Gesto neviditelné ruky

16. 11. 2009 / John Michael Greer

Je například obvyklé zaslechnout lidi s dobrými úmysly, jak trvají na tom, že trh na omezenou produkci fosilních paliv odpoví přesunem investičních fondů buď do účinnějších způsobů výroby fosilních paliv, nebo do nových zdrojů energie. Tato logika vypadá na první pohled bezvadně: Jak cena ropy stoupá, zisk z umístění další ropy nebo jejích náhražek na trhu taktéž stoupá; investoři dychtiví maximalizovat své zisky tedy budou vkládat své peníze do podniků produkujících ropu a její náhražky, a produkce v souladu s tím poroste, dokud cena opět neklesne.

To je logika neviditelné ruky proslavené Adamem Smithem před více než dvěma stoletími, logika, jež má ve většině mainstreamových idejí tržní ekonomie stále centrální místo. Tato logika vděčí za větší část svého vlivu skutečnosti, že trhy se v mnoha případech skutečně takto chovají. Jenže stejně jako v případě jiných pravidel, jimiž se řídí složité systémy, ani toto pravidlo není blbuvzdorné a potřebuje být vyváženo vědomím o tom, kde už přestává platit.

Jednou z takových oblastí je energetika - a v jistém ohledu jde vlastně o oblast nejdůležitější. Energie není prostě jedním druhem zboží mezi ostatními; je to určité prazboží, základ veškeré ekonomické aktivity. Řídí se vlastními pravidly - zejména zákony termodynamiky - které nejsou totožné s ekonomickými zákony, a pokud se tyto dvě sady zákonů dostanou do konfliktu, termodynamické zákony pokaždé zvítězí.

Představte si agrární civilizaci poháněnou slunečním zářením, stejně jako každá lidská společnost před nástupem industrialismu zhruba před třemi sty lety. Co se energetiky týče, část ročního příkonu solární energie je shromážděna zemědělstvím, uložena ve formě zrní a transformována v mechanickou energii prostřednictvím konzumace zrní dělníky a tažnými zvířaty. Jde o efektivní a houževnatý systém, a za vhodných podmínek může nasadit překvapivé množství energie; Velká pyramida je jedním z nejznámějších důkazů.

Takovéto civilizace normálně rozvíjejí kvetoucí ekonomiky, v nichž dochází k výměně širokého výběru zboží a služeb. Také normálně vyvíjejí složité sociální abstrakce řídící distribuci zboží a služeb, stejně jako primárního bohatství vznikajícího v zemědělství ze sluneční energie. Obojí nicméně závisí na nepřetržitém přísunu energie ze Slunce na pole, odsud do sýpek a pak k lidským a zvířecím pracovním silám. Pokud je tento energetický tok někde přerušen - řekněme špatnou úrodou - jedinou možností kolektivního přežití je disponovat dostatečným množstvím zásobní solární energie uložené v sýpkách.

Je to nutné, protože energie se neřídí obvyklými pravidly ekonomické výměny. Většina ostatního zboží po výměně za jiné zboží stále existuje, a to činí výměnu reverzibilní. Zde funguje neviditelná ruka - pokud je například nedostatek mramoru, ti kdo mají zlato a chtějí mramor musejí nabídnout za vybraný stavební materiál více, zatímco doly na mramor budou pracovat přes čas, aby uspokojily převis poptávky.

S energií je to jiné. Jakmile jednou změníte energetický obsah několika miliónů kilogramů zrna v pyramidu, energie je nevratně spotřebována a nemůžete změnit pyramidu zpátky v energii; jediné, co lze dělat, je čekat na novou úrodu. Pokud se neurodí a zásobní energie v sýpkách byla již přeměněna v pyramidy, ani tržní ekonomika zboží a služeb, ani abstraktní systém distribuce nedokážou proces vrátit zpět. A samozřejmě, že nemůžete poslat na pole dodatečných deset tisíc dělníků, pokud nemáte zrno, kterým byste je živili.

Lidé agrárních civilizací tomu všeobecně rozuměli. Je součástí tragédie moderního světa, že většina dnešních lidí si to už neuvědomuje, ačkoliv naše vlastní situace není vlastně až tak odlišná. Jsme stejně závislí na přírodních energetických vstupech, i když ty naše zahrnují značné množství prehistorické sluneční energie ve formě fosilních paliv, stejně jako různé formy současného slunečního záření; na tomto základě jsme vystavěli vlastní trhy se zbožím a službami; a náš abstraktní systém řízení distribuce zboží a služeb - totiž peníze - je stejně hluboce ponořen do mytologie jako kterýkoliv jiný v archaických civilizacích minulosti.

Zvláštní forma, již nabývají peníze v moderním světě, má nicméně jisté důsledky, s nimiž se ve starověkých systémech nesetkáváme. Ve starých agrárních civilizacích bohatství spočívalo zejména v orné půdě a v jejích produktech. Množství orné půdy v království se mohlo poněkud zvýšit prostřednictvím válčení nebo investic do zavlažování, ale stejně tak mohlo dojít k jeho snížení, pokud se válka nevyvíjela dobře, nebo pokud byly kanály zaneseny písečnými bouřemi; při setí každý doufal, že se úroda vydaří, ale nikdo si nemyslel, že se zrno uskladněné v sýpkách nějakým způsobem časem samo rozmnoží. Naproti tomu dnes se samozřejmě předpokládá, že by peníze měly automaticky produkovat další peníze.

Tento myšlenkový návyk vyrůstá ze tří století explozívního ekonomického růstu, který následoval nástup průmyslového věku. V expandující ekonomice množství peněz v oběhu muselo rovněž rychle expandovat, aby zhruba drželo krok s expanzí zboží a služeb nabízených k prodeji; kde k tomu nedocházelo, nedostatek peněz zvedal úroky (cenu zaplacenou za používání peněz) a mohl působit ekonomický pokles. To byl vážný a opakující se problém konce 19. století a vedl reformátory progresívní éry k takové přeměně průmyslových ekonomik, která dovolila nabídce peněz postupně expandovat a vyrovnávat se očekávanému růstu. Ještě jednou tu byla v akci neviditelná ruka, s určitou pomocí zákonodárců: Poptávka po dalších penězích vedla ke vzniku systému, jenž produkoval více peněz.

Řada komentátorů v blogosféře ropného zlomu poukázala na fakt, že nejpopulárnější metoda expanze peněžní nabídky - transformace úročené půjčky z občasného špatného zvyku nerozumných v základ moderního ekonomického života - se přežije v okamžiku, kdy se expandující ekonomika tažená rostoucí produkcí fosilních paliv změní ve smršťující se ekonomiku omezenou klesají produkcí paliv. V abstraktním smyslu je to jistě pravda, nicméně existuje past, jež uplatnění této rozumné představy stojí v cestě.

Náraz na geologické limity rostoucí produkce fosilních paliv znamená pro ekonomiku značné břemeno, neboť ceny energie, práce a materiálů potřebných k těžbě fosilních paliv nezávisí jen na tržních silách. V průměru tyto ceny časem stoupají, když jsou snadno dostupné zásoby vyčerpány a je třeba je nahrazovat těmi, jejichž těžba je složitější a dražší. Zlepšená účinnost a nové technologie to mohou v jisté omezené míře vyvážit, ale obojí čelí známému problému klesajících výnosů vyplývajícímu z termodynamických a dalších fyzikálních zákonů.

Jinak řečeno, když se společnost přibližuje geologickým limitům produkce, stále rostoucí část její celkové nabídky energie, zdrojů a práce musí být věnována získávání energie, jež celou ekonomiku udržuje v chodu. Tento podíl může být nejprve malý, ale představuje vlastně daň uvalenou na každou produktivní ekonomickou aktivitu, a během svého růstu snižuje zisky z ekonomické činnosti v reálné ekonomice. Proces, v němž peníze nesou další peníze, však naproti tomu spotřebovává jen velmi málo energie, a tak finanční investice svou výnosnost příliš neztrácejí.

To ovšem dělá tyto investice v průměru relativně výnosnějšími než investice do ekonomických aktivit používajících energii k produkci nefinačního zboží a služeb. Čím je břemeno nákladů na energii těžší, tím je tento rozdíl výraznější; výsledkem je samozřejmě to, že se jednotlivci snaží maximalizovat ekonomické zisky přesunem investic z produktivní ekonomiky zboží a služeb do papírové finanční ekonomiky.

Je ironií, že k tomu dochází právě tehdy, když se opakovaně expandující nabídka peněz tažená masovým zadlužováním na úrok stala anachronismem nevhodným pro ekonomickou realitu energetické kontrakce. A také to zaručuje, že každý pokus omezit finanční sféru ekonomiky bude čelit masové opozici, nejen ze strany finačníků, ale také milionů běžných občanů, jejichž sen o pohodlném důchodu závisí na naději, že finační investice překonají slábnoucí ekonomiku zboží a služeb. Zatímco ekonomika ze všeho nejvíce potřebuje masivní reinvestice do produktivních kapacit, aby se přizpůsobila velmi odlišnému světu definovanému klesající nabídkou energie, peníze hledající vyšší výnosy opouštějí produktivní ekonomiku a směřují do říše abstraktního papírového bohatství.

Tento efekt ve skutečnosti nebude kompenzován proudem investic směřujících do výroby energie a opět snižujících její cenu. Výroba energie je energeticky náročná, a tedy stejně tak vystavená rostoucím nákladům na energii jako kterákoliv jiná ekonomická aktivita. I když cena ropy roste, náklady na těžbu nebo výrobu náhražek rostou také, a to nečiní investice do produkce ropy nebo substitutů o nic lukrativnější než investice do jakéhokoliv jiného odvětví produktivní ekonomiky. Ropa, která již byla vytěžena, může představovat dobrou investici, a cenný papír spekulující s budoucí cenou ropy přinese patrně excelentní výnos, avšak nic z toho nepomůže zvětšit celkovou nabídku. Tento scénář se již uskutečnil, když první z hlavních ropných producentů dosáhl ropného zlomu - ano, řeč je o deinvestování a expanzi finačního sektoru ve Spojených státech po roce 1972. Je korektní očekávat, že až dojde ke globálnímu ropnému zlomu, stejný proces se realizuje i v ostatních zemích.

Je velmi snadné předpovědět budoucnost, v níž průmysl, zemědělství a všechny ostatní sektory ekonomiky produkující zboží a služby budou trpět chronickým podinvestováním, ceny energií dále porostou a kolabující infrastruktura se stane dominantním faktorem každodenního života, zatímco Wall Street Journal vycházející již v Šanghaji oslavuje první půltucet trilionářů zbohatlých na trhu s deriváty derivátů finačních derivátů.

Patrně nejdůležitějším limitem této ekonomické absurdity je prostý fakt, že ne všechny ekonomiky alokují investiční kapitál prostřednictvím individuálních rozhodnutí investorů sledujících soukromý zisk. Nemusí být náhoda, že několik úspěšných ekonomik současnosti na čele s Čínou přijímá rozhodnutí o investicích přinejmenším z části také na základě politických, vojenských a strategických zájmů, zatímco stát nejvíce pyšný na svou tržní ekonomiku jde od jednoho ekonomického debaklu k druhému.

Je naneštěstí také pravda, že mnoho států, které rozhodování o investicích odebraly soukromníkům působícím v sebevražedném tržním systému, zrovna neproslulo delikátní péčí o lidská práva. Pokud se tohle ukáže být perspektivním trendem, pak nám neviditelná ruka možná nakonec ukáže prostředník.

Celý článek v angličtině: ZDE

Vytisknout