Nové hlavy na známkách

19. 5. 2009 / Tomáš Koloc

Daný jev jsem už částečně nastínil ve článku "Gastarbajtři všech zemí, vciťte se", kde jsem poukázal na dvě známé hlavy současných západních velmocí, které jsou syny "gastarbajtrů": současný U.S. president Barack Obama je synem keňského studenta a později politika z kmene Luo a otec prezidenta Francouzské republiky Nicolase Sarkozyho, hrabě Pál Sarközy de Nagy-Bocsa, představitel maďarské protestantské šlechty, byl člen francouzské Cizinecké legie, který po Druhé světové válce uprchl z Maďarska před Sověty. Matka Nicolase Sarkozyho pocházela z katolické rodiny, která do Francie přišla z Řecka, kde žila po vyhnání španělských sefardských Židů (tzv. Španiolů) z Pyrenejského poloostrova.

Když se podíváme blíž na život představitele země, o které se v některých kruzích dosud míní, že je jedinou světovou supervelmocí, najdeme tam kromě otcovské Keni víc vlivů z Třetího světa. První stupeň základní školy Obama absolvoval v indonéské Jakartě, kde se mu narodila i nevlastní sestra, dcera jeho bílé ateistické matky (z amerického Jihu) a indonéského muslimského otčíma Maya Soetoro-Ng (její manžel Konrad Ng je Kanaďan z malajsko-čínské rodiny). Soetoro-Ng je dnes buddhistka, zatímco Obama (který si vzal Afroameričanku z Chicaga) je členem americké černošské protestantské církve Trinity United Church of Christ. Po svém raném indonéském dětství trávili sourozenci Maya a Barack své zrání v odloučeném americkém státě Havaj (profesorka University of Hawaii Soetorová tu žije dodnes), kde se stále ještě silně projevuje jazyk a kulturní dědictví jejich původních obyvatel, polynéských Havajců.

Současná faktická hlava Kanady, její generální guvernérka Michaëlle Jean, se zase narodila v Haiti, nejchudší zemi amerického kontinentu, zmítané nekonečnými občanskými válkami a genocidami -- a je stejně jako Barack Obama černé pleti.

Když se podíváme do tabulek, který země je nejchudší na našem mateřském kontinentu, zjistíme, že to je Moldávie. Odsud, konkrétně z vesnice Riscani u města Balti, odešli po sovětské ofenzívě v roce 1940 (která Moldávii poprvé odtrhla od Rumunska) manželé Köhlerovi, potomci zdejších středověkých saských osadníků, a byli německou vládou usazeni v polském Skierbieszówě (v tehdejším "Generálním gouvernementu"). Tam se jim narodil syn Horst, dnešní prezident Spolkové republiky Německo.

V hlavním městě téže Moldávie, Kišiněvě, se po válce usadili manželé Liebermanovi, kteří se seznámili na Sibiři ve Stalinově gulagu. V Kišiněvě se jim také narodil syn Evet, který se stal rozhlasovým hlasatelem v ázerbájdžánském Baku, a poté, co ho pro jeho etnický původ odmítli vzít na mezinárodní studia v ukrajinském Kyjevě, emigroval do Izraele, kde je dnes ministrem zahraničních věcí.

Druhou zemí, která se pohybuje ve stejných pozicích žebříčku chudoby jako postsovětská Moldávie, je Bělorusko. Zde, ve Višnievě, se v roce 1923 narodil Liebermanův nadřízený, izraelský prezident Šimon Peres. Slovanskou podobu svého jména, kterou měl zapsánu v rodném listě: "Szymon Persky" si změnil jako vzpomínku na své sefardské předky, kteří do Východní Evropy nejspíš přišli ze Španělska (tak jako předkové matky francouzského prezidenta Sarkozyho). Jméno Peres (Persky) pak označuje židovskou rodinu, která se na Pyrenejský poloostrov dostala nejspíš přes arabské země severní Afriky z území Persie, dnešního Íránu. Což izraelského prezidenta spojuje s jeho úhlavním nepřítelem, íránským prezidentem Mahmúdem Ahmadínežádem, o němž některé tiskové prameny píší, že také pochází z v Íránu silně ohrožené židovské komunity, v níž se narodil i minulý izraelský prezident Moše Kacav.

Sečteno a podtrženo: svrchované hlavy dnešních Spojených států, Francie, Kanady, Německa a Izraele a pocházejí z Keni, Indonésie, Maďarska, Řecka, Haiti, Moldávie, Běloruska, Íránu, vědí, co je to být menšinou či uprchlíkem a mají osobní postmoderní zkušenost nejrůznějších náboženských tradic. Dle omezených zpráv, které se k nám dostávají prostřednictvím tisku, lze však zjistit, že onu obrovskou hřivnu, kterou hlavy dnešního západního světa dostaly tím, že samy pocházejí a vyrostly na jihu či na východě, a mají tedy možnost vcítění, proměňují některé z nich v pozitivní státnické činy, jiné ji však téměř zločinným způsobem pošlapávají. Lze pochválit vstřícnost, s níž se prezident Obama po mnoha svých předchůdcích obrací například k chudé Střední a Jižní Americe, ačkoliv konečné výstupy tohoto procesu nejsou dosud známy. Postoje dalších jmenovaných, jako jsou Nicolas Sarkozy, Avigdor Lieberman či Mahmúd Ahmadínežád jsou však otevřeným nacismem. Ve věci íránského prezidenta spekulují odborníci dokonce o tom, že jeho i na íránské poměry přemrštěné antisemitské postoje jsou ve skutečnosti velkým alibi, vzniklým z obrovského strachu o vlastní existenci a pozici.

Osobou, která však významně vybočuje z této skupiny, je bývalá novinářka, dokumentaristka a sociální aktivistka z frankofonního Québecu (je tedy dvakrát menšinou: Haiťanka v Québecu, Quebečanka v severoamerické Kanadě), dnešní kanadská generální guvernérka Michaëlle Jean. Svou novinářskou kariéru zasvětila právům menšin, uprchlíků a žen, a zastáváním se národní kultury jako pramene osobního růstu proti glajchšaltující globalizaci. Jejím oblíbeným námětem je nepochopení mladých z hledisek stárnoucích elit a byrokratická kafkárna, v níž dnes přerůstá demokratická společnost: od těchto postojů a mile civilního (až civilistického:-) projevu se neuchyluje ani jako hlava kanadského státu. Se svým manželem, rozeným Pařížanem, filmařem Jeanem-Danielem Lafondem, typickým představitelem sociálního aktivismu 60. let, a dcerou, kterou adoptovali z Haiti, tvoří dobře se doplňující "černo-bílý" pár.

Jistě si povšimnete, čím ještě paní Jean vybočuje. Je to jediná žena ze všech výše jmenovaných "gastarbajterských" hlav západních velmocí...

Co se týče dalších ženských hlav na současných známkách a bankovkách: na místo současné prezidentky postoupila žena i v tradičně patriarchální nejlidnatější demokracii světa Indii (Prabitha Pátil) a také irská Mary McAleese, filipínská Gloria Macapagal-Arroyo, liberijská Ellen Johnson-Sirleaf (která má po diktátoru Charlesi Taylorovi a jeho sadistické genocidě co napravovat), chilská Michelle Bachelet (se stejnou misí po Augustu Pinochetovi), argentinská Cristina Fernández a včera zvolená litevská prezidentka Dalia Grybauskaitéová. O německé kancléřce Angele Merkelové (první bývalé občance NDR v čele sjednoceného Německa) či islandské premiérce Jóhanně Sigurdardóttir (která se nebála veřejně přiznat ke své homosexualitě) nemluvě.

Nemohu si pomoci, ale musím dodat poznámku, za kterou bych v zemích, kde to haraší, platil minimálně pokutu: Ve většině případů jde navíc o velmi krásné ženy.

Řečeno terminologií ság a mýtů: Prozřetelnost (jak by řekli obyvatelé východního pobřeží USA) či Tao (jak by řekli v ČLR dosud často kriminalizovaní taoisté) či Hospodin (jak by řekl současný paraguayský prezident, bývalý katolický biskup) to s námi zkrátka zkouší všelijak. Tam, kde deprivovaní generálové, kovbojové a zlatokopové, poznamenaní fenoménem absentujícího otce, napáchali nejvíce škod, dává Tao šanci k čištění těm, o nichž předpokládá, že by už snad mohli vědět svoje. A když pak zjistí, že ani vlastní uprchlická či koncentráčnická minulost nepomáhá, obrací sinusoidu -- konečně zpět k< a href="/art/36695.html" target="_blank"> matriarchátu ...

"Svět se změnil," říkával G. W. Bush, a v tom jediném se s ním dalo souhlasit. Záleží jen na tom, aby se zároveň s ním měnilo i naše myšlení...

Vytisknout