Rasismus jako převrácená kauzalita v mysli české majority

18. 5. 2009 / Bohumil Kartous

Druhý setrvává v představě, že rasová segregace je nejen přípustná, ale může být prospěšná nejen majoritě, ale i segregované minoritě. Smutnou senzací je, že právě druhý tábor se může daleko lépe opřít o jednání své vlastní politické reprezentace, která se honosí epitetem "demokratická". Umožňuje to převrácení kauzality sociálního vyloučení a politika neuznávající základní lidské hodnoty.

České školství má dlouhou tradici rasové segregace, která ovšem vyplývá z postoje celé společnosti. Celá desetiletí byly romské děti umisťovány téměř automaticky do zvláštních škol s argumentem jejich snížených předpokladů ke vzdělávání. Aniž by se někdo zabýval tím, co je vlastně příčinou jejich "handicapu".

V drtivé většině případů byla příčinou jejich handicapu sociální situace, ve které se nacházely (a nacházejí). Tato sociální situace je charakteristická pro komunity sociálně vyloučené. V české společnosti je sociálně vyloučené celé romské etnikum a zde je vcelku jednoduché odpovědět každému, kdo o tom bude pochybovat, statistikou přístupu romského etnika ke kulturním a sociálním statkům, počínaje vzděláním. Samozřejmě, že je nutné vést diskusi o příčinách tohoto sociálního vyloučení. Zde se řada lidí domnívá, že příčinou je "sociální nepřizpůsobivost" tohoto etnika.

Vypadá to skoro, jakoby příslušníci tohoto etnika chtěli být sociálně vyloučeni. Ano, v některých případech je tomu tak, že v obraně proti domnělému nebezpečí příslušníci vyloučené komunity raději setrvávají ve své izolaci, než aby podstupovali velmi nerovný boj o příležitosti (jak s tímto faktem "rezonují" základní politické principy demokratických stran?).

Romští rodiče údajně často sami chtějí (zřejmě na základě vlastní zkušenosti), aby jejich dítě bylo umístěno do zvláštní školy, protože se obávají exkomunikace svého dítěte a předpokládají, že v odlišném prostředí zvláštní školy k němu docházet nebude. To ale není příčina.

Zde se už dostáváme k důsledkům dlouhodobého sociálního vyloučení celé komunity udržovaného právě sociální segregací. Tady se kruh uzavírá: sociální segregace způsobuje sociální vyloučení, jehož důsledkem je multifaktoriální handicap v přístupu k jakémukoliv kulturnímu statku a také kauzálně zcela převrácená představa sociální majority, že tento handicap není důsledkem segregace, ale naopak její příčinou.

Definice podle velkého klacku, ovšem důstojného...

"Kdo má větší klacek, má větší šanci prosadit svou definici reality," píší Peter L. Berger a Thomas Luckmann ve svém slavném pojednání Sociální konstrukce reality. V případové studii českého rasismu je nutné tento výrok poněkud aktualizovat: "Je třeba definovat realitu podle toho, kdo má větší klacek."

Z výše uvedeného postoje majority, která je v České republice doposud stále velmi silná a která má na kulturní realitu na většině území silný homogenizující vliv, vyplývá to, co je v rámci sociálního a kulturního diskurzu považováno za legitimní.

Podle toho pak také probíhá selekce v oblasti politické "soutěže", v níž mezi sebou soupeří politická řešení aktuálních celospolečenských problémů. Politická řešení nejsou řešeními v pravém slova smyslu, tedy taková, která by se s daným problémem dokázala uspokojivě vypořádat, ale pouze taková, která uspokojují představy institucionalizované v dané sociální realitě.

"Legitimizace "ospravedlňuje" institucionální řád tak, že jeho praktickým imperativům dodává normativní důstojnost," píší Berger s Luckmannem. Jinými slovy, stačí uchopit převrácenou kauzalitu sociálního vyloučení, což je stav, který majoritě z mnoha důvodů vyhovuje (zejména se nemusí namáhat s hledáním viny a řešení na své straně), a dát jí takovou "normativní důstojnost", která je pro majoritu, z hlediska jejího platného hodnotového rámce, akceptovatelná: nejlépe je mluvit o "pořádku", "právu", "spravedlnosti" a hodnotách souvisejících.

Sociální konstrukce reality podle pana Čunka a paní Řápkové

Celou tuto situaci velmi silně podporuje nízká úroveň hodnotového ukotvení politických stran v ČR. Pan Čunek se stal předsedou křesťansko demokratické strany (sic!) a místopředsedou vlády poté, kdy se rozhodl internovat rasově odlišnou minoritu mimo společenský prostor. Jeho argumentem samozřejmě nebyla barva pleti, ale "sociální nepřizpůsobivost". Vychází přitom z oné převrácené kauzality, o níž byla řeč výše: sociální nepřizpůsobivost není důsledkem segregace, nýbrž její příčinou; jako taková je tedy segregace oprávněným trestem nepřizpůsobivých, kteří se musejí nejprve polepšit, aby mohli být opět integrováni.

Podobným způsobem se rozhodla "řešit" problém vyplývající ze sociální segregace paní starostka Řápková v Chomutově (není bez zajímavosti, že se konsenzus na rasové segregaci dostává do vyšších politických pater zespodu). Její "řešení" je přitom svou brutalitou zcela bezprecedentní. Pod záminkou vymahatelnosti dluhů a pokut se paní starostka rozhodla, že na "nepřizpůsobivé" uvalí trest (opět zde narážíme na představu, že trest je adekvátním řešením sociálního vyloučení) v podobě exekutorského "výpalného" mnohonásobně převyšujícího jejich průměrný dluh.

Paní Řápková, jak se zdá, směřuje v předčasných parlamentních volbách minimálně do poslanecké sněmovny za občansko demokratickou stranu (sic!) a její vzestup je takřka totožný s někdejším politickým vzestupem pana Čunka: politická strana, jejímž je politik či politička členem, předpokládá, že majoritní náklonnost k populistickým řešením prohlubujícím sociální vyloučení přinese popularitu nejen jednotlivci, který se populismu dopouští, ale zároveň celé straně.

Způsob myšlení, který dovoluje etablovaným politickým stranám, aby se přichylovaly k těmto mimořádně nebezpečným propagandisticko politickým tendencím, je přitom stále tentýž, jak jej známe z různých fašistických, nacistických nebo čistě rasistických schémat minulosti: zdánlivý boj za právo a spravedlnost těch, kdo jsou k nim nadáni, s více či méně artikulovaným zatížením "vinou a trestem" těch ostatních. Někdy na úrovni úplné masové likvidace, někdy "jen" na úrovni prohloubení jejich sociálního vyloučení s další "perspektivou" poté, kdy se "polepší".

Zjevná sociální patologie těchto "řešení" přitom, jak je patrné na dvou příkladech českých politiků, v politických stranách přímo participujících na výkonu moci nevyvolává téměř žádnou kontroverzi, žádnou viditelnou diskusi, žádnou snahu o revizi hodnotových východisek, která by měla být stranám vlastní. Politické strany nemají zapotřebí se zhoubných politických schémat zříkat, distancovat se od nich a poukazovat tak na jejich nepřijatelnost.

Naopak se zdá, že s povděkem kvitují, pokud se v jejich řadách najde člověk, který tato řešení, ať už na základě své etické nebo intelektuální nedostatečnosti, opět pozdvihne, dá jim novou, v současnosti společensky akceptovatelnou formu (sociální nepřizpůsobivost a ochrana oprávněných ve Vsetíně, snaha dostát právu a spravedlnosti v Chomutově) a přinese tak politické straně úspěch. Takových si české "demokratické" strany umějí považovat...

Vytisknout