Před dvaceti lety

13. 11. 2009 / Zdeněk Procházka

Obávám se, že jsme sice členy Evropské unie, ale jsme původními členy považováni za jednu z těch "divných zemí z východu". Není to tak dávno, kdy se u nás objevila podrážděná reakce na ruskou formulaci, že Česko je východoevropskou a ne středoevropskou zemí. Charakteristika přitom byla převzata z OSN, kde pro využití při obsazování míst v Radě bezpečnosti jsme skutečně zařazení do skupiny zemí z Východní Evropy.

To, co se za poslední rok u nás děje, ovšem tuto naši charakteristiku podporuje. Zamysleme se - a to bez vysvětlování a omlouvání - nad tím, co o nás na Západě čtou a slyší.

Při volbě presidenta republiky bylo slyšet brumlání, že si to někdo odsedí, dva poslanci z jedné strany korzovali jako osobní stráž o přestávkách s poslancem jiné strany, jedna poslankyně pro volbu zcela zmizela z povrchu zemského, demokratka a dnešní poslankyně Evropského parlamentu kandidovala za komunistickou stranu, blízký spolupracovník presidenta se důvěrně sešel s politickým šíbrem a předrevolučním komunistou ... Díky tomu všemu byl president zvolen, ale velmi těsným rozdílem.

Ve volbách dopadla levice s pravicí přesně nerozhodně. Jednání hlavních stran o podmínkách tolerance neproběhlo, ale poradce předsedy jedné strany v rozhovoru s novinářem otevřeně řekl, že druhou stranu - slušně přetlumočeno - vodí za nos. A skutečně: vláda dostala důvěru tak, že pro ni hlasovali dva poslanci opozice, za což byli sice z opozice vyloučeni, ovšem dostali policejní ochranu. To představovalo hlavně dopravu zdarma (aniž by ovšem poslanecký příspěvek na dopravu vraceli).

Před volbami předseda dotyčné vládnoucí strany zveřejnil Smlouvu s voliči, na kterou rychle po volbách zapomněl.

S velkým humbukem vyhlašovaná reforma prošla zajímavě parlamentem, když ve druhém čtení k předložené reformě podal předseda vlády komplexní pozměňovací návrh. To totiž podle parlamentního postupu znamenalo, že už jakákoliv diskuse nebyla možná. Odhlasování s výše zmíněnými "přeběhlíky" proběhlo samozřejmě hladce. Vládnoucí koalice následně v senátu využila své číselné převahy a odhlasovala zrušení diskuse a přímé schválení reformy. Vše v zákonném rámci, ale vůči opozici šlo o postup charakterizovaný zvednutým prostředníkem předsedy vlády.

Nařčení místopředsedy vlády z braní úplatků se po zásahu z vedení státního zastupitelství nedostane před soud, ale dotyčný místopředseda je i tak vyhlášen za nevinného. Postarala se o to skupina těch, co spolu mluví a jezdí se projet auty (pozor, nazvat je jinak znamená se před soud dostat).

Můžeme zmínit "drobné" vady demokratické krásy jako odskok vládního letadla ze zahraniční cesty předsedy vlády na lyžovačku do Alp, trapné fotky z dovolené předsedy vlády v hnízdečku lásky italského premiéra Berlusconiho, nebo společné dovolené vládních činitelů s vlivnými podnikateli žijícími z vládních zakázek. To je zase jen další východoevropský kolorit.

Pro Evropu daleko více zarážející byly tanečky Česka kolem původní Evropské ústavy a pak Lisabonské smlouvy. Český vyjednavač se jednoduše závěrečného jednání k Evropské ústavě ani nezúčastnil, a to, že po referendech ve Francii a Holandsku spadla pod stůl, bylo pro jistou část naší politické scény pozitivní. Složitější to bylo s Lisabonskou smlouvou. Při jednání o ní se čeští zástupci nijak příliš neangažovali přesto, že kongresové usnesení vládnoucí strany kategoricky trvalo na zákazu předávání politických pravomocí na úroveň EU. Naopak předseda vlády (a předseda zmíněné strany) smlouvu (v souladu s ústavou na základě pověření presidenta republiky) ve sjednaném znění parafoval. Teprve její ratifikace byla kostrbatá. Nejprve president republiky (přesto, že do jejího sjednání nezasahoval) požádal Ústavní soud o prověření, zda je v souladu s naší ústavou. Jednomyslné stanovisko, že v souladu je, otevřelo cestu k jejímu schválení v obou komorách parlamentu. Cizina si ovšem povšimla, že poslanci a senátoři vládnoucí strany nebyli při schvalování jednotní.

Co následovalo dále, to už Evropu upoutalo více. Místo podpisu president republiky konstatoval, že LS omezuje naši suverenitu a proto, kupodivu bez ohledu na naši suverenitu, sdělil, že s ratifikačním podpisem počká, až jak dopadne referendum v Irsku. Ubíhaly měsíce, a když se začínalo zdát, že v Irsku LS schválí, skupina senátorů vládnoucí strany podala k Ústavnímu soudu další podání. Kdyby Ústavní soud promptně nezareagoval, došlo by ke zdržení, které by torpédovalo záměr EU, aby smlouva k prvnímu lednu příštího roku platila. Kromě toho si ještě president na poslední chvíli jako podmínku ratifikace vynutil budoucí doložku, že pro česko neplatí Evropská listina lidských práv. Teprve pak náš president jako poslední mezi státy EU po rozhodnutí ÚS smlouvu ratifikoval, přitom ovšem prohlásil, že s ní přesto nesouhlasí a že její přijetí legitimizuje snahy části naší politické scény, která se nechce smířit se smlouvou.

A politický život jde v Česku dál. Novináři se zájmem sledují, jak si politici (a nejen oni) zajišťovali rychlé udělení akademických titulů na Fakultě právnické ZČU v Plzni. Pro dlouho již demokratické poměry v západní Evropě je asi těžko pochopitelné, že jeden postižený sice uzná, že nepostupoval podle pravidel (o morálním přístupu samozřejmě ani slovo), ale nevidí v tom důvod, aby opustil vedoucí parlamentní funkci spojenou s dbaním na dodržování práva.

A už se v této souvislosti objevují informace o zrychleném korabelnickém studiu i na další, tentokrát soukromé, pražské vysoké škole. Jména, která se v této souvislosti v tisku objevují, jsou v maximální míře spojena s vládnoucí stranou. Není však slyšet žádný náznak morálního rozhořčení ve vedení této strany.

Názorové rozpolcení této strany je dalším naším neevropským fenoménem. Předseda je pro i proti Lisabonské smlouvě, část poslanců a senátorů je pro smlouvu, část proti, otec zakladatel ze strany demonstrativně vystoupil, předseda strany chce do voleb silný mandát (ale nemíní ho získat hlasováním), člen strany, který v místních organizacích nemá šanci a propadá, se přesto stane po zásahu vyšších funkcionářů strany starostou městské čtvrti. Divná to strana.

Jsou tedy divné poměry ve státě, který jsme před dvaceti lety viděli na cestě mezi evropské demokracie. Stranictví vítězí nad morálkou a po malé úpravě platí staré britské motto: Right or wrong, my Party.

Takže: jak ještě dlouho budete, politici, napínat naše nervy a naznačovat nám, že čtyři roky máme mlčet a pak krátce věřit slibům?

Vytisknout