30. 12. 2008
Francouz a Čech-Angličan v RuskuPřed několika lety jsem organizoval zájezd na západní Kavkaz. K několika Čechům se v Kyjevě připojila i skupina francouzských vysokoškoláků. Jejich poznávání postkomunistické země mi nyní znovu připomínají reportážní vstupy Jana Čulíka z Petrohradu. |
Mladí Francouzi si přáli za každou cenu zakusit autentickou divočinu, přírodu nepoznamenanou zásahy člověka, najít pláž, kde by nebyl kousek betonu. Něco se nám podařilo. To když jsme jeli na náklaďáku korytem řeky, nebo když nám pod horou Fišt běhaly v noci po obličejích myší v tamní ubytovně. Nic z toho v minulosti nepoznali. Na Kilimandžáro je tamní domorodci provázeli o dva dny déle, neboť dostávali odměnu za odpracovaný den. Stále více se podobáme Francouzům. A stále méně Rusům. Kdysi mi v Praze francouzská skupina odmítla jít do Laterny magiky, protože zjistili, že mají mezi sebou odborníka na daně a všichni s ním chtěli ještě před návratem domů konzultovat své finanční starosti. Jak jsem tehdy nechápal jejich přirozenou potřebu! A nikdy jsem se nesnažil generalizovat osobní poznatek. A ještě jeden mimořádný zážitek z provázení Francouzů v naší zemi. Byla to skupina výrostků, z jejich polepšovny. Zájezd do levné komunistické země dostali za dobré chování. Nicméně už na Vranovské přehradě mě volali na stanici SNB, protože se pokoušeli znásilnit mladou Češku. Cestou na Karlštejn mi ukazovali ukradené čokolády z navštívené samoobsluhy, a také v den odjezdu uklizečka zadržela jednoho chlapce, který měl v tašce posbírané všechny skleněné popelníky. Personál kolejí plakal ....radostí, že opouštějí Prahu. Za hodinu se autobus vrátil, protože ve Francii stávkovali železničáři. Jestliže Jana Čulíka překvapil v Petrohradě tamní způsob odkládání použitého toaletního papíru, tak já osobně se poprvé setkal s tureckým záchodem ve Francii. A používat toaletní papír nebylo samozřejmé ani v této zemi ještě před pár desetiletími. K tomu běžně sloužily noviny. Na venkově lidé neznali nic jiného než proslulé suché WC. Hygienické, kulturní rozdíly jsou nepodstatné, máme-li touhu poznávat okolní svět, abychom si lépe uvědomili, kde to žijeme, co můžeme od jiných lidí očekávat, jaký osud si s nimi zahrával. Pohlédnout do ruské duše nelze skrze špinavé okno vlakového WC, ale spíše četbou literatury, která zdaleka nebyla jen služkou režimu, ideologickým červeným hadrem světovému imperialismu, jak by se mohlo zkratkově uvažovat. Čuk a Gek, Timur a jeho parta, atd., to byli jen sovětští vrstevníci hrdinů Jaroslava Foglara. V černo-bílém vidění světa dobra a zla. A pak tu existovala sovětská literatura. Doporučuji vrátit se např. k satirické tvorbě Ilfa-Petrova, Někrasova, Isaaka Babela, Šukšina, Džingise Ajtmatova. V románu Stanice bouřná (Den delší než století), docela předvídavě vidí budoucnost, kterou z americké letadlové lodi v Pacifiku vnucují světu společně Rusové a Američané. V 70.letech, v době normalizace, píše o vymývání mozků, zmocnění se minulosti člověka jako způsobu jeho ovládnutí. Čulíkův zážitek z Chovanštiny připomíná pocity z četby L.N.Tolstého. Jeho Anna Karenina je banální popis světa nevěrné ženy, živočišné lásky, a na tuto dějovou osu nabalil autor ideologii: nemožnost poznat pravdu rozumem, a štěstí nalézt v životě nablízku přírody a lidu. V historizující opeře Musorgského, za jehož života se ještě lidé -- mužici prodávali, sotva objeví inspiraci pro XXI. století. Musorgskij se upnul k tragickému konci sekty starověrců-razkolniků. Jeho zpracování však bylo poznamenáno diletantstvím, neschopností zvládnout hudební formu. To Dostojevského Raskolnikov má jiný rozměr. A román Zločin a trest vypovídá o ruské duši určitě víc....než může dát pátrání po příčině dětského žebrání v metru. Ale abych nebyl nespravedlivý k potřebě objevit si svoje Rusko. Jan Čulík se o to snaží a referuje, dělí se s námi o zážitky, klade otázky a hledá odpovědi. Zcela přirozeně vnímá jako projev exotické zbožnosti konání pravoslavných věřících. Vnímá absenci hygienických zásad, kterými se vyznačuje naše západní civilizace. Žasne nad jednoduchostí církevních manipulací. Jenže totéž, jen lépe zabalené, nabízí i naše církve. Při návratu z Lurd vozí naši poutníci doslova kanystry svaté vody. V Rusku se k ikoně staví svíčka za jeden rubl, v Lurdech za 350 Euro. Je dobře, že Jan Čulík ocenil film Ironie osudu ze 70. let...citlivý, zábavně "evropský", jemně intelektuálně ironický." Chci mu doporučit i další filmy, např. Červená kalina a určitě se na mě nebude zlobit, když spatří film rež. Šachnazarova Město Nula "Город Зеро". Já osobně bych ale Rusko nikdy neviděl jako zemi "agresivních stařen". Vždy mě víc šokoval bezpočet mrzáků, lidí doslova plazících se po zemí, připravených o dolní část těla v průběhu Velké vlastenecké války. Jak Rusové označují poslední světovou válku. A že bych někdy zaznamenal výskyt mladých lidí, kteří se posmívají důchodcům, tak to ani náhodou. A do Petrohradu jezdím každý rok. Zato denně vidím u našeho domu bezdomovce, jak prohrabují kontejner. |