Koho na ulici necháme zemřít a koho ne?

4. 9. 2009 / Jan Sova

Oldřich Adamec se ve svém článku opakovaně táže, zda "je to normální". Toto je otázka s kterou od jistých zkušeností, prostorově ani časově nepříliš vzdálených od zkušeností pana Adamce, usínám já. V chronologickém sledu krátce popíši tři zkušenosti, které hluboce změnily můj postoj ke společnosti.

První se mi dostalo téměř před dvěma lety. Kolega ze školy mi vyrávěl, že byl ráno vynést papírový odpad do kontejneru a že ho vyděsila lidská ruka, která se vynořila z odpadků. Kolega šok ustál a mohl vidět, jak se v odpadcích převalil na bok bezdomovec a po vyrušení spal dál. Původně jsem tomu nechtěl věřit. Ne že bych si myslel, že si kolega vymýšlí, ale nedovedl jsem si to představit: přišlo mi to přiliš strašné. A říkal jsem si, to se ZDE přece nemůže stát.

Krátce na to šla na TV Nova v hlavních zprávách krátká reportáž o bezdomovci, který spal v kontejneru s papírovým odpadem a měl tu smůlu, že jej do svých útrob nabral popelářský vůz. Ten mu při lisování odpadu způsobil vážné zranění: rozdrcení několika kostí. Ze všeho nejvíce děsivý byl jeden z komentářů, který v reportáži zazněl. Říkal něco ve smyslu: "kontejnery s papírovým odpadem jsou často vyhledávaným útočištěm bezdomovců, kteří v nich nacházejí sucho a teplo". Přišlo mi to, jako by komentátor mluvil o nějaké zvěři. Jako by říkal: "hlodavci zde nacházejí sucho a přirozený zdroj potravin". A tak se lidé zahazují.

Je to normální?

Druhou zkušenost jsem udělal na vlastní kůži a nepřímo se mi podařilo zachránit život. Bylo to ve čtvrtek před necelým rokem. Rozhodl jsem se z Prahy do Kutné Hory odjet již ve čtvrtek namísto v pátek a to bylo osudové rozhodnutí. Rodiče kteří pro mě na Hlavní nádraží v Kutné Hoře přijeli, zachránili život ženě se silným epileptickým záchvatem. Vážně hrozilo, že se udusí. Já jsem se zdržel na nástupišti a když jsem přišel, byli zde pouze rodiče, žena v záchvatu a dav nastupující do autobusu, který vzápětí odjel.

Ženy si prý dlouho nikdo nevšímal. Lidé vesele nastupovali do taxíků, stáli ve frontě na autobus (půl metru od kolabující ženy), ... nikdo nic. Každý chtěl nastoupit do dopravního prostředku co nejrychleji, aby byl co nejméně účastníkem události. Kolabující žena vypadala "skoro jako" bezdomovec. Jistě lépe než ten co se zahodil do kontejneru s odpadky, ale dost na to, aby si jí nikdo nevšiml. Situaci zkomplikovala skutečnost, že byly právě obsazené všechny záchranky. A tak jsme ženu zachraňovali podle rad záchranářů, které jsme dostávali přes telefon. Nejdůležitější bylo držet jazyk tak, aby si jeji nemohla překousnout. Sanita přijela a ženu jsme nakonec předali záchrance. Vše dobře dopadlo.

Je to normální?

Největší hrůzu mi však nahání něco, co jsem zažil pár týdnů na to. Vystupoval jsem na Hlavním nádraží v Praze. Pod cedulí, která na nádraží hlásí časy odjezdů vlaků, byl, jako vždy, hlouček lidí. Hlouček byl v pozdní hodině trochu prořídlý a tak jsem viděl muže, který, jako pytel brambor, ležel v prostředku toho hloučku na chladné zemi. Jako by se tam pohodil. Ve výrazu toho muže nebyla žádná bolest, žádné utrpení... ležel klidně. A nad ním byly rozkročeny (překračovaly jej!) dvě ženy a sledovy příjezdy vlaků. V tom rozkročení bylo něco mnohem více, než jen: "snažím se Vás nevidět pane". Bylo v tom zcela a absolutní pohrdání. Pod těmi ženami neležela lidská bytost, jejíž bolest je třeba přehlížet, abychom sami netrpěli. Pod těmi ženami ležel skutečně pytel odpadků. A tak se lidé pohazují.

Je to normální?

Co rozhoduje o tom, kdo má a nemá na ulici či v kontejneru zemřít? Koho prostě NENÍ vidět, kdo již vlastně VŮBEC není.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 4.9. 2009