Dvojí smrt komunismu

16. 11. 2009 / Radovan Baroš

Pro výklad pozadí listopadových událostí roku 1989 se ujaly primárně dvě interpretace. Podle jedné se komunismus zhroutil, protože nebyl dostatečně konkurenceschopný. Státem řízené hospodářství východního bloku nebylo schopné držet krok s překotnou dynamikou západní ekonomiky využívající předností volné soutěže tržních sil. Neefektivní ekonomika zemí reálného socialismu se tak neustále potýkala s nedostatkem nejrozličnějšího sortimentu spotřebního zboží: od osobních automobilů a chladniček až po roličky toaletního papíru. S tím souvisela stále očividnější neschopnost Sovětského svazu a jeho východních satelitů vzdorovat sílící vojenské převaze Západu, která se projevovala zejména zaostáváním v oblasti technicky vysoce rozvinuté výzbroje. Vyjádřeno populární dobovou floskulí, západní blok svého východního protivníka "uzbrojil". Primární příčinou zhroucení sovětského impéria byl tedy kolaps jeho ekonomické základny, v jehož pozadí figurovala absurdita plánovaného hospodářství, pokoušejícího se přirozenou evoluci ekonomických cyklů nahradit byrokratickým dirigismem státních pětiletých plánů. Nejproslulejším domácím hlasatelem této hypotézy je bezesporu Václav Klaus.

Proti této interpretaci stojí názor, který hlavní příčinu rozpadu bývalého socialistického tábora spatřuje v pošlapávání elementárních občanských práv despotickými vládami inkriminovaných zemí. Jejich obyvatelé nemohli svobodně vyjadřovat své názory, nesměli se angažovat v opozičních politických uskupeních a jejich právo vycestovat do ciziny a zase se vrátit domů bylo brutálně omezováno. Přirozeně tedy prahli po tom, co jim bylo upíráno, a když se naskytla šance dát volný průchod touze po potlačených občanských svobodách, neváhali a chopili se nabízené příležitosti. Rozhodující zásluhu na tomto historickém zvratu měla podle tohoto výkladového paradigmatu nebojácná občanská aktivita nezávislých domácích disidentských uskupení a změna politického kursu v Sovětském svazu, který přestal lpět na bezpodmínečně podřízenosti svých východoevropských satelitů diktátu kremelského politbyra. To vytvořilo prostor pro spontánní výron občanské angažovanosti, která smetla zkostnatělé východoevropské totalitní režimy jako ony příslovečné domečky z karet. Étos tohoto výkladu našel snad nejpregnantnější populární vyjádření ve slovech známé písně Jaroslava Hutky, která nad všechny krásy světa staví lidskou svobodu. Jeho živoucím symbolem je pak bývalý prezident Václav Havel.

Oba výše nastíněné výklady okolností pádu komunismu trpí stejnou slabinou. Tou je nekritické líčení sociálně a historicky podmíněných fenoménů, jako by se jednalo o bezmála přírodní úkazy. Na jedné straně je to princip svobodné tržní soutěže (laissez faire), který je z historické perspektivy poměrně nedávným produktem kapitalistických výrobních vztahů, a na straně druhé je to liberální koncepce lidských práv, která má možná ještě komplikovanější genealogii než princip kapitalistického podnikání. Jak Václav Klaus, tak Václav Havel nicméně chápou úhelné kameny svých příslušných světonázorů jako univerzální a nadčasové principy.

Radikální alternativu vůči oběma výše nastíněným dominantním výkladům událostí z před dvou desetiletí představuje interpretace, kterou v knize D'un désastre obscur, sur la fin de la vérité d'Etat (Obskurní katastrofa aneb konec pravdy státu, 1991) rozvíjí Alain Badiou. Základní Badiouvou tezí je tvrzení, že pád komunismu žádnou zvláštní příčinu neměl, východní blok se zhroutil jen tak, bez důvodu. K tomuto poněkud kurióznímu závěru jej dovedlo přesvědčení, že takzvané komunistické země už dávno ideu komunismu neztělesňovaly, pakliže tomu vůbec kdy v jejich historii bylo jinak. Podle Badioua představuje totiž komunismus věčný princip egalitářské subjektivity. Jako takový je naprosto neslučitelný s jakoukoliv koncepcí státu. Bylo naprosto absurdní domnívat se, že by tato idea mohla vzkvétat pod patronátem byrokratické státostrany, která byla navíc soustavně vystavena nelítostnému konkurenčnímu tlaku kapitalistického tábora, jenž jí vnutil zničující imperativ ekonomické rentability. Když tedy komunismus symbolicky zemřel, byl už dávno reálně mrtvý.

V této souvislosti se nabízí otázka, zda lze symbolický kolaps komunismu vůbec pokládat za autentickou politickou událost. Tato nejistota se zrcadlí i v jistém váhání, jak tuto událost náležitě pojmenovat. Původní označení "sametová revoluce", zrozené z euforie listopadových dní, se ve veřejném diskursu neujalo nadlouho. Dlužno dodat, že vinu na jeho jepičím životě nenesl ani tak eufemistický přívlastek "sametový", jako spíše problematické slůvko "revoluce". Záhy jej nahradilo o něco střídmější spojení jako "listopadový převrat", "pád komunismu" nebo "návrat demokracie", aby i jejich místo nakonec zaujalo poněkud mlhavé sousloví "listopadové události".

Podle Badioua si pojmenování událost v pravém slova smyslu zaslouží jen takový dějinný zvrat, který zásadně prolamuje horizont stávající situace. Musí se jednat o takovou rekonfiguraci daného stavu, která do něj vnáší něco fundamentálně nového, a zároveň musí jít o pokrok ve smyslu radikálního egalitářství. "Tout ce qui bouge n'est pas rouge," konstatuje Badiou. Nikoliv vše, co se hýbe, musí být nezbytně rudé. Z hlediska těchto dvou kritérií neznamenal kolaps byrokratického socialismu žádný radikální průlom. Nepřinesl nic, co tu ještě nebylo, ani nepřinesl větší míru rovnosti. V dějinách autentických politických událostí neznamenají jména jako Havel, Wałęsa, Kohl nebo Jelcin naprosto nic. Na rozdíl od takových jmen jako Robespierre, Saint-Just, Lenin nebo Mao Ce-tung.

Další neméně významnou úvahou v pozadí Badiouvy teze, že zhroucení komunistického bloku žádný hmatatelnou příčinu nemělo, je skutečnost, že ani ta nejiracionálnější hospodářská politika a dokonce ani to nejskandálnější pošlapávání lidských práv samy o sobě ještě nemusejí vést k zhroucení represivního režimu. Právě na tuto okolnost nepochybně narážel bývalý nejvyšší sovětský vůdce Michail Gorbačov, když na adresu někdejších vedoucích představitelů západních velmocí, kteří se s odstupem času triumfálně prohlašovali za vítěze studené války, uvedl: "Nezapomeňte, že když jsem se ujímal funkce generálního tajemníka, byl jsem ještě poměrně mladý. Mohl jsem vládnout ještě řadu let."

Prvním předpokladem pádu jakéhokoliv režimu je totiž zhroucení spontánní víry v existenci instance, kterou Jacques Lacan poněkud obrazně nazval Velkým druhým (grand Autre). Za tímto sugestivním označením se neskrývá nic jiného než všeobecný intersubjektivní konsensus ohledně legitimity daného společenského řádu. Král je králem jen proto, že ho jeho poddaní za krále považují (jak dobře ví každý osvícený panovník). Kdyby se ale některý král domníval, že je skutečně králem, byl by to psychotik. Exemplární literární alegorií zhroucení spontánní víry v existenci Velkého druhého je pohádka Hanse Christiana Andersena "Císařovy nové šaty". Historickým příkladem krále, který skutečně věřil, že je král, byl šílený král Ludvík II. Bavorský.

Stejně bezdůvodně, jako se svého času sesypala prázdná skořápka etatistického komunismu, se dnes může zhroutit zdánlivě neotřesitelná hegemonie globálního kapitalismu. Příčinou rozpadu stávajícího sociálního konsensu se může stát naprosto nahodilá, zdánlivě nevinná okolnost. Právě tato eventualita je tou nejhorší noční můrou těch, kteří si jiný než tento svět představit nedovedou, a zároveň možná jednou z posledních nadějí nás, kteří -- navzdory či spíše kvůli tomu, že v nynějších poměrech nenacházíme nic, co by nám dávalo za pravdu -- stále ještě doufáme, že jiný svět je možný.

Vytisknout