Morálka jako kritérium a důsledek výběru partnera?

2. 11. 2009 / Vladimír Blažek

Pravidla morálky se pochopitelně utvářejí a jsou předávány do dalších generací v rámci lidské společnosti. Jedinec si je osvojuje během socializace, přičemž základní principy přejímá od svých rodičů a blízkých a později i od svých vrstevníků a celé společnosti, do které se postupně integruje. Klíčové pro osvojení a zvnitřnění morálních norem (tj. jejich interiorizaci, převzetí za vlastní) je období před šestým rokem věku, kdy dozrává nervová soustava na úroveň, umožňující složitější kognitivní procesy, tedy myšlení, a abstraktnější chápání světa. Principy morálky jsou vedle specifických skupinových a kulturních odlišností v mnohém univerzální a mají v jednotlivých společnostech obdobné či shodné rysy. Tyto společné rysy mají zřejmě svoje příčiny v sociálních vazbách a vztazích, které se utvářely již u velmi dávných předků. Evoluční psychologie se snaží vysvětlit naše chování v souladu s procesy, které platí i pro subhumánní, předlidskou, zvířecí úroveň.

Za jeden ze základů lidské morálky lze považovat altruistické a prosociální chování. Více autorů takové chování popsalo ve vztahu k biologické (genetické) příbuznosti. Již W.D. Hamilton v 60. letech vyslovil teorii příbuzenské selekce, jejíž podstata spočívá v tom, že pro celkovou reprodukční úspěšnost může být výhodné podporovat reprodukci příbuzných a ne jen svoji. Pomáháním příbuzným se tak mohu podílet na šíření genů, které s nimi sdílím. Podobně podal E. O. Wilson v rámci své sociobiologie jako vysvětlení altruistického chování genetickou příbuznost. Představoval si, že geny podporující spolupráci mezi příbuznými jsou výhodné a tím se šíří spolu s jinými vlohami altruistických jedinců. Velmi kategoricky tyto teorie podpořil R. Dawkins svojí teorií sobeckého genu.

Na teorii příbuzenského výběru navázal v 70. letech R.L. Trivers koncepcí recipročního altruismu, která ukázala, že z evolučního hlediska může být výhodná spolupráce na principu směny (reciprocity) i mezi nepříbuznými jedinci. Příslušníci sociálních druhů si běžně vzájemně poskytují služby a vytvářejí koalice spolupracujících jedinců. Důsledky kooperačního chování a naopak podvodného v různých podmínkách byly modelovány R. Axelrodem a dalšími autory pomocí teorie her a pak do značné míry podpořeny pozorováním skutečného chování zvířat i lidí. Ukazuje se, že ve společnosti je celkově výhodná pomoc druhým, spolupráce, poskytování vzájemných výhod, vytváření koalicí. V takovém kooperativním prostředí jsou však ojedinělí „podvodníci“ vysoce zvýhodnění. Výsledkem je vytvoření určité rovnováhy, která je nutně spojena s rozpoznáním a znevýhodňováním „podvodníků“.

Do souvislosti s utvářením základů morálky lze dát další evoluční modely a koncepce, jako jsou teorie rodičovských investic, konfliktů mezi rodiči a potomky, sdílení rizik, skupinové selekce nebo evolučně stabilních strategií. Jak dalece a které z uvedených evolučních mechanismů byly rozhodující v průběhu evoluce člověka a zda se stále uplatňují, nelze jednoznačně určit. Na jejich základě se totiž již kulturně specificky v různých skupinách utvářely sociální regulační instituty, např. trest za nedodržování norem. K předchozím koncepcím přiřadil nedávno Geoffrey Miller z Univerzity v Novém Mexiku v USA další, která nabízí jako významný aspekt formování morálních pravidel ve společnosti výběr partnera na základě principu pohlavního výběru.

Podle G.F. Millera jsou morální přednosti mimo jiné také pohlavně atraktivní a staly se součástí dvoření. Například výběr partnera, a to jak muži tak ženami, byl spojen s vyšší schopností pečovat o děti. Obdobně mohla být selektována tendence k minimalizování mimopartnerských vztahů, tedy k věrnosti, a tím předpoklady pro utváření dlouhodobého partnerského páru, což bylo nezbytné pro zajištění náročné péče o nezralé děti. Ženami bylo pravděpodobně také upřednostňováno chování spojené s uplatňováním a prosazováním společenských etických pravidel. Znaky související s takovýmto chováním pak byly spojeny se schopností rozpoznávat osobnostní vlastnosti druhých, s čímž zřejmě souvisí i mimické vyjadřování emocí. Spolu s tím se vyvinula citlivost na morální preference ve společnosti a schopnost učit se vzorům morálního chování. Dodržování složitějších společenských norem bylo podporováno osobnostními vlastnostmi lidí a i dědičnými předpoklady pro ně.

Schopnost morálního cítění jedince byla tedy podle této teorie u našich předků společensky ceněna a byla základem utváření přátelských vztahů. Tím na jednu stranu byli tito „morálnější“ jedinci preferováni jako partneři a mohli mít více potomků, na stranu druhou se podíleli na udržování stability morálních principů a ostrakizování psychopatologického chování či odhalování lhářů a trestání podvodníků.

Vytisknout