Immanuel Wallerstein: Obama, Bush a převraty v Latinské Americe

15. 11. 2009 / Immanuel Wallerstein

Za prezidenta Bushe došlo k jedinému vážnému pokusu o převrat, který podporovaly Spojenými státy – bylo to roku 2002 ve Venezuele. Pokus byl namířen proti Hugovi Chávezovi a selhal. Za ním následovala po celé Latinské Americe a Karibiku série voleb, v nichž skoro pokaždé zvítězili kandidáti levého středu. Tato vlna vyvrcholila roku 2008 v Brazílii na setkání, na které nebyly Spojené státy vůbec pozvány a na němž byl kubánský prezident Raúl Castro fakticky přijímán jako hrdina.

Od doby, co je prezidentem Obama, došlo k jednomu úspěšnému pokusu o převrat, a to v Hondurasu. I když ho Obama odsoudil, politika USA je nejednoznačná a vůdcům převratu vychází sázka na to, že zůstanou u moci až do nadcházejících voleb nového prezidenta. V Paraguaji sice levicový katolický prezident Fernado Lugo převratu v poslední chvíli zabránil, ale jeho pravicový viceprezident Federico Franco teď manévruje, aby ho dosáhl jinou formou – tím, že prezidenta sesadí Lugovi nepřátelský národní parlament. A vojáci si brousí zuby v řadě dalších zemí.

Abychom pochopili tuto zřejmou anomálii, musíme se podívat na vnitřní politiku USA a její vliv na zahraniční politiku země. Za onoho času, a není to tak dávno, představovaly dvě hlavní strany navzájem se překrývající koalice sociálních sil, jejichž těžiště se v případě Republikánské strany nacházelo trochu napravo od středu a v případě Demokratické strany trochu nalevo.

Protože se tyto dvě strany překrývaly, volby tlačily jejich prezidentské kandidáty víceméně směrem ke středu, aby získali poměrně malou skupinu „nezávislých“ středových voličů.

To už dnes neplatí. Demokratická strana je sice pořád onou širokou koalicí, jako byla odjakživa, ale Republikánská strana se posunula daleko doprava. To znamená, že republikáni mají menší základnu. Logicky by je měla čekat spousta volebních potíží. Jak ale vidíme, věci se mají poněkud jinak.

Krajně pravicové síly, jež ovládají Republikánskou stranu, jsou vysoce motivované a značně agresivní. Usilují o očistu strany od všech republikánských politiků, které považují za příliš „umírněné“ a nutí republikány v Kongresu, aby jednotně odmítali všechno, co případně navrhne Demokratická strana a zejména prezident Obama. Politické kompromisy se už nepovažují za žádoucí. Právě naopak. Po republikánech se chce, aby pochodovali podle jediného bubeníka.

Demokratická strana přitom funguje tak jako vždycky. Její široká koalice sahá od levice až trochu napravo od středu. V Kongresu vynakládají demokraté většinu své politické energie na vzájemná jednání mezi sebou. To znamená, že je velmi obtížné prosadit podstatnější zákony, jak v současnosti vidíme na pokusu o reformu struktur zdravotnictví Spojených států.

Co to tedy znamená pro Latinskou Ameriku (a samozřejmě také pro jiné části světa)? Bush mohl dostat od republikánů v Kongresu, kde měl po prvních šest let svého režimu jasnou většinu, prakticky všechno, co chtěl. K reálným debatám docházelo ve vnitřním kruhu Bushovy exekutivy, který po prvních šest let v podstatě ovládal viceprezident Cheney. Když Bush roku 2006 prohrál volby do Kongresu, Cheneyho vliv zeslábl a politika se trochu změnila.

Pro Bushovu éru byla charakteristická obsese Irákem a v menší míře zbytkem Středního východu. Něco energie zbylo pro jednání s Čínou a západní Evropou. Latinská Amerika z pohledu Bushova režimu ustoupila do pozadí. Latinskoamerická pravice byla frustrována tím, že se jí nedostávalo obvyklé angažované podpory vlády USA, kterou si přála a očekávala.

Obama čelí zcela odlišné situaci. Má nejednotnou základnu a náročné úkoly. Jeho veřejná stanoviska kolísají mezi pevně centristickým postojem a umírněně levicovými gesty. V důsledku toho má jeho politická pozice zásadní slabinu. Vyvolává zklamání mezi levicovými příznivci, které vyburcoval ve volbách a kteří se v mnoha případech stahují z politiky. Realita světové deprese způsobuje, že ho opouští část nezávislých středových voličů z obav před rostoucí zadlužeností země.

Pro Obamu tak jako pro Bushe nepatří Latinská Amerika mezi hlavní priority. Ovšem Obama (na rozdíl od Bushe) tvrdě bojuje, aby udržel hlavu nad hladinou politických vod. Volby roku 2010 a 2012 mu dělají velké starosti. Nikoli neprávem. Obamova zahraniční politika je do značné míry ovlivněna jejím potenciálním dopadem na tyto volby.

Latinskoamerická pravice nyní využívá Obamovy domácí politické potíže k nátlaku. Vidí, že Obama nemá dost politické energie, aby jí zkřížil plány. Navíc světová ekonomická situace způsobuje, že existující režimy budou mít větší obtíže s opětovným zvolením. A dnes se v Latinské Americe budou ucházet o znovuzvolení právě levostředové strany.

Pokud Obama dosáhne v nejbližších dvou letech nějaké významné politické úspěchy (slušný zákon o zdravotnictví, skutečný odchod z Iráku, snížení nezaměstnanosti), ztíží tím návrat latinskoamerické pravice. Bude ale takové úspěchy mít?

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2009

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Vytisknout