Kam se posouvají Britské listy?

2. 6. 2009 / Jiří Jírovec

Zásah proti CzechTeku provedla policie, která je od ministerského předsedy oddělena několika stupni pravomocí. Paroubek tedy za onen zásah nemůže nést formální odpovědnost. Ptát se spíše můžeme, proč mladí tanečníci teď neprotestují proti zásahu policie proti mladým lidem, kteří protestovali proti Dělnické straně. Záminkou pro policejní zásah bylo to, že šlo o nepovolenou akci ZDE .

Cvekova charakteristika Paroubkova chování je jako vystřižená z toho, co lze vidět u severoamerických politiků. Zajímavé je, že v Kanadě míra slušnosti a umírněnosti výrazně ubývá směrem od levice k pravici. Negativní volební kampaň je prvek dovezený z USA. Mimochodem, ČSSD vyčítají, že jej zavádí na českou scénu prostřednictvím jakési americké firmy.

Čím se Paroubek dále provinil? Prý je populista. Populismus je ale slovo neurčitého třídního původu. Politické strany se snaží udělat na voliče dojem. Slibování nižších daní, vzbuzování strachu před (fiktivním) nepřítelem, útoky proti sociálně slabým vrstvám užírajícím ze polečného koláče jsou všechny populistické. Používají se všude tam, kde je volič dostatečně přihlouplý, aby se nechal chytit na vějičku zdánlivých výhod.

Paroubek prý není sociální demokrat (na rozdíl od Vladimíra Špidly). Boris Cvek cituje rozhovor, kde to dal k lepšímu pan kníže Schwarzenberg, údajný znalec sociálně demokratických stran na západě. Zmíněný rozhovor ovšem neobsahuje byť jen náznak, co by měla ČSSD dělat, aby se mu zalíbila.

Na Špidlu (a přidejme k němu i Zemana) může pravice vzpomínat jen proto, že za sebou nechali ČSSD v rozvratu. Tedy stav, který nesmírně vyhovoval ostatním stranám, protože není nic lepšího než nejednotnost a rozhádanost protivníků. V Kanadě se to přihodilo Progresivní konservativní straně, když vznikla nová a "ta pravá" pravicová strana jménem Reformní. Tyto dvě strany soupeřily ve dvou volebních obdobích o hlasy a tak se Liberální strana dostala k vítězství vcelku lacino. Vůdce Reformní strany, Stephen Harper, pomocí zákulisních triků a podrazů pravici sjednotil a pomocí negativní kampaně vyhrál ve dvou volbách.

Paroubek není u pravice nepopulární kvůli tomu, co naznačuje pan Cvek. Je nepopulární (čti nebezpečný), protože na rozdíl od svých předchůdců ČSSD sjednotil a udělal z ní nepominutelnou sílu jak v parlamentu, tak ve volbách. ODS a jejich partneři v bývalé opozici, by rádi viděli slabého vůdce kterého obkružují oponenti s dýkou v rukávu.

Paroubek nedělá nic jiného než jeho protějšky na západě -- a to bez ohledu na politické zaměření té které strany. Současný kanadský ministerský předseda Harper nastolil ve své pravicové Konservativní straně tak tuhou kázeň, že ministři nesmějí bez jeho vědomí mluvit s novináři. V kanadském parlamentu se dodržuje tuhá stranická kázeň. Kdo hlasuje proti vlastní straně, je vyhoštěn z poslaneckého klubu. Tím ovšem ztratí část financí a personálu. Zůstat v parlamentu jako nezávislý poslanec dává jen velmi malou naději na získání mandátu v dalších volbách.

Paroubkovo spojení s komunisty je obvyklý strašák. Hlasy komunistů nevadily ani Havlovi, ani Klausovi. Problém není v komunistech, ale v definici, podle které je nedemokratické všechno, co se vládnoucí moci nehodí do krámu. Co se stane, když komunisté dostanou v demokratických volbách tolik hlasů, že buď vytvoří vládu a nebo když nez jejich podpory nebude možné vládnout? Nastoupí snad vojenská diktatura?

K Paroubkově "neschopnosti" přijmout volební výsledek, lze dodat, že vskutku zareagoval špatně, když proti výsledku voleb, které nepochybně ovlivnilo zveřejnění Kubiceho zprávy, nepodal stížnost u soudu. Pokud jde o klausiádu při pověření Topolánka ministerským předsedou, je dobré si vzpomenout, že šlo o vyčkávací taktiku, která počítala s přeběhlíky. Pokud nominovaný premier nemá dostatek hlasů, aby získal důvěru v parlamentu, je zvykem, alespoň ve slušnějších zemích, pověřit sestavením vlády druhou nejsilnější stranu. Pokud si Paroubek myslel, že tu šanci dostane, byl na omylu.

Boris Cvek se může domnívat cokoli, ale to neznamená, že poplatky ve zdravotnictví a radar nejsou zcela zásadními politickými tématy.

Zajímavé by bylo vědět, kolika mladým lidem, se Paroubek vůbec mohl odcizil svým programem. Při žalostné účasti ve volbách to asi nebude nijak závratné číslo. Ostatně, kolik mladých lidí se vůbec o politiku zajímá a kolik z nich je schopno o programech politických stran vůbec uvažovat.

Vytisknout