3. 2. 2009
Umění žít svobodně -- z deníku nastupující normalizaceV tomto roce si připomínáme 40. výročí nástupu normalizačního režimu v tehdejším Československu. Rok, který začínal stále ještě relativně volnými poměry, končil uhašením nadějí a očekávání, postupně narůstajících v průběhu celých 60. let. Rokem 1969 se na dlouhých dvacet let politický život v tehdejším Československu (částečně s výjimkou posledního "perestrojkovského" období) prakticky zastavil. |
Tuto dobu politické nehybnosti nám přibližuje originálním způsobem francouzská literární kritička Roselyne Chenu, která v tomto období přijížděla do naší země a setkávala se s frankofonními překladateli a spisovateli. V knížce svých deníkových poznámek Žít svobodně je umění s podtitulem Československý deník 1969 -- 1980 (Praha 2007, nakladatelství Jitro) tak nabízí čtenáři své originálními postřehy z tehdejšího života Václava Černého, Jana Vladislava a mnoha dalších neoficiálních či polooficiálních českých i slovenských překladatelů a spisovatelů. Jako zástupkyně Mezinárodní společnosti pro svobodu kultury měla i určité drobné možnosti navštíveným lidem pomoci: dodáním jinak nedostupné literatury, pozváním na návštěvu Francie, zajištěním nedostupných léků i drobných prostředků (studijní stipendia) a podobně. Jde vlastně o poznámky ze čtyř autorčiných návštěv v tehdejším Československu: v roce 1969, 1970, 1972 a 1980, v nichž zaznamenala své dojmy a postřehy ze země, kterou navštívila, z lidí které viděla, a zejména z rozhovorů se svými přáteli, s nimiž se zde setkala. Jde tak o kroniku kulturního a společenského dění i postupně se měnících forem totalitního útisku a obraz tohoto období úpadku. Autorka si všímá i odlišné podoby normalizačního režimu v českých zemích a na Slovensku. Rok 1969. Zaznamenává si historku, kterou jí vyprávěli její čeští přátelé: během promítání týdeníku v jakémsi kině se diváci smáli a hvízdali, když se na plátně objevil Brežněv a další sovětští představitelé. Zvedl se jakýsi muž a zvolal: "Čemu se smějete?" Nastalo ticho. Až do konce představení nikdo ani nemukl. "Před rokem by toho chlapa vyhodili ze sálu." Autorku zaráží, že až na výjimky nikdo neprojevuje sebemenší zájem o politický nebo intelektuální život ve Francii nebo na Západě vůbec. "Jako by lidé, s nimiž mluvím, měli tak silnou potřebu se osvobozovat hovorem, vysvětlit jí situaci, že je vnější svět vůbec nezajímá. Je to dosti zneklidňující." Na cizinku s až zarážejícím vhledem vidí nejen dobře známé rozdílnosti v atmosféře na Slovensku, ale i pravděpodobné důvody těchto odlišností. V Praze literatura zcela zjevně zemřela. V Bratislavě jako by byla jen podvázána. Zaznamenává kampaně proti Agneše Kalinové a Dominiku Tatarkovi, již zmíněnému V. Černému (rozhlasové vysílání odposlechnutých nahrávek z jeho soukromých rozhovorů.) Václav Černý se jí svěřuje, že sebevraždu nespáchal jen z úcty k vlastní osobě a aby ještě více nepodlomil naděje studentů. Existenční útisk, kdy po utracení svých úspor mají politicky nepohodlní možnost jen živořit a živit se manuálním způsobem, bývá jejími tehdejšími hostiteli často označován jako kulturní genocida. Zaráží ji, že žádný ze tří komunistů vyloučených ze strany, s nimiž během jedné z návštěv mluvila, neřekl: "je to naše chyba." Žádný z nich jako by si nepřipouštěl, že by jejich členství ve straně mohlo tak či onak souviset se situací, v níž se oni i jejich spoluobčané ocitli. Autorka je však ve své důslednosti poctivá a kritické poznámky směřuje i ke své vlastní zemi a její zahraniční politice. O univerzitních knihovnách píše, že jsou na francouzskou literaturu chudé a Francie ať již na úrovni státní či soukromé nic nedělá pro to, aby se vyrovnala knižním darům z Německa, z Ameriky a podobně. Atmosféru doby dokresluje i následující postřeh: Všude panuje autocenzura: v rozhlase, v televizi, v nakladatelstvích. Cenzurována jsou i díla klasiků, například i Gogolovy Mrtvé duše. "Zahlcení ruskými a sovětskými pořady, filmy a nahrávkami dosáhlo takové míry, že Vladislav začal nesnášet Čajkovského!" V roce 1972 si autorka poznamenává: země je morálně rozpadlá, nikdo není za nic zodpovědný, sobecká lhostejnost se stala téměř všeobjímajícím pravidlem. V dnešní situaci pak kouzlem nechtěného zaujme tento postřeh: bylo jí vysvětleno, že na trhu je teď přebytek automobilů Škoda, neboť plánované hospodářství nepředvídalo ani pokles poptávky v zahraničí ani příchod v Rusku vyráběných fiatů. "Neboť, jak každý ví, plánované hospodářství není flexibilní." V důsledku této situace teď stát přispívá každému, kdo si chce koupit škodovku. Zatímco tady stojí 60 tisíc korun, v zahraničí se prodává za dvacet. Seifert, Černý, Hoffmeister a další žijí ze svých důchodů -někdy předčasných-, které se pohybují mezi tisícem a dvěma tisíci Kč za měsíc. Podobná suma umožňuje vyhnout se krajní chudobě, avšak -jak si poznamenává- nedovolí vkročit do restaurace, nechat si přepsat rukopis na stroji nebo si koupit nezbytný balík papíru. Politiku francouzského ministerstva zahraničních věcí hodnotí jako slabošskou, defétistickou, plnou kompromisů. Nedostatečná komunikace a výměna základních informací mezi francouzským a československým kulturním aparátem jsou zjevné. Na jedné straně se hromadí nevyužité prostředky, na druhé straně nevyslyšené potřeby. Pokyny francouzské strany svému kulturnímu radovi v Praze zní stále stejně: starejte se o vědu, techniku a výuku francouzštiny a přijměte, co po vás budou žádat místní orgány. Postupně narůstající byrokratická opatření totalitního státu jsou pak nejzřetelnější v posledních poznámkách, těch z roku 1980: povinná výměna peněz v nevýhodném (oficiálním, tedy nadhodnoceném) kursu, šikana na celnici (odebrání knih, jejichž názvy se zdály podezřelé.) Fenomén nucených emigrací, zhoršených materiálních podmínek, (úspory spotřebovány) všudypřítomný strach z odposlechů, všudypřítomný systém nejen dvojích cen, ale také dvojí tváře a dvojí morálky. Knížka "normalizačních zápisků" Roselyne Chenu končí touto Goethovou větou: "Svobodu a život si zaslouží jen ten, kdo o ně bojuje každý den." Autor je poradcem prezidenta republiky |