaz jak je to možné, dostal odpověď, kterou ve svém článku cituje:

Tato věta je vytržena z kontextu a pan Bakalář neuvádí, jakým způsobem se ptal a kdo mu tuto odpověď poskytl. Z nekonkrétně napsaného úvodu článku by se mohlo zdát, že se dotázal vedení PSÚ, které mu tuto odpověď poskytlo. Není tomu tak. Považuji za důležité zmínit okolnosti, za jakých pan Bakalář získal tuto informaci a které ve svém článku zamlčel, dovolím si proto této záležitosti věnovat aspoň jeden odstavec.

Pan Bakalář se na mě před několika týdny obrátil s dotazem, jaký je pracovně právní vztah mezi dr. Klicperovou a PSÚ. Odpověděl jsem mu, že zákon o ochraně osobních dat mi nedovoluje sdělovat informace o třetí osobě a zároveň jsem o dotazu pana Bakaláře informoval paní doktorku Klicperovou. Ta na dotazy pana Bakaláře mailem odpověděla. Přesto pan Bakalář podal stížnost k Akademické radě AV ČR. Podstatou stížnosti bylo, že dr. Klicperová žije, pracuje a pobírá plat na dvou kontinentech, což podle pana Bakaláře není možné. Akademická rada si ode mě jako ředitele vyžádala podklady a Kontrolní odbor Kanceláře Akademie věd ČR dospěl k závěru, že pracovně právní vztah mezi dr. Klicperovou a PSÚ je v souladu s legislativou ČR, o čemž pana Bakaláře informoval. Součástí obsáhlejšího vyjádření byla i výše citovaná věta.

Pro moji další argumentaci je nejpodstatnější to, že dr. Klicperová v USA působí na pracovišti, s nímž má PSÚ uzavřenou dvoustrannou mezinárodní dohodu. Tato smlouva mj. umožňuje pobyt pracovníka jednoho z ústavů na pracovišti druhé strany dohody. Paní doktorka tedy nepracuje doma na koleně, ale využívá zázemí americké instituce. Věta, kterou pan Bakalář cituje, byla míněna v mnohem obecnějším smyslu a vysvětlovala, že pracovník instituce není nezbytně vázán na určité prostory a v době internetu může svou práci vykonávat i jinde, než na jediném pracovišti.

Nyní ke dvěma základním myšlenkám článku pana Bakaláře: 1) pracovníci v sociálních vědách mohou pracovat doma, čímž by se ušetřilo za provoz ústavů (budov), 2) bylo by to žádoucí, protože provoz ústavů (jako institucí) je drahý a neefektivní. Pan Bakalář nákladnost provozu společenskovědních ústavů demonstruje na příkladu Psychologického ústavu a vypočítává, že jedna publikovaná strana stojí v přepočtu X peněz. Rád bych uvedl konkrétní číslo, obsah článku se však v průběhu pátku 13.11. měnil a byla zde uváděna rozličná čísla. Nejsem si tedy jist, zda v současné době je na webu vyvěšená verze definitivní. V této věci jsem se již obrátil na pana redaktora Čulíka a doufám, že mi celou záležitost objasní. Ještě nikdy jsem se nesetkal s tím, že by v médiu, které samo sebe označuje jako "deník" (nikoliv "blog" či "osobní stránky"), se měnil obsah již publikovaných článků.

Pokud jde o myšlenku, že by vědci v sociálních vědách pracovali výhradně doma, považuji za nerealistickou, jak už jsem napsal v úvodu. Vychází především z chybného předpokladu že

Není to prostě pravda a ani se mi nechce toto tvrzení nějak podrobně rozebírat. I ve společenských a humanitních vědách existuje týmová spolupráce, knihovnu a kopírky potřebuji tehdy, kdy je to nutné a ne jednou za týden, kdy na mě vyjde řada, na mnoho věcí musím reagovat okamžitě, protože ve společenskovědních ústavech se nejen bádá, ale poskytuje se i řada služeb - poradenských, konzultačních, expertních... Stát by beztak musel refundovat zaměstnancům náklady na energie, telefon, připojení k internetu atd. Nejsem si také jistý, kolik lidí by bylo ochotno si zavalit jeden pokoj (nebo polovinu bytu -- ze mzdy vědce si většinou nemůžete dovolit více 2-3 pokojový byt) počítačem, tiskárnou, odbornými knihami, šanony s agendou grantových projektů a nevím čím ještě.

Rád bych byl ale konkrétní a budu nyní mluvit jen o svém oboru, tzn. o psychologickém výzkumu. V něm totiž vůbec neplatí, že

Pro psychologický výzkum je především nezbytný kontakt s respondenty. Jen namátkou jmenuji konkrétní projekty, kterým se pracovníci PSÚ v současné době věnují, které jsou založeny na osobním kontaktu a k jejichž realizaci potřebují prostory pro rozhovory nebo vybavené laboratoře: výzkum zrakového vnímání (experimenty v dokonale zatemněných místnostech), výzkum raného vývoje sociálního chování (laboratoř pro práci s dětmi ve věku do tří let = hračky, přebalovací stoly, prostor pro přítomnost matky), výzkum vývoje řeči (laboratoř s audiovizuální technikou), vývoj a testování metod kvalitativní metodologie (nezbytné prostory pro provádění rozhovorů) nebo padesát let trvající longitudinální studie, jejíž účastníci jednou za pět let navštěvují ústav a tráví zde celý den vyplňováním dotazníků, odpovídáním v testech a aplikací autobiografických metod (viz webové stránky ústavu).

Z předchozích řádků vyplývá, že psychologický výzkum je náročný na čas (experimentátorů i účastníků výzkumu), prostory i na přístrojové vybavení. Je tedy logicky i finančně náročný. Tím se dostávám k druhému bodu, kterým je ekonomická nákladnost a -- dle názoru pana Bakaláře -- nízká efektivita výzkumu ve společenských vědách, konkrétně výzkumné činnosti PSÚ.

Základní problém vidím v tom, že pan Bakalář zvolil jako kritérium pro hodnocení nákladnosti a efektivity vědecké práce počet publikovaných stran. Autor článku vcelku správně uvádí, že

Dle Zřizovací listiny je hlavní náplní činnosti PSÚ vědecký výzkum ve vybraných oblastech psychologie a ze Zřizovací listiny také vyplývá povinnost výsledky zveřejňovat. Udělat však rovnítko mezi efektivitou práce a počtem stran publikovaných statí je zjednodušující. Napsání zprávy o výsledcích výzkumu (článek, referát) je pouze určitá, závěrečná část výzkumné práce. Výpočet, že napsání jedné strany v PSÚ trvá nějakých sedmdesát hodin, je proto naprosto absurdní -- v PSÚ trávíme čas nikoliv psaním článků, ale výzkumnou prací, na jejímž konci je i vytvoření výzkumné zprávy, tj. odborného textu.

Rád bych uvedl alespoň ještě jednu významnou informaci, která nemusí být nezasvěcenému čtenáři známa -- všechny odborné časopisy limitují počet stran přijímaných příspěvků. V některých psychologických oborech a s psychologií spřízněných disciplínách (psychiatrie) dokonce platí, že čím je časopis významnější, tím je prostor pro článek menší -- v časopisu totiž chce publikovat spousta vědců a proto je nutné počet stran jednotlivých příspěvků omezit. Ale abych byl opět konkrétní, sám jsem publikoval v časopisu Personality and Individual Differences, jehož impakt faktor se v posledních letech pohybuje mezi hodnotami 1.4 -- 1.6 (což jsou na sociální vědy velmi slušné impakt faktory), který maximální rozsah příspěvku stanovuje na 5000 slov včetně seznamu literatury a dalších příloh. Dostal jsem se tehdy do situace, kdy jsem musel článek krátit proto, aby byl publikován.

Na závěr se chci pro pořádek vyjádřit k některým nesrovnalostem ve výroční zprávě, kterou pan Bakalář cituje. Skutečně došlo k chybě, když se v seznamu výsledků za rok 2008 objevily dvě publikace vykázané již v roce 2007 (další publikace s vročením 2007 nebyly v tomto roce vykázány, protože nebylo jisté, zda do konce roku vyjdou -- nejde tedy o duplikaci). Tato příloha je však nepovinná, je pouze ilustrativní a na hodnocení ústavu nemá vliv.Rozhodující jsou záznamy v Rejstříku informací o výsledcích (RIV), kde je vše uvedeno správně.

Závěr

Názor pana Bakaláře, jak zajistit úspory při financování vědeckého výzkumu, plně respektuji. Každý má právo se k významným společenským otázkám vyjádřit a vnést do diskuse nový a v některých případech i neotřelý nebo inspirující pohled. Za sebe chci pouze říci, že řešení navrhovaná panem Petrem Bakalářem nepovažuji za relevantní. Pro hodnocení kvality i efektivity vědecké práce existují celosvětově přijímaná pravidla, která jsou při pravidelných hodnoceních ústavů v rámci Akademie věd uplatňována. Není pravda, že vědci, ať už ve společenských nebo přírodních vědách, nemají vůli ke kritickému hodnocení vlastní práce. Akademie věd vždy patřila k institucím, které náročné standardy pro hodnocení vědecké prosazovaly.

Vytisknout