Možná jde o mediální zkreslení obrazu. Možná jsem na takový způsob argumentace protivných stran poněkud přecitlivělý. Ano, tato nová vlna vzájemné divoké diagnostiky a klasifikace se mi vůbec nelíbí. Hlavně proto, že podobné osočování tolik vypovídá nejen o společenské úrovni, ale také o zvláštních představách našich vrcholných politických zástupců o světě duševních poruch, blázinců, chcete-li léčeben a jejich obyvatelích a zaměstnancích. Je to podivné, starožitně represivní pojetí toho, čemu se obecně říká psychiatrie a k čemu má toto odvětví (nyní konečně v základech otřásaného) zdravotnictví sloužit. Jestliže se pánové a dámy častují psychiatrickými diagnózami a vyzývají k transportu protivníka do jim zjevně naprosto neznámých poměrů zařízení pro psychicky narušené, projevují si otevřeně neúctu -- hrob každé diskuze. Diskvalifikují se navzájem a zařazují se do méněcenné kasty. Není divu, že to v českých blázincích vypadá tak, jak to vypadá.

Příznačné je, že poslední vlna vzrušeného zájmu o české psychiatrické ústavy přišla zvenčí a vzbudila v nemalé míře spíše odpor proti cizímu vměšování do našich vnitřních záležitostí než skutečnou pozornost k problému zacházení s lidmi v zamčených ústavech. (K zmatení a nejasnu přispěla také jednoduchá záměna ústavů sociální péče a psychiatrických zařízení.) Klíčovým pojmem aféry byla KLEC. Veškerá kritika se v takto posunuté diskuzi soustředila na samotnou existenci KLECÍ. Cílem se tedy stalo zrušení klecí, k čemuž do určité míry také systémově došlo - a zřejmě bylo lze slavit úspěch, a po oslavě se vrátilo staré známé ticho. Proč? Protože si veřejnost stále představuje, že v blázincích ( a podobných sociálních ústavech) jsou lidé zavření v klecích? Jakoby nikoho nenapadlo, že demontáží malé klece se ocitne chovanec třeba jen v kleci o něco větší ...?

Jaké to je v blázinci? Měl jsem příležitost během posledních 12 let (čili již v tzv. nových, demokratických poměrech) poznat a sledovat zevnitř různá psychiatrická zařízení ČR a porovnat lidové fantazie a mýty o životě v nich se skutečností. Je to místo od místa různé, situace se mění, tu a tam se zlepšuje ..., ale s filmovými a televizními obrazy, které formují (a odrážejí) postmoderní národní vize nejúčinněji, měl a má můj osobní záběr a moje vzpomínky málo společného.

První, co se mi od dětství vybaví, když si mám představit filmový blázinec, je chmurný park. Panuje tam trvalý podzim a mezi stromy se vláčně a pomalu přemisťují figury pacientů v teplákách, které sisyfovsky a nešikovně hrabou věčně padající listí.

Tak, samozřejmě, listí musí nejprve narůst a v zimě bývá sníh. Ve velkých léčebnách vystavěných v 19. století se lze skutečně i dnes setkat s archetypálními psychiatrickými postavami, které něco dělají na zahradě. Jenže v jiných zařízeních (ač stejné republice) je jiná doba, práce má svoji cenu a lidé mají svá práva, - i když jim jsou na obtíž. Proto se dnes pacienti, ač nějaké činnosti schopni a dokonce žádostiví, k onomu hrabání listí nebo úklidu sněhu vůbec nedostanou. Park uklízí najatá firma a pacient lelkuje za mříží. Co z toho je legální? Požadovat po jakžtakž schopném pacientovi neplacenou práci, či mu v práci bránit? To jsem dosud nezjistil,ale moc by mě to zajímalo.

(Není psáno, že součástí psychiatrické léčby je nějaký park nebo zahrada. Pokud je řekněme park oplocen, má šanci dostat se pod dozorem na vzduch i pacient, který má zákaz opouštět areál. Pokud ale plot a dozor chybí, může český psychiatrický pacient strávit celý pobyt pod zámkem na psychiatrickém oddělení příslušné nemocnice.)

A co se potom děje uvnitř budovy s mřížemi?

Zdravotní pojišťovna má na všechny pacienty (chirurgické, interní, onkologické atd., i psychiatrické, prostě všechny) 4 kategorie, které tyto klienty diferencují podle nároků na poskytovanou péči (kritéria chodí, nechodí atd.) Nejdražší pro pojišťovnu, ovšem relativně nejziskovější pro zdravotnická zařízení je kategorie 4, neboli klient zcela nesoběstačný, zcela odkázaný na asistenci perzonálu. Mohlo by to asi svádět k nepěkným nápadům a kejklům, ale optimisticky vězte, že ze zákona jsme si před zdravotní pojišťovnou všichni rovni a na psychiatrii snad ještě rovnější.

Formálně o režimu pacienta rozhoduje lékař - dovoluje opouštět objekt v doprovodu rodiny nebo ve společnosti jiného pacienta nebo dokonce může vycházet ven sám. Ale jsou stále třeba psychiatrická oddělení nemocnic, která jsou svým tradičním statutem a architektonickým řešením prostě UZAVŘENÁ, tzn. dveře (dvojité) se vždycky a pořád zamykají. To je pro všechny nepohodlné - pro pacienty i pro perzonál, a řeší se to tak, že ti schopnější se dostanou v týdnu ven tak na hodinu dvě denně v organizované výpravě do kiosku, a domů možná tak na víkend. Jinými slovy jsou ti lehčí pacienti, kteří by snad mohli pobývat pár hodin denně venku, rukojmími těch, co jsou na tom mnohem hůř nebo jsou dokonce na psychiatrii nedobrovolně, se souhlasem soudu, protože jejich chování mimo zdi psychiatrie přesáhlo únosnou míru a nesmějí nikam. Pokud chcete vůči režimu něco namítnout, po ruce je vždy platný argument "jste v nemocnici, tak ležte a berete léky!" Takže?

Zatímco staroslavné velké léčebny mají prostorové kapacity m. j. i na diferenciaci pacientů podle, řekněme, terapeutických cílů a mohou tedy oddělit třeba neurotiky od dementních starců, sebevrahů a neposlušných dětí, ženy od mužů, notoriky od toxikomanů a patologických hráčů, mentální anorektičky od násilných psychopatů a bezdomovců, schizofreniky od depresivních workoholiků a zoufalých manželek atp. , na psychiatrickém oddělení obyčejné provinční nemocnice je psychiatrie jenom jedna a všichni bez rozdílu se potkávají na chodbě, v jídelně, na kuřárně, na záchodě nebo na pokoji. Z kapacitních důvodů se také komukoli na psychiatrii může přihodit, že se z důvodu akutního nedostatku lůžek jednou nebo víckrát vyspí (nebo nevyspí, kolem bývá rušno) v oné zrušené strašidelné mezinárodně slavné "kleci" (neboli síťovém lůžku) nebo na přistýlce (neboli matraci na podlaze.)

Naprostá převaha psychiatrických pacientů se uchyluje do psychiatrických zařízení dobrovolně (a opakovaně), protože z nejrůznějších důvodů nemohou "normálně" dál.

Nicméně není málo těch, kteří se v mimořádném zoufalství či vyšinutí za zeď psychiatrického ústavu dostanou jen jednou za život. Respektive každý psychiatrický pacient tam vstoupil jednou poprvé a tehdy naráží iluzorní představa na realitu.

Lidé očekávají z TV, filmů a knih jim známý psychoanalytikův gauč, skupinová sezení v kruhu, kyvadélka a mystérium hypnózy, nekonečné promluvy s vlídným terapeutem, těší se na tvůrčí katarzi při arteterapii, ale také se děsí lobotomie, skotských střiků, svěrací kazajky, izolace, elektrošoků a vůbec, hrozí se nepředstavitelných muk. To všechno někde někdy existovalo a existuje, ale próza české psychiatrie je jinde. Někde se skutečně odehrávají skupinové terapie, vzácně se tu a tam provádí hypnóza, někde mají elektrokonvulzní přístroj a používají ho, někde ne.

Standard je jeden a tím je rozdávání léků - a čekání na nástup jejich působení. Lékařů je obvykle málo, psychologů a různých terapeutů nedostatek ještě výraznější. Pokud na lékaře připadá 15 pacientů, snadno si spočítáte, že na pacienta v pracovní době mnoho času nezbývá. Vybírat si nemůžete: ani blázinec,ani lékaře. Rozhodně ne v případě akutní potřeby, protože z daného území je spád jasně vymezen.

(Zvláště občané v normálním životě lépe situovaní, a ještě více jejich rodinní příslušníci pak útrpně příjmají, když jejich tázání se uvnitř objektu po jakémsi bájném "nadstandardu", tedy aspoň normálním pokoji, vysněné izolaci oddělené od okolní lidské bídy, je oslyšeno. Potom nezbývá než vydržet a věřit vysvětlením perzonálu, že vážně duševně porušený jedinec nedostatky okolí vlastně ani nevnímá.)

Čekání na kýžený vysvobozující efekt psychofarmak v málo vybrané společnosti bývá dlouhé.

Čeká se po přijetí, než je perzonálem zváženo riziko postupu do lidštějších prostor, mezi holými zdmi, u oken bez kliček s mřížemi (vše kvůli bezpečnosti), pod kterými neregulovaně sálají radiátory bez kohoutů, když za příčkou vedle se pro změnu netopí vůbec, záchod je věčně ucpaný a sprcha urvaná, v erárních cárech a dávno nepoužitelných gumových pantoflích, zda přijde někdo zvenčí a přinese propriety civilního života.

Čeká se od snídaně ke svačině, od oběda do večeře, od léků k lékům, čeká se na návštěvy. VČeká se, panuje nuda a i proto se na psychiatrii se kouří nadprůměrně. Ale ne každý, kdo se neobejde bez tabáku, má co kouřit. Ekonomické zákony na psychiatrii platí jako kdekoli jinde, takže kdo má kuřivo, kafe, jídlo, telefon, sladkosti, mýdlo, toaletní papír atd. a hlavně přísun z domova, ten dává nebo prodává. A kdo nemá peníze, nemá rodinu ani přátele, nemá co ztratit a nesmí ven, nakupuje, žebrá, vyvlastňuje nebo krade. (Na některých psychiatrických odděleních máte nárok na uzamykatelnou skříň, jinde takový nábytek prostě nemají. Někde mají pacienti u sebe mobily jak libo a mohou si pak do blázince klidně zvát třeba policii nebo hasiče -- a ti přijedou. Jinde takový nárok na bezuzdnou komunikaci s celým širým světem není. Obojí je v ČR možné.) Společně s těmi, co se z nejhorší krize svého života dostanou a na blázinec budou jen vzpomínat, čekají ti, kteří samostatnou existenci s duševní nemocí už dávno nezvládají a sami nebo z popudu okolí se vracejí do léčeben trávit dlouhé měsíce a roky. Ačkoli se o léčbě v jejich případech nedá hovořit, protože žádné léky jejich stav nemění, musí vždy znovu před odchodem do chronického pavilónu léčebny trávit povinné dva měsíce na akutním oddělení.

Psychiatrie sice patří do medicíny, ale ... Pozoruhodným paradoxem reálné české psychiatrie totiž zůstává důsledné lpění na kuriózním dogmatu, že PSYCHIATRICKÝ PACIENT JE JINAK ZDRAVÝ ČLOVĚK. Jak jinak si vysvětlit, že domoci se na psychiatrii jakýchkoli nepsychiatrických léků je opravdu vážný a nesmírně těžko řešitelný problém? A jakmile průměrný lékař specialista jiného oboru zjistí, že má před sebou psychiatricky léčeného člověka, aktivuje se v něm reflex předat jej co nejrychleji do péče psychiatrovi. Druhá strana téže mince ukazuje, že psychiatr ( jako každý běžný expert) má primárně tendenci redukovat a transformovat problém, kterému nerozumí, na to, v čem se vyzná. Čili psychiatr bývá v silném pokušení vykládat si veškeré příznaky a nemoci svého pacienta jako projev duševní nerovnováhy. No a všemocná zdravotní pojišťovna tuto zdravotní anomálii posvěcuje svým katastrofálně směšným honorováním dne pobytu pacienta na průměrném psychiatrickém lůžku. Nemluvě už vůbec o tom, kolik si účtují za soudobá up to date vynikající psychofarmaka světové farmakoncerny.

Psychiatrie v ČR je jako obor zdravotnictví na chvostu veřejného zájmu. Dál na Východě je to nepochybně ještě horší, a na Západě to, pravda, před desítkami let nebylo o mnoho lepší. Přestože se u nás používají stejné léky jako v USA, UK či SRN, návštěvami u psychiatra nebo dokonce hospitalizací v blázinci se nejenže nikdo nechlubí, ale sotva která celebrita i duchovní velikán svoje těžké dny v českém blázinci někdy veřejně přizná.

Zdá se, že dnes ražená strategie emancipace psychiatrie jako rovnocenného medicínského oboru pod radostně liberálním heslem "deprese (psychóza) je přece nemoc jako každá jiná, něco jako slepé střevo, něco jako rýma : tak proč se stydět a nejít se léčit?" veřejnosti není úplně vlastní.

Není to ostatně hloupost? Opravdu duševně trpícího člověka osvobodí koncept psychických muk jako nemoci na kterou není nic lepšího než prášky? Duševní nemoci nebo poruchy, chcete-li, jsou tabu a lidé se za ponížení, kterému jsou někdy v procesu léčby vstaveni, pochopitelně stydí. Podle mého názoru pouhá biologická modernizace zaostalého pojetí psychiatrie s sebou nese do našeho 21. století jistou záludnost. V prostředí, kde se politici navzájem posílají do fantastických doupat mezi legendární zuřivé šílence a jedním dechem si tak lehkomyslně upírají důstojnost a základní lidská práva, nepřekvapí nezájem o zanedbané psychiatrické (a tzv. sociální) ústavy. Lhostejná společnost, která na svém území strpí enklávy zvláštního zacházení bez pevných pravidel, snadno skryje třeba i nějakou tu tajnou věznici CIA. Proti starodávné jednotě tabu a studu nikoho neochrání pouhá slepá víra typu "mě se to nemůže stát."