17. listopad 1989 -- pohled člověka "z druhého břehu"

16. 11. 2009 / Michael Kroh

Potřebujeme větší časový odstup

Historické události se lépe hodnotí s jistým časovým odstupem, nejlépe v době, kdy již nežijí přímí aktéři oněch událostí. Například objektivnější pohled na francouzskou revoluci nemohl přinést Vídeňský kongres, ale až historikové tzv. období restaurace (Thierry, Mignet, Guizot), jejichž přínosem bylo rozpoznání hlubších ekonomických příčin bouřlivých dějinných událostí. Takové závěry však mohli učinit jen proto, že bylo očividné, že Francie, do které se na čas vrátili Bourboni, už byla zcela jiná než před rokem 1789. Jenže dnes jsme při srovnání s francouzskou revolucí teprve někde v bodu vyhrocené antiteze (tj. okolo Vídeňského kongresu) a objektivizující syntéza je ještě před námi, ten potřebný časový odstup tu sice je, ale není dostatečně dlouhý.

V současných diskusích proto převládá stále ještě memoárový přístup (tzv. orální historie), kořeněný jednostrannou antikomunistickou interpretací vývoje po roce 1948. Podle ní šlo o dobu temna, zločinný a nelegitimní režim, v němž komunisté byli lumpové a ti ostatní buď stateční odbojáři nebo pasivní přisluhovači a oportunisté. Je zde hodně povrchnosti a touhy po senzacích, málo snahy o objektivní zobecnění. I v zajímavém televizním seriálu Vyprávěj představují komunisté vesměs záporné postavy. Je to ale v příkrém rozporu s tím, co jsem v těch dobách osobně prožil a na co dnes vzpomínám jakožto pamětník. Pravda, mezi komunisty byli lumpové, patolízalové a oportunisté, ale byli tam i lidé poctiví, moudří, s pevným charakterem, kteří mi byli vzorem. Zkrátka nic není černobílé.

I příčiny událostí druhé poloviny minulého století byly hlubší a složitější, než aby je mohlo postihnout pouze klišé o boji dobra a zla, zločinných komunistech a dobrých antikomunistech. Na obou stranách bylo zastoupeno dobro i zlo, u komunistů se však zlo projevilo viditelněji, protože v tehdejším střetu zvítězili a mnozí z nich si naivně (podobně jako francouzští revolucionáři před dvěma sty lety) mysleli, že zabíjení a zotročení protivníků je ospravedlnitelné "vyšším zájmem" na rychlé likvidaci kapitalismu.

I tak však řadový občan ještě dnes fandí u obrazovky komunistickému policistovi majoru Zemanovi a ne jeho protivníkovi Bláhovi, který by podle dnešních měřítek měl dostat metál za "třetí odboj". I on instinktivně cítí, že skutečnost, ve které kdysi žil a pracoval, byla složitější a mnohostrannější než ji líčí povrchní současná propaganda i část historiků. Nic na tom nemění ani fakt, že tentýž řadový občan hodnotí polistopadový vývoj oprávněně pozitivněji než dobu "reálného socialismu".

Povrchnost převládá bohužel i v hodnocení příčin pádu komunistického režimu. Část současných historiků prosazuje jednostranně etický pohled na naše moderní dějiny, hlásá tezi, že v jejich hantýrce "komunistický režim" se zhroutil v důsledku nedodržování lidských práv a prokazatelných zločinů. V tomto směru přirovnávají komunismus k nacismu a kladou mezi nimi rovnítko.

Ekonomické příčiny rozpadu komunistických režimů na přelomu 80. a 90. let minulého století

Události roku 1989 bývají často interpretovány jako vyvrácení materialistického pojetí dějin, jako definitivní zúčtování s Marxovou teorií (u tudíž i se jmenovanými francouzskými historiky období restaurace, od nichž Marx základní myšlenky převzal a tvůrčím způsobem přepracoval). Bližší pohled však ukazuje, že jde o zbožné přání, které je v rozporu s realitou.

Základem materialistického pojetí dějin, zvaného obecně historický materialismus, je teze o primátu ekonomické základny vůči právní, politické či kulturní nadstavbě. Nejde přitom o primát absolutní, obě stránky společnosti na sebe vzájemně působí a ovlivňují se, ekonomická svoji rozhodující roli uplatňuje až v poslední instanci. Zprostředkující roli mezi základnou a nadstavbou společnosti hrají především zájmy a v nich opět primárně zájmy ekonomické.

V předvečer 17. listopadu 1989 bylo zcela jasné, že nadměrně centralistický a byrokratický systém řízení hospodářství podléhá v soutěži s dravějším a efektivnějším systémem založeným na soukromém podnikání a tržním mechanismu. Nechtěné dítko tehdejšího soupeření dvou systémů -- evropský sociální stát, který vznikl jako "třetí cesta" mimo jiné i ze strachu, že sociální konflikty mohou vyústit v revoluci a který proto neprosazovala jen levice, ale i prozíraví politikové křesťanského a liberálního ražení - poskytovalo pracujícím vyšší standard sociálního zabezpečení. Tyto přednosti už nadále nešlo tajit a domácí propaganda nabízela jen zastaralé otřepané fráze, kterým věřil málokdo.

Na udržení předlistopadového režimu neměli zájem ani řadoví komunisté, zejména ti, kteří představovali tzv. nomenklaturu, tj. zastávali řídící funkce. Marně totiž prosazovali potřebné reformy proti tehdejším stranickým špičkám, které měly zájem už pouze jen na udržení vlastní moci bez ohledu na hospodářský i společenský pokrok. Typické pro tehdejší československé stranické vedení a aparát byl například živelný odpor vůči osobním počítačům, které viděli jako nástroj podvratných živlů. Stejně tak se snažili zabránit i krotkým formám soukromého podnikání a rozvoje družstev. Bylo jim totiž jasné, že tento vývoj ve svých důsledcích rozruší hierarchickou nomenklaturní pyramidu, která zajišťovala mocensky vedoucí úlohu komunistické strany. Nedovedu si představit, že by stalinský systém byl schopen fungovat v například době internetu bez hlubokých reforem -- například takových, jaké proběhly v Číně.

Prostě vědeckotechnická a informační revoluce vyžaduje zcela jiný společenskoekonomický systém -- pružný, decentralizovaný, s využitím individuální iniciativy. Na druhé straně internet přináší obrovské zefektivnění řízení velkých ekonomických celků a mohl se stát významným nástrojem celospolečenského řízení hlavních hospodářských odvětví. Obávám se však, že kdyby tehdy existoval, snažilo by se jej vedení KSČ cenzurovat a využít hlavně jako prostředek špiclování a dohledu na občany.

Byla to právě hluboká nespokojenost lidových vrstev s tehdejší ekonomickou situací, s poruchami v zásobování, prázdnými obchody, výrobou nepotřebného a zastaralého zboží na sklad, neefektivní zahraničně obchodní směnou, ale i veksláctvím, rozkrádáním veřejného majetku, ničením životního prostředí a dalšími protispolečenskými jevy, která přivedla zástupy manifestantů v listopadu 1989 na náměstí a přivodila pád režimu. Rozhodně však hlavním impulsem lidových protestů nebyly rehabilitace politických vězňů 50. let (spíše šlo o rehabilitaci politiků Pražského jara 1968), majetkové restituce či posílení postavení církví.

Co je však pozoruhodné na současných memoárových publikacích, jsou vystoupení tehdejších stranických špiček. Čekalo by se, že budou předlistopadový režim vášnivě obhajovat, nic takového se však neděje. I dnes z nich čiší bezradnost a fatalismus (Jakeš: všechno jsme zpackali, nic se nám nepodařilo dotáhnout do konce, Štrougal: dělali jsme v tehdejší mezinárodněpolitické situaci maximum možného). Od roku 1968 neměla KSČ žádnou vizi, jen operativně (s menšími či většími úspěchy) reagovala na vnitřní či vnější podněty. A dnes je stále zřejmější, že to většina tehdejšího vedení dobře věděla.

Gorbačovova perestrojka přinesla sice do té doby nebývalou míru svobody tisku a uvolnění mezinárodních vztahů, ale ekonomicky zcela selhala. Ostražitost, kterou projevovala československá stranická nomenklatura konce 80. let 20. století, byla tudíž zcela namístě. Čeští národohospodáři proto obraceli pozornost spíše do Číny a závistivě pokukovali po úspěších evropského demokratického kapitalismu. Podnikali proto s požehnáním pragmatické části vedení KSČ (Štrougal, Adamec ...) nesmělé a opatrné, leč s ohledem na situaci velmi odvážné kroky směrem k obnovení členství Československa v Mezinárodním měnovém fondu či prohloubení spolupráce s Evropským hospodářským společenstvím. A v době sametové revoluce to vypadalo, jakoby to chtěli co nejrychleji "zabalit", opustit nevděčné funkce a vrhnout se na podnikání. Mnozí to skutečně udělali a připojili se k nim i další "proskribovaní" příslušníci bývalé nomenklatury (vojáci, policisté, zpravodajci atd.).

Hospodářská nomenklatura 80. let se zásadně lišila svým složením, kvalifikací i vzdělaností od té působící ještě v roce 1968. Představovali ji již nikoli "dělničtí ředitelé", absolventi různých rychlokursů a přípravek, nýbrž převážně kvalifikovaní a vzdělaní příslušníci inteligence. Jejich přístup k vládnoucí ideologii byl vlažný, pragmatický, s patřičným odstupem, ale vnějškově loajální. Sázeli spíše než na věrnost učení marxismu-leninismu na neformální vazby a vztahy, které se upevňovaly na různých výjezdních "aktivech", školeních, družebních večerech, oslavách, mysliveckých aktivitách či v rámci cvičení Lidových milicí. Mám v živé paměti jednoho okresního tajemníka KSČ, který zahajoval svůj pracovní den vždy pohledem na kalendář a kontrolou zápisníku, kdo z "podřízených" nomenklaturních pracovníků slaví narozeniny či svátek. A protože těch nomenklaturních kádrů bylo požehnaně, bylo jen málokdy, kdy s láhví vodky plus nějakou další pozorností nevyrážel upevňovat soudružské vztahy do základních organizací. Odměnou mu bylo, že při jeho narozeninách se stoly prohýbaly nedostatkovými dobrotami, na vánoce byl vždy kvalitní stromek, na Silvestra ovárek a zabíjačkové pochoutky. Pod pokličkou strnulého direktivního centralismu bujel s požehnáním místních veličin čistokrevný "barterový" tržní systém.

Připravovaná opatření k uvolnění podmínek pro drobné podnikání, která se už však nestačila zrealizovat, umožňovala vytvářet drobné podniky a družstva až do velikosti 250 zaměstnanců (tj. v současné normě EU pro malé a střední podniky). Československý hospodářský systém se připravoval pod vedením KSČ na obnovu kapitalismu již dlouho před listopadem 1989. V roce 1968 ještě nikdo nepožadoval privatizaci ani rozbití JZD. V druhé polovině 80. let byla snem stranické nomenklatury přeměna celé nebo alespoň významné části ČSSR ve "zvláštní ekonomickou zónu" po vzoru čínského Šenčenu, kterou by následně de jure zprivatizovala (de facto měla ekonomiku zprivatizovanou s blahosklonným požehnáním orgánů KSČ a spolu s nimi již dávno předtím). I vedení KSČ si začínalo uvědomovat, že neřídí nějaký "rozvíjející se socialismus", jak učili tehdejší historikové, ale jen "osekaný a zdupaný" kapitalismus s pozůstatky tzv. asijského systému (importovaného ze Sovětského svazu), kterému chybělo k rozvoji jediné -- právě ti kapitalisté.

Výše popsaný koncept po 17.11.1989 z velké části vyšel. Trochu neorganicky se k němu přimotali rehabilitovaní reformátoři 50. a 60. let, kteří spolu s šéfem Prognostického ústavu ČSAV Valtrem Komárkem ještě chvíli "zlobili" s "třetí cestou", ale nyní již bývalá nomenklatura si našla rychle nové vůdce z vlastních řad a přizpůsobivějších disidentů (těch bylo ale jako šafránu) -- Klause, Dlouhého, Dybu, Ježka, Tošovského, Třísku atd. A další vývoj je již všeobecně znám.

Převrat ve společenském vědomí připravoval cestu k listopadu 1989 již v lůně hluboké normalizace

Komplikovanější podmínky pro společenský převrat panovaly v oblasti společenské nadstavby, kultury a vědomí. Zde po celou dobu normalizace panovala vnějškově tvrdá cenzura spojená s trestáním nepohodlných a příliš svobodomyslných názorů a projevů. Oficiálně byl jedinou podporovanou ideologií marxismus-leninismus brožurkového typu, tj. zjednodušený a přizpůsobený pro snadnější chápání širokou veřejností. Tvrdě (více než tzv. buržoazní ideologie, která byla již považována za definitivně poraženou) byl potlačován "revizionismus", pod nímž se většinou skrývaly snahy o tvůrčí nedogmatický přístup k odkazu klasiků.

Přes fráze o neochvějné věrnosti marxismu-leninismu šlo však převážně o mechanický materialismus osvícenské doby se zdůrazňováním ideje neomylného osvíceného vůdce (někde jednotlivce, jinde stranického politbyra). Naopak ti, kteří důsledně vycházeli z metodologie materialistické dialektiky a nezabývali se odtažitými tématy jako bylo například filosofické zobecňování kvantové fyziky a teorie relativity, se pohybovali na hraně osobního rizika a byli také často obviňováni z úchylek, nuceni k sebekritice nebo vylučováni ze strany i z vědeckých pracovišť.

I pod tímto zdánlivě nepropustným příkrovem však prorůstalo podhoubí tvůrčího a nedogmatického bádání a osvěty. Známé jsou ekonomické semináře v tehdejší Státní bance, ale pohyb bylo možné zaznamenat i jinde -- tam, kde by to nezasvěcený čtenář nikdy nečekal. Již na přelomu 70. a 80. let se například objevily v interních materiálech tehdejšího Ústavu marxismu-leninismu příspěvky trojice (podle dnešní terminologie) politologů Formánka, Fleka, Hellera, které obsahují (v nevyslovené návaznosti na předchozí práci Otto Šika) teze o rozpornosti zájmů jednotlivých dílčích skupin v hierarchii celospolečenského vlastnictví a o rozdílné míře realizace vlastnictví na různých úrovních řízení. Zní to abstraktně, ale v zásadě došlo k průlomu do tehdejších představ o bezrozporném systému hierarchie centralizovaného řízení a nevyslovenou domněnku o možnosti odtržení zájmů nomenklatury od tzv. celospolečenských zájmů. Vzato do důsledků, mohlo se z toho vyvodit, že se komunistická strana může přeměnit v brzdu pokroku, v konzervativní, zpátečnický element. To se také stalo a autoři si to víceméně uvědomovali.

I když se tyto a podobné materiály jen výjimečně dostaly na veřejnost, v průběhu 80. let se postupně "oteplovalo" i v oblasti vědy, kultury a umění. Těch, co byli ochotni obhajovat nebo papouškovat dogmatické poučky, bylo stále méně a méně. Jejich odpor k novému postupně slábl a omezil se na dobrácká upozornění typu "píšeš jako Jugoslávci" nebo "dej si pozor, citují tě disidenti", která jsem zažil na vlastní kůži.

V letech 1988 a 1989 se v různých interních diskusích (i na půdě KSČ!) přetřásaly "revoluční" myšlenky o přechodu na pluralitní politický systém, o jednotné literatuře (tj. včetně disidentské a emigrantské), vědě a kultuře. Nepamatuji se, že by někdo byl za takové "kacířské" názory nějak potrestán, pokud s nimi nešel na veřejnost. Tam se ještě setrvačně dodržovala formální jednota v rámci oficiální režimní propagandy.

Pohyb v oblasti kultury a společenského vědomí byl v důsledku cenzury (i autocenzury) ve srovnání s prázdnými krámy a frontami na základní potřeby málo viditelný. Tím však nechci říci, že nebyl významný. Do různých oficiálních materiálů se dařilo stále více protlačovat "revoluční" myšlenky o narovnání cenových deformací, svobodném cestování, zrušení tiskového dohledu atd. Vzhledem k atmosféře strachu a ohrožení, kterou byl předlistopadový režim ovládán po celých čtyřicet let, však po radikálních slovech nenastaly činy. KSČ prostě svého Gorbačova nenašla a hvězdy roku 1968 byly už přece jen trochu staré.

Naproti tomu vliv disentu byl až do 17.11.1989 poměrně malý. Jeho publikace málokdo četl, na demonstrace chodilo jen několik tisíc lidí ve větších městech. Na venkově byl klid. Ty obrovské zástupy na Václavském náměstí a na Letné budí dodnes obdiv, uvědomme si však, že drtivá většina jejich účastníků ještě pár týdnů předtím schvalovala rezoluce proti manifestu Několik vět a odsuzovala "samozvance". Po 17. listopadu se však disent dokázal zorganizovat rychleji a operativněji než vnitřně rozložená KSČ a vydobyl si roli hegemona převratných událostí. Ale teprve když se spojil s představiteli zradikalizované nomenklatury (což bylo zhruba 22.11.1989, kdy se přidaly i sdělovací prostředky) spěly události definitivně k změně systému.

Možnosti a meze reformního proudu v KSČ

Dvacet let po Pražském jaru byl reformní proud v KSČ daleko početnější než v roce 1968 a to ještě "v záloze" stálo na půl milionu vyloučených a vyškrtnutých bývalých členů. I přes vysoký počet obětí čistek z počátku normalizace zůstalo v KSČ ještě dost stoupenců obrodného procesu, pouze se na čas stáhli do pozadí. K nim se připojili mladí z řad svazu mládeže, kterým byla strana nucena v pudu sebezáchovy otevřít brány. To však většinou nebyli žádní bolševici, ale lidé, kteří se ještě před časem podíleli na studentských a mládežnických demonstracích, po dubnu 1969 však zaujali umírněný postoj a nastolili dialog s husákovským vedením. Naivně jsme si tehdy mysleli, že za pár let se reformní proces vrátí (třebas bez nejradikálnějších projevů); netušili jsme, jak dlouho bude normalizace trvat. Postupně jsme se ale "normalizovali" i my, orientovali se na individuální kariéry a vyčkávali na náznaky "oteplení". Ty přišly až s nástupem Gorbačova v roce 1985.

Reformní proud v KSČ byl rozdělen na dvě základní skupiny: první tvořili socialističtí reformisté a druhou ekonomická liberální pravice (teoretici i manažeři). Oběma však chyběly vůdčí osobnosti a proto se před listopadem 1989 nedostaly včas do popředí vývoje. Liberální část přešla poté rychleji na stranu Občanského fóra a stala se základem pro formující se demokratickou pravici. Socialističtí reformisté se rozštěpili na Demokratické fórum komunistů v čele s Miroslavem Ransdorfem, které zůstalo součástí KSČ (a později KSČM), a drobící se skupinky, které se postupně včlenily do ČSSD nebo zůstaly trvale mimo aktivní politiku.

Nedostatek schopných organizátorů a vůdčích osobností také způsobil, že reformní proud v KSČ nedokázal po roce 1989 zformovat levicovou stranu typu německé Die Linke, i když jsem byl osobně svědkem několika pokusů o její založení pod názvem Demokratická strana práce, Levý blok či později Strana demokratického socialismu, která jediná přežila jako politický subjekt, který je významnější v evropském měřítku (jakožto jediný plnohodnotný český člen Strany evropské levice, zatímco KSČM je pouze přidružena) než doma. Ve chvíli, kdy Miloš Zeman otevřel ČSSD i členům bývalé komunistické nomenklatury (pro spravedlnost musím poznamenat, že do pravicových stran měla nomenklatura přístup již dávno předtím), bylo jasné, že hegemonem formující se demokratické levice bude právě sociální demokracie. Přesto si myslím i dnes, že veřejnost stranu typu Die Linke potřebuje jako alternativu nikoli vůči ČSSD, ale především vůči KSČM, které se oprávněně vyčítá nedostatečná sebekritická reflexe období mezi léty 1948 a 1989. Vedení SDS, Humanistické strany, Demokratické strany zelených, Socialistického klubu a různých iniciativ typu Ne základnám by se nad touto výzvou měla vážně zamyslet. Možná, že by se přidala i část členů a sympatizantů KSČM, kteří po posledních kádrových změnách v jejím vedení skřípají bezmocně zuby, ale ČSSD je jim stále příliš "oportunistická". A kdyby i Miloš Zeman a jeho blízcí pochopili, že založením druhé sociální demokracie levici spíše poškodí, a orientovali se po vzoru Oskara Lafontaina na vytvoření akceschopné strany v prostoru mezi ČSSD a KSČM, měl by nový subjekt šanci na slušný volební výsledek. Byl by to dobrý dárek u příležitosti výročí listopadu 1989 naší stále se rodící a slovy Jacquese Rupnika permanentně ohrožené demokracii. Rozhodně vhodnější než různé senátní i vládní iniciativy k zákazu či pozastavení činnosti KSČM.

Reformní proud v KSČ kráčel v době před listopadem 1989 a těsně po něm na druhém břehu pomyslné řeky společenských proměn. Nešel tedy po té samé straně a ani stejně rychle jako disidenti, existuje však dost důkazů o tom, že kráčel stejným směrem. Směrem k listopadu 1989.

Autor, člen KSČ do roku 1990, byl v době listopadových událostí vysokoškolským učitelem v nomenklatuře ÚV KSČ

Vytisknout