Kašerův a Jadlinův text rozlišuje tři modely ozbrojených operací: Mezistátní konflikt, policejní zásah a "boj demokratického státu proti teroru". Článek v Journal of Military Ethics je pak věnován rozpracování tohoto třetího modelu. Regulace typu Ženevských úmluv (které Izrael mimochodem stejně neuznává) lze údajně vztahovat pouze na mezistátní konflikty, zatímco nový normativní model "demokracie versus teror" se řídí jinými pravidly.

Na státní úrovni jde nejprve o princip povinné sebeobrany (the Principle of Self-Defense Duty), jímž se z hlediska "demokratického státu vystaveného teroru" rozdělují lidská práva obsažená ve Všeobecné deklaraci lidských práv na práva státních outsiderů (ta jsou menší) a práva insiderů (ta se teprve kryjí s výčtem obsaženým v deklaraci). Toto je první rovina diskriminace -- navzdory obecně uznávané zásadě, že lidská práva jsou nedělitelná, jsou lidé rozděleni do dvou skupin s různými přiznanými právy. Zadruhé jde o princip delegace (the Principle of Mission), který hovoří o tom, že stát sebeobranou pověřuje různé specializované agentury s rozdílnými úkoly, které se řídí podle různých pravidel. Zde se zdůvodňuje potřeba adaptace dosavadní mise armády (koncipované původně jako agentura specializovaná na mezistátní konflikty) pro účely "boje s terorem".

Další principy se již týkají jednání bezpečnostních agentur samotných. Nejprve jde o princip vojenské nezbytnosti (the Principle of Military Necessity). Podle tohoto principu je vojenská aktivita proti "teroru" oprávněna tehdy, pokud:

1) Je splněna podmínka účelu (Purpose Condition), tzn. jde o realizaci základní povinnosti státu bránit občany před "terorem"

2) Je splněna podmínka relativní účinnosti (Relative Effectiveness Condition), tzn. alternativní jednání by vystavilo životy a blahobyt občanů většímu nebezpečí

3) Podmínka minimalizace vedlejších škod - která se zdá být na první pohled zcela v pořádku -- je třeba přísně chránit lidský život a důstojnost "minimalizováním všech vedlejších škod způsobených jednotlivcům, kteří nejsou přímo zapojeni do teroristických činů a aktivit" (by minimizing all collateral damage to individuals not directly involved in acts or activities of terror).

4) Podmínka přiměřenosti -- je třeba brát v úvahu bilanci mezi příspěvkem k obraně občanů a vedlejšími škodami, které obrana působí

5) Podmínka férovosti (neboli univerzalizovatelnosti) -- čin nebo aktivita mohou být univerzálně aplikovatelné, nezávisejí na unikátních a neopakovatelných okolnostech

K dalšímu podstatnému kroku dochází v rámci následujícího principu, totiž principu rozlišení (the Principle of Distinction). Zde se rozpracovává motiv obsažený již v principu sebeobrany -- že totiž vůči různým lidem má stát různé povinnosti, repektive přiznává jim různá práva.

Neobčané státu jsou rozděleni na čtyři skupiny: nezapojené do teroru a pod kontrolou státu, nezapojené do teroru a mimo kontrolu státu, osoby "nepřímo" zapojené do teroru a osoby přímo zapojené do teroristických aktivit. Toto rozlišení je ještě dále rafinováno, když osoby přímo zapojené do teroru jsou rozděleny celkem do devíti podskupin (což je z operačního hlediska jistě velmi praktické...). Proti taxativně vymezeným kategoriím specifikujícím přímé zapojení do teroru je ovšem "nepřímé zapojení" značně gumové. Spadají sem například osoby, které rozvíjejí a provozují finanční kanály, jež "nejsou klíčové pro teroristické činy nebo aktivity" (are not crucial to acts or activities of terror) nebo osoby, které jsou součástí politické, sociální nebo náboženské organizace, jejíž část se nějakým způsobem podílí na teroru, aniž jsou ony sami do teroru zapojeni.

Je vcelku zřejmé, že při troše snahy je možno do definice "osoby nepřímo zapojené do teroru" vměstnat prakticky kteréhokoliv Palestince, který je tak či onak závislý na svépomocných sítích v Gaze, nebo dokonce na zahraniční humanitární pomoci -- to ovšem znamená vlastně kteréhokoliv Palestince kromě osamělých poustevníků živících se sušenými kobylkami. Člověk tímto způsobem "nepřímo zapojený do teroru" je sice ještě stále zahrnut pod princip minimalizace vedlejších škod, jeho status však již byl hned natřikrát snížen -- poprvé, když byl odlišen od občana; podruhé, když byl odlišen od obyvatele území, které Izrael plně kontroluje; a konečně potřetí, když byl odlišen od osob "ani nepřímo" nezapojených do teroru. To se plně projevuje v dalším kroku, kdy se stanovuje "pořadník" nároků na ochranu:

1) minimální poškození životů občanů státu, kteří nejsou kombatanty

2) minimální poškození životů neobčanů pod kontrolou státu nezapojených do teroru

3) minimální poškození životů občanů státu, kteří jsou kombatanty, během bojových operací

4) minimální poškození životů neobčanů nezapojených do teroru, kteří nejsou pod efektivní kontrolou státu

5) minimální poškození životů neobčanů, kteří jsou nepřímo zapojeni do teroru

Teprve pak přirozeně nastupuje princip přiměřeného užití síly vůči osobám přímo zapojeným do teroristických aktivit. To celé ovšem v praxi znamená, že ochrana životů vlastních vojáků je v jakkékoliv - třeba i hypotetické - situaci "kdo s koho" VŽDY nadřazena ochraně životů civilní populace, která se nachází v prostoru bojových operací -- jinými slovy, tato populace není obecně chráněna mezinárodním právem, dokonce i když se ani "nepřímo nepodílí" na teroristických aktivitách. Je ovšem vcelku snadné kohokoliv z Palestinců v Gaze označit za osobu do teroru "nepřímo zapojenou", například kvůli tomu, že je odkázán na humanitární pomoc, jejíž rozdělování fakticky kontroluje Hamás. V tom případě ale už nestojí v žebříčku ochrany pouze o úroveň níže, ale dokonce hned o dvě. Základní rozlišení na kombatanty a nekombatanty obsažené v Ženevských úmluvách se tu rozpouští do velmi neostrého "clusteru" kategorií, který následně umožňuje značnou dávku libovůle -- ale zejména likviduje jasný imperativ vždy chránit životy nekombatantů. Jestliže se voják domnívá, že je ohrožen, jeho pocit ohrožení je z hlediska praktického rozhodování VŽDY důležitější než životy civilistů v zóně konfliktu -- nehledě na abstraktní zásadu minimalizace vedlejších škod. Situace, kdy odstřelovač zastřelí ženu se dvěma dětmi, protože špatně porozuměla příkazu a namísto vpravo se vydala vlevo, načež se jí lekl, je pak jen logickým důsledkem pravidel, v jejichž rámci je vojákům vtloukáno do hlavy, že jejich bezpečnost má v zóně bojových operací VŽDY přednost před ochranou civilistů. Použití dětí jako lidských štítů je jen další aplikací autoritativně posvěcené zásady.

Těch několik málo opravdu úspěšných protipovstaleckých operací v moderní době -- britská angažmá v Malajsii a Severním Irsku -- však vůbec nenasvědčuje tomu, že by priority stanovené Kašerem a Jadlinem mohly v praxi vůbec někdy vést k vítězství. Britům trvalo mnoho let, než Američanům v Iráku konečně vysvětlili, že ukončení války rovná se politické řešení, a politické řešení závisí na ochotě většinové populace dohodnout se s cizí mocností na podmínkách jejího odchodu. Taková ochota se ovšem prakticky nikdy nevyskytne tam, kde excesívní užití síly trvale ničí životy a majetek nezainteresovaných civilistů do té míry, že jim nakonec nezbývá, než se nějakým způsobem aktivně zapojit do bojů proti okupantovi. Nezbytnou podmínkou nalezení politického řešení je naopak zajištění bezpečnosti civilní populace v zóně konfliktu -- a to dokonce i za cenu rezignace na používání těžké výzbroje a akceptování ztrát mezi vlastním vojenským personálem. Izraelské bezpečnostní síly mají nepochybně dost inteligentních autorů, kteří by uvedené skutečnosti dovedli pochopit a vyvodit z nich příslušné závěry. Jestliže se tak v praxi dosud nestalo, pak z toho lze usuzovat na specifickou institucionální nebo kulturní bariéru, jejíž případné zkoumání však již přesahuje rámec tohoto textu.

Uzavřeme tedy: Kašerova a Jadlinova koncepce vtělená do oficiální izraelské armádní doktríny není nepřijatelná jen z hlediska mezinárodně uznávané hodnotové racionality (Ženevských úmluv); dokonce i z hlediska racionality účelové je zaručeným receptem na katastrofu. Ve svých důsledcích totiž nemůže vést k jinému výsledku než k nekonečnému prodlužování války, kterou Izrael v dlouhodobém horizontu nedokáže vyhrát.