Socha Svobody.

Budoucnost amerického snu

14. 5. 2009

KD│Franklin Roosevelt chápal, že Američané se vzdají okamžitého uspokojení a snesou těžké oběti - pokud musejí - jestliže jsou přesvědčeni, že budoucnost může být lepší než minulost. Ale v našem dějinném okamžiku čelíme mnohem složitějšímu problému. Co chcete slíbit lidem, kterým říkávali, že mohou dosáhnout všeho co chtějí, kterým opakovaně blahopřáli, že žijí v nejlepším z možných světů? Jak jim říci, že "dobré časy", tak jak jsme je znali, se už nevrátí? Američané potřebují novou vizi, která jim pomůže čelit realitě; potřebují slibné vyprávění o budoucnosti, které jim pomůže rozejít se s minulostí, píše v The Nation William Greider.

Zde je velká vize, o níž si myslím,že by se jí Američané mohli držet: Právo všech občanů na kvalitnější život. To neznamená zbohatnout více než soused nebo nutnost shromažďovat stále více krámů, ale právo žít plněji a uskutečnit základní možnosti lidské existence. To je podstatou toho, cojiž dnes mnozí chtějí v životě dosáhnout. Lidé - dokonce i ti úspěšní a zajištění - jsou frustrováni, protože nepostižitelné v jejich životech bylo zablokováno či v menší či větší míře odsunuto stranou neúprosným požadavkem ekonomického systému maximalizovat zisk a bohatství. Naše společné morální pravdy ve jménu zvyšování zisku skončily ve smetí. Měkčích aspektů naší konečné zkušenosti ubývá, protože život sám v účetnictví nefiguruje.

Politický řád chybně přijímá tyto život omezující kompromisy jako normální, jako nezbytnost na cestě vedoucí k "lepším časům". V dřívějších historických dobách byly oběti vyžadované americkým kapitalismem široce tolerovány, protože národ byl mladý a nevyvinutý. Kapitalistický stroj sliboval vytvořit vyšší úroveň nadbytku, a tento slib také splnil. Avšak jaké ospravedlnění použijeme dnes, když je národ již dost bohatý, ale stroj si stále nárokuje velké části našich životů?

Rodiny, i ty prosperující, typicky platí ztrátou malých půvabů v každodenním životě, jako je rituál společného jídla za přítomnosti všech svých členů. Mnohem podstatnější věc, kterou obětujeme, je však čas zakoušet radosti a mystéria péče o děti, malé radosti nečinné zvědavosti, učení se dělat věci vlastníma rukama, a uspokojení z přátelství a sociální kooperace.

To vše může vedle shromažďování bohatství vypadat triviálně, ale mnoho lidí ví, že se vzdali něčeho podstatnějšího a truchlí nad ztrátou. Někteří se rozhodli, že se k těmto věcem vrátí později, až budou finančně zajištěni. Ještě jiní sní o tom, že se systému zbaví. Pokud bychom byli schopni shromáždit veškeré soukromé bolesti a ztráty způsobené honbou za neomezenou materiální prosperitou, výsledek by mohl vypadat jako největší politická křivda naší doby.

Ještě důležitější než všechny ostatní ztráty je, že lidé popírají i cosi jiného nehmatatelného - totiž důstojnost života řízeného vlastní vůlí. Většina lidí v práci, doma i ve veřejné sféře postrádá právo podstatně ovlivnit rozhodnutí řídící jejich každodenní životy. Většina (ne všichni) je podřízena systému řízení a kontroly svých osudů. Znají rizika ignorování příkazů seshora. Nepřekvapí, že mnoho občanů se těmto podmínkám přizpůsobilo a přijímá poddanství coby způsob, "jak věci chodí", čímž se jejich život stává méně hodnotným. Mnozí si sotva dokáží představit, že tato omezení mohou být zmenšena, ba dokonce v zásadě odstraněna, pokud by se ekonomické organizace řídily demokratickými principy.

Američané potřebují redefinovat "život, svobodu a snahu dosáhnout štěstí". Vzhledem k velkému bohatství byly eliminovány staré hrozby nedostatku a deprivace. Ale lidé zůstávají zapřaženi do ekonomických požadavků navzdory tomu, že si od života přejí více - svobodu zkoumat záhady a uskutečnit všechny potenciality, které v sobě nesou. Američané jako kolektiv potřebují hluboký nádech a nové promyšlení toho, co vlastně znamená být bohatý.

John Maynard Keynes už dávno napsal, že úkol zní "žít moudře a příjemně a dobře", když už beznaděj a deprivace přestaly formovat naši existenci. Jak tento britský ekonom předpověděl, starý ekonomický problém nedostatku a přežití byl přinejmenším v rozvinutých zemích vyřešen. Lidé by měli podle Keynese odložit staré strachy a naučit se užívat si života. Po osvobození od nouze a obav čelíme nové výzvě: Objevit, co znamená opravdová lidskost.

Doporučuji toto podivuhodné úsilí coby alternativu k naší staré definici pokroku. Američané v příštích letech nevyhnutelně utrpí ztráty na rodinném štěstí a budou nuceni změnit některé hluboce zakořeněné návyky v oblasti materiální spotřeby. Tato bolestná přizpůsobení lze vydržet, pokud lidé budou věřit, že země prochází proměnou v něco, co poskytne větší naplnění. Tuto zásadní závislost by mohl vyjádřit plakát s nápisem "Menší auta za lepší životy".

Aby došlo k uskutečnění této všeobecné změny, lidé potřebují získat větší vliv - možnost říci, co si myslí, aniž by skončili na dlažbě, a možnost činit volby, které lépe odpovídají jejich hodnotám a apiracím. Potřebují větší bezpečnost - která jim poskytne sebedůvěru k prozkoumání nových voleb bez toho, aby své rodiny odsoudili k bídě. Lidé potřebují větší prostor pro "filosofii" - prostor pro rozhodnutí o tom, co vlastně v jejich vlastním pojetí znamená "úspěch", a pro své vlastní "omyly".

Měli bychom začít považovat lepší život za zásadní lidské právo a začít odstraňovat omezení uvalená na nás starým řádem. Když nedostatek zmizel, utrpení produkované na okrajích ekonomického systému by také mělo být prohlášeno za zbytečné - ve zdravé a bohaté společnosti dokonce nemorální. Menší část Američanů nadaná zvláštními schopnostmi, bohatstvím či statusem se možná již těší této úrovni svobody. Ale i bohatí si mohou vyzkoušet, že bohatství nezbavuje nutnosti účastnit se lidského boje, hledat vlastní životní cestu, nalézat vlastní účely a silné stránky. Skutečné bohatství se koupit nedá. Je třeba si je zasloužit.

Vláda může udělat mnoho, nedokáže však změnit společnost. To mohou uskutečnit pouze samotní lidé. Mění společenskou strukturu postupně a nepředvídatelně svým chováním a kreativitou, přičemž jsou zhruba vedeni svými trvalými morálními hodnotami. Pokud by vláda rozhodla o zavedení transformovaných hodnot, výsledek by byl opresívní a špatný. Drsné tlaky tržního systému způsobily během jediné generace naší společnosti hodně škod, ale nedokázaly připravit Američany o to, v co věří. Většina lidí dosud chápe rozdíly mezi dobrem a zlem, a navzdory překážkám usilují o řádný život.

Vláda by mohla vypracovat pravidla, právní předpoklady a podpůrné platformy, které lidem umožní usilovat o sociální transformaci agresívněji. Naše vynalézavá populární kultura, která jde světu příkladem (? - KD), to už neformálně dělá. S určitou pomocí a menším zasahováním z Washingtonu mohou Američané podobně znovuvynalézat společnost. Éra inovace a náhodného experimentování bude nesena stejným duchem, životní silou Američanů, lidí praktických a idealistických.

Jednou důležitou podmínkou, kterou k tomu vláda může vytvořit, je vytvoření platformy "základních potřeb", která každému poskytne více bezpečnosti a tím i více důvěry při zkoumání nových a odlišných voleb. Mohli bychom oprášit Rooseveltův "druhý Bill of Rights" a zabývat se jeho nesplněnými cíli. Roosevelt na počátku roku 1944 poznal, že Američané jsou unaveni oběťmi způsobenými 2. světovou válkou, a oznámil proto široce koncipovaný slib. Poté, co vyhrajeme válku, řekl, země musí sestavit nový soupis všeobecných "práv", který zahrne vše od zdraví a vzdělání až po práci za výhodnou mzdu. Jeho vize budoucnosti se stala poválečnou politickou agendou Demokratů a sliby byly z velé části splněny. Myslím, že Barack Obama může čelit podobné nezbytnosti vyslovit svou vizi toho, čím se transformovaná Amerika může stát na druhé straně příkopu, v němž vězíme. Některé cíle už byly dobře pochopeny. Tlustý svazek legislativních návrhů po generaci opakovaně blokovaných silnými zájmy by měl být revidován a stát se základem konkrétních práv a konkrétní ochrany rodin a dětí, dělníků a zaměstnanců. Extenzívní evropské sociální systémy zaměřené na rodinu nabízejí příležitosti pro reformy v USA. Pokud vláda po krizi zavede postupně rostoucí minimální mzdu, lidé na všech úrovních budou osvobozeni od tlaku a budou schopni pátrat po kreativních sociálních vynálezech.

Celý článek v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 14.5. 2009