Dojmy z prvního dílu seriálu ČT Vyprávěj

3. 9. 2009 / Ladislav Brzobohatý

Jaké byly reálie k té první? Partaj měla od poloviny padesátých let stále citelnější nedostatek nových členů z řad skutečných dělníků -- což byl pro ni značný problém, neboť se vždycky prezentovala jako "dělnická". Historka o tom, že by nějaký funkcionář, navíc zřejmě ve fabrice nový a k tomu Slovák (těch bylo v Čechách v té době jak šafránu - přibyli výrazně až po roce 1968), přišel za dělníkem, kterého osobně neznal (funkcionář ke skupině dělníků vznesl dotaz ve smyslu "Který z vás je Dvořák?") s tím, že ho odvedl stranou a vnutil mu přihlášku do partaje, je úsměvná a naprosto neodpovídá tehdejší realitě.

Potenciální kandidát (ještě nikoliv člen) musel být předem "projednán" na tzv. stranické skupině (ve fabrice to obvykle byli členové strany z příslušné dílny) za účasti někoho z celozávodního výboru, což mj. znamenalo, že byly podrobně probrány jeho tzv. kádrové materiály (už při nástupu do kteréhokoli zaměstnání musel každý vyplnit cca čtyřstránkový formulář plus životopis s detailními údaji o sobě, manželce, dětech, sourozencích, rodičích svých a manželky i zemřelých a co, kdy, kde, jak..., při delším zaměstnání byly formuláře vyplňovány opakovaně či doplňovány) a pokud "kádrově vyhovoval", tak někdo z výboru, dotyčnému kandidátovi známý, byl pověřen, aby s ním o přihlášce promluvil.

V případě kladného výsledku pohovoru, někdy spíše "zpracování", mu teprve byla přihláška předána. Tím se partaj vyhýbala případné blamáži pro případ, že by je dělník "hnal svinským krokem" nebo že by "kádrově nevyhovoval" - měl například bratra "na Západě", jako v tomto případě.

I ta první varianta nebyla vyloučena, protože jednak si to tenkrát většina dělníků mohla dovolit (tj. poslat funkcionáře "někam") -- práci u mašiny nebo ve výkopu jim těžko někdo mohl sebrat a jednak "dělnická třída" (rozuměj -- ti co skutečně manuálně pracovali) měla po roce 1960 už trochu jiné složení.

V r. 1962 jsem manuálně pracoval v ČKD Sokolovo -- jak se tvrdilo v "baště dělnické třídy" -- ale kolem mě na dílně bylo poměrně dost takových, co měli za sebou i deset let ve věznicích v Leopoldově, na Mírově, na Borech nebo v Kartouzích, případně zažili válku v cizinecké legii či na frontě.

Většinou to byli správní a rovní chlapi, kteří uměli vzít za práci, ale do partaje by dobrovolně nevstoupili a ani partaj o lidi "se škraloupem" moc nestála.

Samozřejmě zcela jiná byla situace v kancelářích, tam zájem o členství byl (bylo to dobrým základem pro kariéru), tam si mohla partaj vybírat, ale byla limitována tím, že měla centrálně stanovený poměr členů "dělníků" (kam se ale podle potřeby započítavali i ti, co dělníky už dávno nebyli, leč měli "dělnický původ") a ostatních.

Pro úředníka bylo případné odmítnutí nevyžádané nabídky členství složitější a zpravidla přineslo pro dotyčného následky -- zastavený postup, případně výměna ve funkci hned jak se vyskytl "kádrově lepší" zájemce.

Ještě k té přihlášce -- dost pochybuji, že na ní tenkrát byla v podtisku celostránková výrazná rudá hvězda, protože jednak by se formulář po vyplnění s takovým podtiskem špatně četl a jednak v té době byl vícebarevný tisk formulářů trochu i technický problém.

K té druhé historce. Dvořák mladší studoval zřejmě na ČVUT (asi na stavební fakultě -- při zkoušce říká něco o nějaké stavbě a únosnosti) a dostal se do kontraverze s mladým asistentem Francem kvůli jedné studentce. A Franc Dvořáka následně šikanoval při zkoušce.

Absolvoval jsem cca 50 zkoušek a při žádné se nevytvořila situace, že bych byl v místnosti sám se zkoušejícím. Vždy tam byl buď alespoň někdo další z katedry anebo většinou další kolegové studenti (někdo se připravoval, někdo právě byl zkoušen).

Fakulta snad dokonce měla něco ve svých interních směrnicích právě proto, aby nemohla vzniknout předvedená situace. Čímž se celkem efektivně předcházelo případné šikaně nebo naopak tvrzení o zaujatosti zkoušejícího -- zvlášť účelné to bylo při uváděném třetím termínu.

Navíc, u nás byli mladí asistenti pověřováni samostatným ústním zkoušením zcela výjimečně -- vedli hlavně cvičení a zapisovali zápočty, při zkoušce pak obvykle zadávali a dohlíželi při písemkách a následně je opravovali. Svědčilo to snad i o určité vážnosti zkoušky a úctě ke studentovi -- nezkouší tě kdejaký podržtaška, ale starší vážený asistent, docent či profesor.

Groteskně nepravděpodobná pak byla situace, kdy asistent přišel za studentem na pokoj na koleji a nabízel mu konzultaci -- vyučující poskytovali konzultace v časech vyvěšených na katedře, a to buď na katedře, nebo v učebně. Většinou vyučující ani nevěděli, zda student je místní nebo bydlí na koleji či na privátě (a ani neměli důvod se o to zajímat).

I situace, kdy asistent nabízí právě začínající studentce prvního ročníku práci "pomvěda" (pomocná vědecká síla) byla nereálná -- v prvním ročníku to bylo prakticky vyloučené a jinak nábor, resp. výběr pomvědů probíhal dost standardním postupem (katedra vyvěsila požadavky -- následovala přihláška zájemců na katedře -- vyučující provedl výběr).

Život na vysoké škole prostě vypadal v šedesátých letech opravdu dost jinak, než by si kdokoliv mohl z několika scén uvedených v seriálu představit. Skoro by to chtělo doplnit takovéto "umělecké zpracování" zážitky skutečných účastníků ze skutečných událostí (nikoli ovšem účelově vybraných).

A závěrem ještě jeden úsměvný detail -- v jednom záběru výčepní (Tomáš Matonoha) za pultem čte noviny. V jejich záhlaví jsou zřetelně vidět velká písmena LL. To měly v šedesátých letech jen Literární listy (ještě je mám někde schované), které (bohužel) vycházely jen krátce v r.1968 (pozn. red. od 1. března 1968; jejich digitalizovaný archiv je ZDE) -- v r.1964 je tedy rozhodně nikdo číst nemohl.

Tenkrát vycházel týdeník Literární noviny (LN), což byl předchůdce LL.

Tak teď nevím, jestli jsem ještě zvědavý na další díly seriálu, neboť už první díl mi selektivním zpracováním a úpravami nebo neznalostí historie příliš připomněl Rodáky či Majora Zemana z dílny normalizované ČST.

Vytisknout