Byl jsem mladý a balil jsem holky...

14. 5. 2009 / Tomáš Koloc

Osobní parole se mění vteřinu od vteřiny a situaci od situace, a patří do ní i to, jak ten který člověk chápe význam vyřčených či slyšených slov.

Slovo láska (ono slovo, které francouzští i zlínští školáci umístili shodně na první místo svého žebříčku) může mít i v psaném textu (tedy v diskurzu jazykovém) podle kontextu význam jak duchovní, tak i hanlivý. Jak tomu pak asi musí být v diskurzu řečovém, kde může mít jediné slovo prakticky nekonečný počet významů.

Navíc by mě zajímalo, zda pan Štěrba při svém výzkumu vzal v úvahu takové veličiny, jako jsou humorná recese, větší či menší míra pokrytectví, či psychický automatismus provázaný s národní tradicí diskurzu té které země?

Zjednodušeně řečeno: významy slov jsou ryze subjektivní, ale ta slova, která neustále lítají kolem nás, nás neoddělitelně prostupují, takže je nakonec velice těžké zjistit, co máme skutečně uvnitř.

Existence diskurzů, o nichž se míní, že nejsou vázány na subjekt, a tak má jejich smysl obecnou platnost, je pro naši dnešní materialistickou vědu sporná -- spadají totiž do oblasti mystiky.

Například panem Cvekem citované slovo "láska" z Pavlových epištol, v řeckém originále "agapé", není totéž, co milostný cit, o němž se zpívá v lidových a populárních písních (tento druh lásky se ve staré řečtině nazývá "érós").

Jazyk biblického nového zákona, řečtina přelomu letopočtu, znala podle stupně duchovnosti tohoto citu čtyři výrazy pro onu škálu citů, pro něž má čeština výraz jediný: "láska". Jazyk staré Indie, sanskrt, jich měl kolem sta. Některé z nich máme ze své zkušenosti možnost procítit, většina těchto významových valérů má však k našim dnešním citovým možnostem asi takový poměr jako infračervená či ultrafialová barva k našemu zraku.

Ano, jsou mezi námi i tací, kteří takový "rozsah" mají. Pokud však někoho z nich potkáte na ulici, vyndejte ze sklepa víno a napečte koláče, tak jako to svého času udělal celník Zacheus. Neboť se vám dostalo veliké pocty...

Na závěr mi dovolte, abych ocitoval svůj oblíbený citát z Josefa Škvoreckého (autora, jehož jsem vzdálen vyzvedat do výšin českého literárního nebe). Když mu v šedesátých letech položili otázku, kdy byl v životě nejšťastnější, odpověděl: "V době německé okupace. Byl jsem mladý a balil jsem holky."

Je to jedno z nejduchovnějších vyznání, jaké jsem kdy četl. Protože je upřímné...

Vytisknout