Něco málo o československých legiích v Rusku

2. 6. 2009 / Aleš Uhlíř

Na tato tvrzení Tomáše Krystlíka asi nikdo reagovat nebude. Je zde spousta aktuálních témat a tak tyto poznámky o legionářích v záplavě zpráv o házení vajec, o tom, co řekl Macek apod. nespíše zaniknou bez povšimnutí. Aby tomu tak nebylo, pokusím se zde o československých legiích něco málo uvést.

Název československé legie pro společné označení různých jednotek československého zahraničního vojska vznikl po první světové válce. Byly to vojenské jednotky utvořené z dobrovolníků, většinou rakousko-uherských válečných zajatců pocházejících z českých zemí a ze Slovenska (minoritní část), kteří se v průběhu války rozhodli svou vojenskou činností podpořit boj proti Rakousko-Uhersku a Německu. V československých legiích v Itálii bylo 20 000 vojáků, ve francouzských legiích bojovalo 10 000 legionářů a v ruských legiích přes 70 000. Zůstanu u legií v Rusku.

Z České družiny založené v srpnu 1914 českými krajany žijícími v Rusku, jejíž čety bojovaly v rámci ruské armády jako průzkumné jednotky, vznikly mohutným přílivem dobrovolníků z řad rakousko-uherských válečných zajatců v roce 1916 1. a 2. československý střelecký pluk a Československá brigáda. Po známé bitvě u Zborova 2. července 1917, v níž Československá brigáda prolomila všechny tři rakouské obranné linie, získala 1500 zajatců a množství těžké techniky, nebránila ruská vláda dalšímu vytváření československých jednotek a koncem roku 1917 bojovalo v ruských legiích takřka 40 000 dobrovolníků.

Pozdější události v Rusku -- bolševická revoluce, zhroucení fronty a uzavření míru v Brestu Litevském v březnu 1918 vytvořily pro československé legie nebezpečnou situaci. Válka na západní frontě pokračovala a z hlediska Německa a Rakousko-Uherska byli legionáři vlastizrádci, které by v případě zajetí čekal trest smrti. Československé legie se snažily dostat do Francie, kde válka pokračovala. Bolševická vláda trvala na jejich odzbrojení, což se legionářům nelíbilo. Vlaky s československými legionáři byly zdržovány, zatímco transporty válečných zajatců Centrálních mocností na západ dostávaly všude přednost. Rakousko-uherští, němečtí, bulharští a turečtí váleční zajatci se tak z Ruska rychle dostávali domů, kde byli posílání jako nové síly na bojiště. Mezi bolševickou vládou a legiemi rostlo napětí. Střet se stal nevyhnutelným. Stala se jím událost, známá jako Čeljabinský incident. Dne 14. května 1918 vhodil někdo z vlaku, kterým se vraceli rakousko-uherští váleční zajatci domů, kus železa do skupiny československých vojáků a jednoho těžce zranil. Přátelé zraněného vlak dostihli a pachatele zabili. Bolševici legionáře uvěznili. Nato byli uvěznění svými spolubojovníky osvobozeni. Bolševická vláda tak měla dlouho hledanou záminku k likvidaci československého vojska. Vydala rozkaz, podle něhož měl být každý Čechoslovák chycený se zbraní v ruce zastřelen.

Osud československých legií v Rusku se zdál být zpečetěn. Stalo se však něco, co nikdo nečekal. V boji s bolševiky obsadili českoslovenští legionáři do podzimu 1918 území kolem transsibiřské magistrály o rozloze 1 500 000 km2 , představující střední Povolží, jižní Sibiř, severní Kazachstán a severovýchod Číny. Ruští bojovníci proti bolševikům tak díky československým legiím svrhli bolševickou moc na rozsáhlém území Sibiře, Střední Asie a Dálného východu. Pod moc legionářů se dostalo ohromné území 17 500 000 km2 od Uralu po Vladivostok a o Masarykovi se ve Spojených státech, Anglii a Francii začalo hovořit jako o "vládci Sibiře". Ovládnutím transsibiřské magistrály československá armáda zabránila transportům zajatců na západ. V květnu 1918 se německá vojska dostala až k Paříži, očekávané posily zajatců z Ruska však nedorazily a německá ofenzíva se zhroutila. Vojska státu, který dosud neexistoval, dopomohla státům Dohody vyhrát válku. USA a další státy Dohody uznaly samostatné Československo, jehož armáda dokázala ovládnout Sibiř, udržet transsibiřskou magistrálu a přispěla k vítězství.

O historii československých legií v Rusku je rozsáhká literatura. Legionáři již dnes nežijí, byli však dlouhou dobu přítomni v české společnosti a dosud žijí lidé, kteří si je pamatují. Řada známých osobností (spisovatelé, herci, politici) byla v ruských legiích a zvěrstva, o nichž se zmiňuje Tomáš Krystlík, by se sotva podařilo utajit. Počátkem 90. let zachytil rozsáhlý televizní dokument poslední žijící legionáře. Jeho autoři se vypravili i na Sibiř, kde si lidé uchovali na Čechoslováky dobré vzpomínky. Když legionáři opouštěli postupně své pozice směrem k Vladivostoku, byla to pro obyvatelstvo tragédie, neboť s odchodem legionářů přišlo násilí a bezpráví. A s nimi i zdroje Tomáše Krystlíka -- válečná propaganda, vydávající tak ráda vlastní zvěrstva za dílo svého nepřítele.

Vytisknout