Sebeobětování? Nepochopení?

14. 5. 2009

Schopnost se vzdálit a odpoutat od egocentrických východisek je podstatnou dimenzí vyspělosti. Psychoanalytik Erich Fromm to charakterizuje jako schopnost se vzdát ve zobecněném smyslu "narcismu" (jehož opakem je "láska k bližnímu-cizinci"), "incestuální fixace" (nejen na matku, ale i např. na národ, na silnou skupinu apod., tj. schopnost být nezávislý) a "nekrofilie" (tj. přijmout život v jeho mnohotvárnosti a nevypočitatelnosti). Výsledek ankety by byl docela v pořádku, kdyby dotazovaní čeští školáci byli mladší. Obávám se ale, že to asi není ta pravá příčina.

Domnívám se, že nikdo neočekával, že školáci budou uvádět pojmy jako "sebeobětování". Musím souhlasit, že sebeobětování samo o sobě není hodnotou. Ale ochota k sebeobětování v zájmu nějaké hodnoty už jistě určitou hodnotou je, a to nejen v hodnotovém systému postaveném na křesťanství. Kdyby tedy skutečně nějaký školák uvedl pojem "sebeobětování", nemuselo by to nutně svědčit o nějakém fanatismu, jak píše B.Cvek, ale mohlo by to svědčit - ve smyslu oné ochoty, připravenosti k oběti - o vetši vyspělosti ve smyslu odpoutání se od egocentrismu.

A ještě poznámka k poznámce Jana Čulíka: Kundera má v uvedeném citátu nepochybně pravdu, ale není na místě tento citát postavit do protikladu k uvedenému úryvku z listu sv.Pavla. Sv.Pavel totiž vůbec nemluví o lásce ve smyslu emoce, ale o lásce ve smyslu racionálního rozhodnutí a jeho realizace bez ohledu na případné vnitřní emocionální konflikty, např. osobní nesympatie.

Když se podíváme na atributy lásky podle sv.Pavla blíže, je ihned zřejmé, že něco takového není na základě pouhého citu realizovatelné. Láska podle sv.Pavla je ideál, kterého nelze dosáhnout, ale ke kterému lze na základě vážně pojatého rozhodnutí směřovat a ke kterému se lze prostřednictvím vědomého a poměrně namáhavého úsilí více či méně přiblížit. Což ovšem zdaleka není samozřejmé ani u těch lidí, kteří deklarují svoji křesťanskou hodnotovou orientaci.

Vytisknout