Listopad 89:

Není moc praktické nosit příliš dlouhé trikolóry

13. 11. 2009 / Michal Petřík

Jen několik momentek, osobních postřehů: devatenáctého večer jsem jel ve vlaku a jeden student vysvětloval studentce, že to měli na Národní třídě ještě víc potlačit (možná se už chystal na to, že bude poté, co se něco podobného opravdu stane, za své zásadové postoje patřičně odměněn.) Jsou známy případy (nejen) kantorů, kteří se v prvním období po 17. listopadu nechali slyšet, že brutální zásah na Národní třídě byl zcela vpořádku. Následující pondělí byla první svíčka na fakultě za (ehm...) "mrtvého studenta" zlikvidována právě tak rychle a nepozorovaně, jako se tam objevila. Někteří studenti (výjimečné případy, ale stalo se) odjeli ze škol domů a čas do konce roku 1989 (či února 1990) využili tím, že si přivydělali na brigádě. Když na jedné demonstraci na přelomu listopadu a prosince znělo skandování "volby ještě letos," skupinka recesistů začala se skandováním "volby ještě dneska." Zdaleka ne každému se zamlouvalo propojení "studentů" na disidenty a požadavek legalizace do té doby samizdatových Lidových novin jako "studentský" mnohým opravdu nepřipadal.

Naštěstí brzy většina pochopila, že zde přece nejde o vyšetření zásahu na Národní třídě či splnění jakýchsi studentských požadavků, ale že jde o jedinečnou šanci na demontáž komunistického režimu, nastolení svobodných poměrů, o přeměnu totality na demokraticii. Byly to především dny nepopsatelné úlevy a euforie, která se mísila s napětím a určitou nervozitou či skepsí - posledních dvacet let bylo až příliš šedivých a totalitně svázaných k tomu, aby lidé masově věřili v rychlý příchod úplné svobody.

První dny po 17. listopadu 1989 pomohly ukázat, že každý člověk (samozřejmě) preferuje něco poněkud jiného a že to může překvapivě "komplikovat" domluvu a působit nečekané nebo i trapné a nepříjemné situace. Mnozí tím pak byli poněkud zaskočeni či zděšeni a cítili se i poněkud ohroženi - ostatně někteří z nich si ještě v roce 1990 psali do svého životopisu (ze zvyku, pro jistotu nebo jako alibi,) že v červnu 1990 volili Občanské fórum...

Mnozí si začali naléhavě klást palčivou otázku: jak je možné, že jiný, vcelku normální člověk si myslí či v politice upřednostňuje něco jiného a třeba i úplně opačného než já? Netrpí takový člověk nedostatkem ve svém vzdělání nebo charakteru? Nebo nastává ta druhá z možných alternativ a pak je snad, proboha, něco v zásadním nepořádku se mnou? A jak taková konfrontace dopadne? Nebude můj názor brutálně potlačen, nebudu za svůj špatný názor potrestán, nebude mít tento problém pro mne nějaké dalekosáhlé následky ?

Hvězdné hodiny

Náš sedmnáctý listopad 1989 přišel na poslední možnou chvíli, kdy v Polsku seděli od léta 1989 zástupci Solidarity v Parlamentě (mohli jsme si něco analogického u nás vůbec představit?), kdy se celý podzim dobývali občané bývalé NDR na Západ a 9. listopadu padla Berlínská zeď, kdy se už Maďarsko omluvilo Československu za účast na vojenské intervenci v srpnu 1968 a v Bulharsku byl po 35 letech 10. listopadu vystřídán v nejvyší stranické funkci Todor Živkov. V té době u nás stále působili v nejvyšších politických funkcích autoři nechvalně známého normalizačního "Poučení z krizového vývoje" z prosince 1970 a československé společenské vědy byly až na malé ostrůvky tristním skansenem i v rámci tehdejšího komunistického bloku.

Ne že by snad následující analogie vypovídala o našem 17. listopdu 1989 to nejpodstatnější, ale když končila II. světová válka, byly zaznamenány případy kdy ti, na něž se mohlo leccos najít (kolaborace s nacismem), provokovali některé divočejší povahy k tomu, aby šli v zasloužené odplatě "za trest" vyplenit, zničit či nejlépe rovnou zapálit archív místního gestapa a podobně, aby se pak na ně toho mohlo najít co nejméně.

Dnešní aktivity různých "nezávislých a náhodných badatelů" překvapivě vytahujících jako kouzelníci ze svých klobouků různé mediálně velmi zajímavé kauzy pak mohou záměrné odvádění pozornosti od náročnějších diskusí o obecných mocenských a společenských mechanismech způsobujících útisk a nesvobodu velmi připomínat.

Jistá analogie s koncem obou totalit je tak přece na místě. Až teprve tři dny před koncem II. světové války propuká "květnové povstání českého lidu." Až v situaci, kdy bylo už každému jasné, že konec války je jen otázkou dnů, Německo je jednoznačně a definitivně poraženo a explicitním odporem není co ztratit a lze jen získat, vzniká celonárodní hnutí odporu proti nacistické německé nadvládě. A až po 17. listopadu 1989, v době, kdy zůstávaly stojaté vody dogmatické nehybnosti už jen v Ceauceskově Rumunsku, vzniká i u nás skutečně celonárodní hnutí proti totalitnímu režimu.

Především je nutné si to dobře uvědomovat - aby nevznikaly neadekvátní či sebe-oslavné interpretace hrdinných revolucionářů a abychom mohli alespoň s odstupem 20 let vidět některé jevy oproštěné od nánosů různých mýtů. Souvisí to s naší reflexí dvacet let starých událostí, souvisí to i s tím, kolik lidí je dnes ochotno přitakat té interpretaci, že privatizace (zejména velká) byla ve skutečnosti jen jakýmsi hanebným podvodem a rozkradením majetku do rukou nemnohých, souvisí to i s tím, jak se bráníme (či spíš nebráníme) dnešnímu úpadku české politické kultury, její vyhrocené personifikaci, často vypjatému a emotivnímu jednání, ztrátě programových témat politických stran, jak účinně se bráníme vyprazdňování naší politiky.

Zoufalství chybějících pokynů

Vcelku známou a rozšířenou je teze, že jsme po listopadu 1989 měnili systém a instituce a žádného nového člověka jsme netvořili. Zcela pragmaticky pak dodejme, že šlo o úkol nejen jednodušší, ale především ten jediný ještě splnitelný. A to zejména při pohledu, který umožňuje dvacetileté ohlédnutí a posouzení, nakolik je výsledek tohoto procesu možno označit uspokojivý.

Návyky a zlozvyky z období nesvobody nás však svazují dodnes, a to samozřejmě i v takových institucích, které vznikly až teprve po listopadu 1989 a kterými jsou svobodně vznikajícící a vzájemně soupeřící politické strany. Čekání na pokyny shora, na ony výstřely z Aurory , které například obyčejným a čestným straníkům umožní rozhodně se ( při zaručeném úspěchu celé akce ) zbavit zkorumpovaných, prázdných, či dokonce mafiánských politiků uvnitř jejich vlastních politických stran, těch politiků a jejich struktur, jimž až dosud nekladli žádný účinný odpor nebo s nimiž až dosud potichu spolupracovali a nic neriskovali, k úspěchu nepovede.

Naše dnešní svoboda tak často naráží na zcela praktickou bariéru: koho budu moci činit odpovědným a vinným za mé životní neúspěchy a strádání? Proti komu obrátím svůj (" spravedlivý ") hněv?

Poznání, že odpovědí na takové otázky je uvědomění si vlastní odpovědnosti a toho, že každý je vždy sám adresátem takových dotazů, je pak pro mnohé stále nestravitelné. To, že ti druzí přece opět vše zhatili tak pro mnohé vytváří ospravedlnění k tomu, aby vzdali svou vlastní aktivitu, své vlastní zariskování a nejprve počkali až na změnu všeobecně neuspokojivých poměrů k lepšímu.

Figury polemických zápasů

Zcela všední a vcelku banální náhodou jsem nedávno narazil na text Karla Čapka z roku 1925: Dvanáctero figur zápasu perem čili Příručka psané polemiky . Text vtipně a přesně vystihuje některé námi dodnes praktikované figury či schematismy našich svobodných a demokratických polemik, po devadesáti letech prakticky stejných.

Jen určitá sebejistota a elegance, se kterou Čapek svou kritiku zlozvyků v našem veřejném "zápasu perem" předkládá, může dnes poněkud překvapit: "polemizující se musí uvést jako intelektuálně a mravně nadřaděný svému odpůrci; nebo, což je totéž, je nutno dát najevo, že odpůrce je omezenec, blbeček, skribent, tlachal, nula, dutá nádoba, epigon, taškář, nevzdělanec, onuce, plevel, zmetek a vůbec subjekt nehodný, aby se s ním mluvilo. (...) Polemizovat s někým, soudit někoho, nesouhlasit s někým a zachovat při tom jistý respekt, to nepatří k národním obyčejům."

Konečně politická či společenská oblast, v níž i přes zdržení způsobená poválečnými desetiletími naší komunistické totality drží (nejen) dnešní představitelé politických stran zcela bezpochyby s naším prvorepublikovým obdobím krok.

Vytisknout