Poznámka k poznámce "o lásce a naději"

19. 5. 2009 / Karel Dolejší

Já ale, přiznám se, moc dobře nechápu, proč po výhradě k zobecňujícímu vysvětlení Clasen-Holzbergové byla alternativa postavena právě takto. Co třeba varianta, že osaměle žijící lidé se ani soukromě žádnými nadějemi netěší, protože je buď nikdy neměli, v průběhu života se jich zbavili, nebo o ně byli nějakým způsobem připraveni?

Co vlastně -- pokud ne přehnané ideály -- dnešního příslušníka evropské kultury vůbec může přimět, aby manželství uzavřel? Ekonomický tlak, který až donedávna činil jednočlennou domácnost takřka neudržitelnou? Dnes však ani zdaleka není pravda, že manželské soužití snižuje životní náklady. Jistota a pomoc? Ale vždyť doba je taková, že v nouzi by se člověk neměl naivně spoléhat zejména právě na své tzv. blízké osoby. Sociabilita? Ale zde přece existuje spousta jiných možností než ta, při níž je takřka nepřetržitě vystaven vrtochům a často i pokusům o manipulaci ze strany protějšku. Biologický tlak? Ten jistě nelze podcenit, ale tak jako lesní požár nemá vlastně nic společného s normální výrobou využitelné energie, tak ani biologická potřeba sama o sobě nemůže být základem jakékoliv sociální instituce.

V dobách klasické buržoazní rodiny ještě existovalo tzv. manželské soukromí, které bylo v principu respektováno; v rámci patriarchálních vztahů se v něm jistě dělo i leccos nepěkného, ale na druhé straně šlo o bariéru vůči nevybíravému průniku makrosociety do vztahu dvou lidí, který dnes na bázi normalizujícího expertního vědění, "mouder" lifestylových rubrik a spousty dalšího šmejdu volně proudí do všech koutů. Když si Nietzsche v Ranních červáncích utahoval z křesťanské kultury své doby, v níž se už posedlost erotikou stala plně rozvinutým kontrakultem vyrůstajícím z přepjaté a protahované reakce na středověkou sexuální represi, upozorňoval, že antika vůbec nic podobného neznala -- a že se nějaký budoucí pozorovatel nad důrazem, který moderní Evropané na celou tuto životní oblast kladli, jednou notně nasměje. Nuže, stejně cizí byl antice i kult romantické lásky v manželství, a to i u Římanů, kde pro to nenalezneme tak přímočaré vysvětlení jako v Řecku. Proč tedy u všech všudy naprosto konvenčně předpokládat, že ti kdo dnes v manželství nežijí by v něm vlastně žít chtěli, ale netroufají si, protože od něj čekají příliš mnoho? Odkud ta jistota, že se od manželství musí něco čekat?

V tradičních kulturách ovšem člověk tak jako tak neměl na vybranou. Ilustrativní je třeba cesta Gérarda de Nerval po Orientě 19. století, během níž by se spisovateli vůbec nepodařilo sehnat ubytování, pokud by si předtím nepořídil ženu. Ještě za minulého režimu bylo v ČSSR manželství jedinou cestou k plnohodnotnému společenskému uznání. To však už dávno neplatí, a myslím, že ani v Německu ne. A proto jsem přesvědčen, že nemalá část osaměle žijících lidí dnes v manželství nežije ve skutečnosti také proto, že od něj nic nečeká -- a snaží se obstát v životě čistě sami za sebe.