Ekonomická krize? Řešení je v Kupci benátském

4. 6. 2009 / Boris Cvek

Zde jsem se dozvěděl, že kapitalismus, který s krizí odumřel, se nazývá "Gucci kapitalismus". Jedná se o kapitalismus, který vznikl za dob prezidenta Reagana a premiérky Thatcher a který je spojován také s jmény Friedman či Madoff (v určité, velmi pokleslé, nacionalistické a normalizační, verzi ho dodnes zastává např. V. Klaus).

Základní dogma je vlastně návrat ke starému laissez faire, k ideologii "trh reguluje sám sebe" a k utilitarismu, podle nějž se lidé na trhu chovají zcela racionálně tak, aby zvýšili svůj prospěch. Jen pro příklad mohu uvést, že i tak výrazně pravicový a protisocialistický myslitel, jakým byl von Hayek, klade při vysvětlování fungování trhu zásadní důraz na legislativu a morálku.

Gucci kapitalismus tedy není jen jedna verze kapitalismu, již má pravice na výběr (kromě toho protržní levice a liberální střed mohou volit z mnoha jiných verzí kapitalismu, třeba Keynesův, nebo liberalismus Johna Deweye a intervencionismus K. R. Poppera).

V článku "Cooperation must rule" Noreena Hertz, hostující profesorka globalizace na Erasmově univerzitě v Rotterdamu, charakterizuje Gucci kapitalismus těmito slovy:

"Éra zrozená uprostřed 80tých let, které selhala v tázání po schopnosti trhu regulovat sám sebe a vychýlila rovnováhu mezi mocí společnosti a byznysu jasně ve prospěch byznysu. Éra zbožšťující osobní prospěch a chamtivost."

Místo Gucci kapitalismu žijeme dnes podle autorky v éře tzv. co-op kapitalismu. Pro pochopení tohoto typu kapitalismu je třeba zvážit i tzv. "měkké poznání", jež se dříve nebralo v úvahu - totiž socioekonomický, politický, historický a právní kontext. Dokud se všechno děje, jak jsme předpokládali, nepotřebovali jsme takovéto poznání brát v úvahu.

Dnes ale např. hledáme pochopení současné krize ve velké předválečné hospodářské krizi. V časech ekonomických krizí získávají vliv hodnoty založené na soucitu, sdílení a vzájemné pomoci.

Autorka v té souvislosti cituje antropologickou studii, podle níž nižší majetek vede k větší ochotě se o něj sdílet s ostatními.

Zároveň si ovšem klade nezodpovězenou a provokativní otázku, jak daleko má solidarita sahat, zda až za hranice našich států až k těm nejvzdálenějším a nejchudším.

Ať už tak či onak, v éře co-op kapitalismu musí byznys mnohem více dbát na kolektivní zájmy, nikoli jenom na svůj vlastní prospěch.

Důraz na státní zásahy a trestání sobectví charakterizují dnešní podobu kapitalismu. Autorka dává za příklad intervenci starosty New Yorku Bloomberga, který v roce 2006 uvedl v platnost zákaz používání některých umělých látek, způsobujících obezitu, v potravinách. Podobně prý bude muset při současných cenách léčby uvažovat i farmaceutický průmysl nad mírou svých sobeckých zisků na úkor veřejného zájmu.

Druhý článek v tomtéž čísle Nature ("End the obsession with interest"), který mne snad zaujal ještě víc, je z pera Johna Geanakoplose, profesora ekonomie na Yaleově univerzitě. Podle něj lék na krizi spočívá v Shakespearově Kupci benátském. V čase krize je totiž podle obecného mínění potřeba zejména snížit úrokovou míru, což také centrální banky udělaly i v poslední době. V Kupci benátském ovšem Shakespeare ukázal, že kromě úroku může být motivace půjčit peníze dána i něčím zcela jiným, v tomto případě librou Antoniova masa, a tedy Shylockovou spekulací.

Standardní ekonomická teorie vychází čistě z úvah nad poptávkou a nabídkou a nebere dostatečně v úvahu celou rozmanitost reality. Někdo může třeba spekulovat, jako Shylock, na neúspěch obchodní plavby, do které investuje. Neexistuje žádná fundamentální hodnota aktiva - pro některé lidi je nějaké aktivum mnohem cennější než pro jiné (třeba libra Antoniova masa pro Shylocka).

Kupci daných aktiv mohou být mnohem sofistikovanější nebo nápaditější, než jsou ostatní, a rozpoznat tak hodnotu v něčem, co zatím bylo pokládáno za bezcenné. Mohou ale odvážněji spekulovat proto, že umí lépe zabránit rizikům, nebo prostě proto, že riziko mají rádi (a třeba budou i ekonomicky tratit).

Výsledkem je, pokud nedojde k intervenci, "cyklus spekulací": během ekonomického boomu jsou spekulace příliš vysoké, zatímco během recese příliš nízké. Během let 1999-2006 v USA spekulace dramaticky vzrostly. Banka, která chtěla v roce 2006 koupit AAA-hodnocenou hypoteční záruku, si mohla půjčit 98,4% ceny nákupu a pouze 1,6% zaplatit ze svého. Ze 2,5 bilionu USD v toxických hypotečních zárukách bylo v USA v roce 2006 2,35 bilionu USD zaplaceno z půjček (tedy jen 150 miliard USD ze svého). Dnes naopak spekulace příliš ustupují díky nervozním věřitelům, kteří chtějí záruku na každý dolar, který půjčí. Tato neochota investovat do spekulací je hlavní viník pádu cen jistin a nemovitostí.

Cyklus spekulací je opakující se fenomén. Krach Orange County v Kalifornii v roce 1994, tvrdí autor, je toho příkladem, ale také krize hypoték z roku 1998. Profesor Geanakoplos připouští, že i když se cyklem spekulací zabývá deset let, zůstává mnoho nejasného. Je však podle něj jasné, že zásah proti investorům z Wall Street nebo kázání o tom, že není dobré podléhat panice, nic nevyřeší.

Problém je v tom, že i když se lidé individuálně chovají racionálně, součet jejich racionálních akcí vede ke společné katastrofě. A tehdy musí zasáhnout regulující orgán. Centrální banka by se neměla soustředit pouze na úrokovou míru, ale měla by ovlivňovat i spekulace: mírnit je v dobrých časech, a ve špatných naopak povzbuzovat.

Současné chování Centrální banky v USA, totiž půjčovat peníze bankám za nižší a nižší úroky v naději, že jejich požadavky na záruky vůči dlužníkům se budou snižovat, nemá podle profesora Geanakoplose žádný racionální základ. Mnohem spíše má pravdu Shakespeare, který umožnil zásah regulující autority (soudu) nikoli do výše úroku půjčky, ale do interpretace toho, co si spolu Antonio a Shylock svobodně domluvili: Shylock má sice právo na libru Antoniova masa, ale nesmí prolít ani kapku krve. Podle autora článku by centrální banky měly (mít možnost) intervenovat podobně.

Vytisknout