Protože již o těchto myšlenkách dlouho přemýšlím v souvislosti i s jinými světovými velkoměsty, vyvstaly mně najednou asociací myšlenek řady souvislostí a chtěl bych se o nich zmínit bez toho, že bych chtěl kohokoli ovlivnit v pohledu na města.

Jako rodilý Pražák jsem byl vždy hrdý na to, že jsem z Prahy a to hlavně v době prázdnin, kdy jsem jezdil k babičce na Moravu. Protože jsem tam prožil jako dítě část války, mnozí mě znali a vzhlíželi ke mně s určitým obdivem. Já jsem to naivně přijímal i když se mně také smáli: „Hele Pepíku, koukni na toho pavouka, ať se na tebe nekouká“, dávaje tím najevo, že pražský přízvuk je pro ně směšný.

Ale vraťme se zpět. Praha mého mládí byla zcela jiná než dnes. Nejde zde o nostalgii, a také zde nebudu popisovat lidské vztahy. Jde spíše o to, jak Praha vypadala uvnitř i v okolí. Její vývoj chci spíše ukázat jako precedent pro jakékoli větší město ve světě, protože všechna mají podobné problémy. Jejich lesk se postupně mění v nekonečnou džungli různých staveb, které postupně zabírají všechnu zbylou zeleň a to hlavně z komerčních důvodů, protože cena metru neúměrně stoupá. A jak už bylo řečeno o Praze, stále se rozšiřuje dál a dál, protože pokud se staví, firmy mají peníze, mnozí bohatnou, ale nic není nekonečné.

Konurbace – je to řešení?

Konurbace – (souměstí několika měst nebo aglomerací srostlých v jednu, tak zvanou megalopolis). A takže jí můžeme vidět v praxi, když jedeme na kteroukoli stranu od Prahy. Nestačíme se divit, jak se zastavěné části rozšiřují. Myslím, že ani přísloví „rozšiřují se jako houby po dešti“ není v tomto případě vystihující. Slyšel jsem, že za nedlouhou dobu bude Kladno spojeno s Prahou, také Beroun a Mníšek a nevím, kde by to skončilo.

Před tímto jevem už varovali mnozí odborníci před mnoha lety, jako například Lewis Mumford (americký filozof a sociolog, *19.10.1895). Geoffrey Broadbent ve své knize Emerging Concepts in Urban Space Design právě Mumforda cituje, když říká, že megalopolis se může změnit v tyrranopolis a to pak sebou nese zrůdnost, tyranii a beznadějnou bídu. Je beze sporu, že takové prostředí jako jsou megalopole pro to vytváří podmínky a tak se z takových megalopolisů postupně stávají tyrranopole. I když se mezi megalopole obecně počítají útvary s počtem přes deset milionů obyvatel, negativní prvky se dnes ukazují i u aglomerací menších. To je sice dlouho známé, ale my jsme to tolik nepociťovali. Nyní se ovšem na tomto poli setkáváme s negativními zkušenostmi tváří tvář. Nedovedli jsme si před několika roky představit, že by se střílelo na Václavském náměstí, nebo v nějaké restauraci či baru. O prodeji drog a mafii jsme jen čítávali a nyní je tato situace také kolem nás. Ale vraťme se k jádru věci, které je podstatnější než poměry v ulicích.

Zranitelnost aglomerací

Tento shora uvedený problém se nezadržitelně vyvíjí a žádné argumenty proti nemohou obstát ve světle reality. Jako příklad uvádím odstavec z článku "Lidstvo se stěhuje do měst" z časopisu UNbulletin, který vydává OSN v ČR:

Další podobné myšlenky lze najít v časopisu „21. století“ v článku "Kam kráčíte města?"

Představovaná vize je naprosto studená a depresivní a nahý kalkul zcela ignoruje člověka a jeho osobnost. Připomíná mně to výroky z minulého režimu jako : „čelem k masám“ nebo „nás mnógo“ Tyto neosobní výroky neberou v potaz jednotlivce, jeho osobnost, jeho rodinu a jeho zájmy, zkrátka člověka jako osobnost s jistou důstojností.

Nicméně jsme stále v této době a tak zůstaňme u stávajících aglomerací a jejich obyvatel. Tyto hemžící se aglomerace jsou absolutně závislé na zásobování a energii a „nedej Bože“, aby tyto věci „zafalírovaly“. Jeden významný pracovník banky mě před časem informoval o tom, že jim spadla počítačová síť. Zmatek, který tím začal, překvapil i odborníky, kteří na tyto situace byli školeni. Bankovní operace, na kterých byl závislý chod malých i velkých firem, se zastavily. Při opravě se vyskytly komplikace a problémy začaly narůstat geometrickou řadou. Nakonec se vše vyřešilo. Ale co kdyby se to nepodařilo? Považuji to za malý precedent zranitelnosti křehkého systému života velkých aglomerací.

Zranitelnost – v čem?

Samozřejmě, že věcí je dlouhá řada, ale ty nejdůležitější jsou: zásobování (samozřejmě potravinami), elektrický proud, plyn a voda.

Zásobování: Naprostá většina potravin je kumulována v marketech, kam lidé chodí kupovat potraviny pro denní potřebu. Zásoby si dnes nikdo nedělá. Kdyby z jakýchkoli důvodů zásobování přestalo, během krátké doby by došlo ke zmatku a zřejmě k rabování za účelem zajistit potravu pro sebe a pro rodinu. (Nedávno nepřišel do marketu chleba – přivezli ho asi za dvě hodiny a to, co se pak dělo mě utvrdilo v tom, že při jakémkoli selhání zásobování by došlo k nedozírným problémům).

Výpadek elektrického proudu by sebou nesl dominový efekt. Spadly by počítačové sítě a tím by přestalo fungovat skoro všechno. Přestaly by fungovat dodávky vody, plynu, komunikace. Kanalizace by přestala plnit svou funkci. Zanedlouho by skončily i dodávky tepla. Myslím, že následky netřeba popisovat, protože si je každý dovede z této situace odvodit.

A co dál, kdyby shora uvedené problémy byly dlouhodobější? Kde by si statisíce lidí opatřily jídlo, vodu? Dlouhodobější zásoby nikde nejsou a lidé na venkovech také nic nemají. Studen je málo a voda z nich je pitná jen málokde. Strategické zásoby potravin, přikrývek a havarijních zásob obilí a brambor pro případ jaderné války rozprodal ještě nebožtík Lux. Byl přeci mír...

Když se živelné nebo jiné katastrofy dotknou menších měst či vesnic, pomoc celkem funguje, protože je kam jít a někteří lidé mohou být umístěni ve školách či nějakých halách apod. Ale co v případě velkých aglomerací? To jsou rázem statisíce lidí. I když si myslím, že bychom takovou evakuaci, jako v New Orleansu, nezvládli. Ale i kdyby, co pak?

Vzpomněl jsem si na druhou světovou válku, kterou jsem zčásti prožil v Praze. A i když přítomnost Němců a nálety Američanů byly kruté, tak hlad a žízeň jsme neměli. Samozřejmě jsme nebyli v takové zóně jako například Stalingrad, který při obléhání zažil ohromné strádání včetně hladu, ale jinde většinou lidé hladem nehynuli a infrastruktura jakž takž fungovala (zde ovšem neuvádím nesmyslné ztráty životů při bojích a vraždění lidí).

Nicméně přes ohromný pokrok vědy a techniky jsme, a to možná právě proto, daleko zranitelnější a jakékoli narušení tohoto křehkého systému (hlavně v aglomeracích) by bylo katastrofální.

Nepíši tyto myšlenky jako katastrofickou vizi, protože po ní netoužím, ale nicméně se dívám a pozoruji různé aspekty dle mého názoru poněkud zmateného a nekoordinovaného rozmachu velkých aglomerací. Tento článek píši již přes měsíc a vždy najdu něco nového, co je sice negativní, ale vůbec mě to nepřekvapuje, protože to vyplývá právě ze všech shora uvedených věcí. Tak například v médiích proběhla následující zpráva:

Black-out je dle slovníku „výpadek elektrického vedení na větším území“. Jen málokterý občan ví o nebezpečí black-outu. Jen mne utvrdil v mém přesvědčení o zranitelnosti velkých aglomerací a nejen nich.

Problém narůstání ohromných aglomerací je problém celosvětový a dá se říci, že je nezvladatelný a nekontrolovatelný a to vzhledem k tomu, že lidé upouštějí od tradičního způsobu života, kdy venkov byl venkovem a město městem. A tak stále přibývá „neobydlených“ oblastí a z měst se stávají megalopole, které jsou hlavními místy demografického růstu světové a městské populace. Kdo však bude vyrábět potraviny, když jejich zdroj je většinou na místech, která jsou houfně opouštěna, protože tito výrobci jsou paradoxně podhodnocováni a jejichž příjmy jsou nižší než náklady?

V těchto útvarech musí být budovány nesmírně složité inženýrské sítě, zajištěno zásobování vodou, elektrickou energií, plynem a nesmírně objemným zásobováním, takže „black-out“ jakéhokoli typu by byl pro tyto aglomerace zničující. Jen velmi malá ilustrace zranitelnosti aglomerace bylo 11. září 2001.

A to jsem se nezmínil o problémech, které by časem nastaly narůstáním rozdílů v oblasti sociální a kam by až vedly. Pravdou je, že tyto věci můžeme jen konstatovat, ale možná by se měli mnozí zamyslet, než se rozhodnou opustit svůj domov a přistěhovat se do zdánlivého „ráje velkoměsta“, aby časem nezjistili, jak moc se zmýlili a cesta zpět už nebude.

Když jsem dopisoval tento článek, přečetl jsem si na internetu zprávu, kterou vydala americká analytická instituce National Inteligence Council:

Kdyby tomu tak bylo, není třeba dlouho přemýšlet o tom, jaký dopad by to mělo na velké aglomerace. Na závěr čtenář promine, že poněkud odbočím od hlavního tématu a vztáhnu tuto problematiku na celek.

Jsem přesvědčen, že nestačí jen konstatovat toto nebezpečí a myslet si, že to ještě nějakou dobu vydrží a „po nás potopa“, ale že by lidé měli obdržet informace o těchto skutečnostech, aby si uvědomili, že je nutné se v některých věcech sjednotit. Alespoň v tom, jak se chováme k prostředí, jak nakládáme s vodou, odpady, topením. Ale to už není jen problém velkých aglomerací, ale týká se lidstva jako celku.

A to všechno opět souvisí i s lidskými vztahy v širších souvislostech, jak to bylo velmi výstižně popsáno v článku BL "Katastrofická vize moderní západní společnosti" . Překvapil mě názor některých odborníků, že tato situace nemá řešení, pokud by se „nějak“ nesjednotilo celé lidstvo. Z toho mně vyplývá, že ohromný potenciál, které má lidstvo jako celek k dispozici, nepovede ku prospěchu lidstva, pokud se lidé nesjednotí a to je poměrně nereálné.

A jestliže jsem na konci jednoho článku, který napsali vědci, četl:

Podle mého názoru by řešení muselo být už v jiné dimenzi, která je z hlediska člověka velmi složitá. Řešení by vyžadovalo komplexní vyučovací program pro všechno obyvatelstvo naší planety, organizovaný jednou ústřední a spravedlivou vládou, která by měla také autoritu a důvěru celého lidstva a která by lidstvo přivedla k jednotě. A takovou vládou může být zřejmě pouze Boží království, o němž je hovořeno ve slavném Kristovu kázání na hoře. (Mat., 5 až 7 kap.)

Aby tato myšlenka vedla aspoň k zamyšlení, uzavřu článek výrokem světově uznávaného muže, který celý svůj život zasvětil nenásilnému boji za spravedlnost a rovnoprávnost. Hinduistický vůdce Mohandas (Mahátma) Gándhí, podle doložené zprávy řekl anglickému lordu Irwinovi, bývalému místokráli Indie: „Až se vaše země a moje země sejdou na naukách stanovených Kristem v tomto Kázání na hoře, pak vyřešíme problémy nejen našich zemí, ale zemí celého světa.“