Vlajka kulturní revoluce.

Slačálkův marketing, vaječná psychóza a pravda prožitku

2. 6. 2009 / Karel Dolejší

Základní zásadou marketingu je odlišit se. Článek Ondřeje Slačálka "Házení vajíčky, házení fašismem" může posloužit jako dobrý příklad komerčního postupu, kterak snadno a rychle postavit vlastní produkt proti "obyčejnému pracímu prášku", respektive nad něj. Nejprve celé Ne-Já označíme za homogenní, následně mu udělíme šedivé znaménko mínus, nakonec se sami vystavíme na jeho pozadí. Přesně tak se řada "konzervativně levicových" autorů stala piedestalem excelujícího Slačálka, který jim kolektivně vpálil, že házejí fašismem po jeho kamarádech. Dovolím se z pod nálepky vymanit, nejsa exemplářem podřadného hmyzu fixovaným v čísi krabici; na ostatních stejně postižených ponechám, ať si s nadílkou poradí sami; podotknu jen, že se nikdo z nich Paroubka nezastával.

Pochopitelně, že ani intelektuál Slačálkova formátu nemá povinnost chápat aluze na bezmála čtyři dekády staré vyjádření, a zejména tehdy ne, když je chápat nechce. Jediný spravedlivý Slačálek nemůže potřebovat, aby mu jeho spíš efektní než efektivní nálepkování rušily nehomogenity. Nicméně právě toho se teď dopustím, protože jsem nikdy netvrdil, že házení vajec na Paroubka je fašismem - nýbrž že jde o bezohlednou a do nebe volající nesmyslnou pitomost, která nakonec poslouží jedině legitimizaci represe.

Příběhy jsou pramenem interpretace i dezinterpretace, takže si jedním avízovaným posloužím, abych z něj čtenáře napojil. V prosinci 1969 se na "levicové" fakultě ve Vincennes kritickému intelektuálu Jacquesu Lacanovi bouřili "revolučně" naladění studenti, kteří marně očekávali, že podpoří jejich frenetické úsilí zničit všechna společenská omezení bránící naplňování touhy - což pokládali za cestu ke svobodné společnosti. Lacan jim tehdy odpověděl: "Oč usilujete a co pokládáte za revoluční, je Pán. Budete ho mít." Podle jeho názoru totiž protestující na vědomé úrovni usilovali o nemožné - zrušení represe, která má svůj počátek již v potlačení, jež je také jejím vysvětlením - přičemž ale potlačení jakožto projev přítomnosti otce je základní podmínkou konstituce symbolického. Kde chybí oidipální kotva, jedinec zpravidla má sklon propadat "reálnu" a stát se psychotikem. Nuže, existují určité vzpoury, jejichž podvědomá motivace je značně odlišná od motivace hlasitě deklarované. Subjekt, který není připraven hrát sám "otcovskou" roli a ani na to neaspiruje, provokuje selhávající autoritu a podvědomě touží po trestu, který jej konečně vymezí jako provinilého a tím definuje. Valná část například politického Baudelaira je "o tom". A zdaleka nejen Baudelaira.

Teoretická ubohost nové puberťácké levice se již dlouho projevuje tím, že se nebyla ani za čtyřicet let schopna poučit ze selhání vzpoury v roce 1968, zčásti prázdně plká o postmoderně, jež celou věc duchaplně zalhává, ale především doufá vyřešit problém výměnou základní metafory. Místo společnosti-stroje, který je třeba "po dělnicku" poctivě rozmontovat a postavit zcela jinak, operuje nová levice představou společnosti-softwaru, který lze hackersky přestrukturovat a přesměrovat symbolickými operacemi zevnitř. Odtud všechny dlouhé pochody někdejších rebelů institucemi, které vedly... k demontáži sociálního státu a kolapsu finančních trhů. Do představy přeprogramovávajícího buřiče-inovátora spadají nyní Slačálkovi i vrhači vajec, kteří sice nevědí, co chtějí (ani co činí...), ale nedají pokoj, dokud to nedostanou. Já se však domnívám - jako "konzervativní levičák" bez ambice pochodovat si to mohu dovolit - že si rebelové bez programu v této politicky labilní době pouze koledují o přesdržku a následné utahování šroubů, při němž budou nakonec šmahem smeteni všichni "kdo tu dělají nepořádek", včetně například demonstrujících Romů, zatímco pořádkumilovná ultrapravice podpořená většinou pořádkumilovné veřejnosti zajásá. Asociální počínání vrhačů, které si tak užívají, přímo vyzývá, aby bylo gumově kvalifikováno jako "zneužívání" svobody projevu, přičemž za rohem pohotově čeká policie, která bude napříště starostlivě bdít nad správným "naplňováním" svobody v zodpovědně vlasteneckém duchu. A bude po ptákách. Pardon, po vejcích.

A taky po penerech, kteří údajně kultivují "mír a lásku". Jestli je uctívání tohohle podmínkou "levicovosti", tedy deklaruji, že s "levicí" nechci mít nadále nic společného. Floskule o tom, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, dokáží daleko přesvědčivěji zpracovat profesionální autoři absurdních dramat nebo harlekýnek než rádoby revoluční kýčaři. Ne, nehodlám spoluprožívat "atmosféru" protestů, která je nejdůležitějším argumentem Slačálkovy apologie jedné zaslepené destruktivity. Tenhle revitalizační experiment si pánové račte strčit za klobouk, to už se radši nakuřujte kadidlem a dejte na modlení. Maucta.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 2.6. 2009