Verdun se rozkládá na obou březích řeky Maasy v úzkém údolí, sevřeném výšinami na západním břehu nepříliš zalesněnými a nižšími než na břehu východním. Je to prastará pevnost, která měla až do roku 1870 uprostřed města jen pevnou citadelu a okružní valy, vybudované slavným stavitelem pevností Vaubanem. Až do vypuknutí první světové války byly verdunské tvrze ustavičně zdokonalovány. Jejich klenby byly nad ubikacemi a sklady zesíleny dva a půlmetrovou vrstvou nejlepšího betonu. a dostaly také několik otáčivých pancéřových věží. Přesto se netěšila přízni francouzského vrchního velitelství, které nakonec nařídilo, aby všecky verdunské tvrze byly odzbrojeny. Na tento rozkaz byly posádky tvrzí rozpuštěny a skoro všechna děla byla převedena do polní armády spolu se střelivem a potravinami. Pod vlivem německé ofenzivy, která vyrazila proti Verdunu dne 21. února 1916, byl tři dny poté vydán dokonce rozkaz naplnit minové komory tvrzí náložemi, aby mohly být, bude-li potřeba, zničeny. Tento rozkaz byl však velmi brzo odvolán a dne 12. března 1916 naopak nařízeno veškeré pevnosti zase co nejrychleji vyzbrojit a dát jim vybrané velitele a stálé posádky. Tato pronikavá názorová změna francouzského velitelství o stálých opevněních byla správná a následné kruté bojů o Verdun to potvrdily.

Jak uvádí ve své knize "Bitva u Verdunu" maršál Philippe Henri Pétaine, zuřily zde nespočetné útoky, jimž předcházely několikadenní přípravné bubnové dělostřelecké palby, hnětoucí zemský povrch "jako hrnčíř nebo cihlář hlínu". Vichřice granátů střední i těžké ráže zničily pole, dědiny, lesy i zákopy a drátěné překážky. Zbyly jen granátové jámy 4-5 m hluboké a 10 i 15 m široké, jedna těsně vedle druhé. Po mohutných přípravných palbách vyrážela útočící pěchota a drala se vpřed za clonou střel pohyblivé palebné přehrady. Staří zkušení vojáci věděli, že se musí k této velice nebezpečné cloně přimknouti co nejtěsněji a v rozervaném terénu pozvolna postupovat tak, jak dělostřelectvo svou železnou záštitu posunovalo vždy o 100 m blíž k nepříteli. Zatím právě tak zkušení obránci, jakmile vedle nich uhodil veliký granát, rychle naskákali do jámy, kterou vyrval v zemi, protože věděli, že málokterá střela dopadne na jedno a totéž místo.

Právě takovým deštěm střel, jakým zasypával útočník obránce, častoval i obránce útočníka. Téměř na každý útok odpovídal obránce protiútokem. Tomu předcházela vždycky dlouhá přípravná bubnová palba děl. A tak se na těchto krví nasáklých pahorcích bojovalo po týdny, po měsíce a s menšími přestávkami po celé týdny. Na obou stranách panoval skoro stejný způsob vedení boje. Obě strany hájily houževnatě každou píď země. Nikdo neustupoval. a každý se držel svého místa, dokud nebyl těžce raněn nebo zajat. Dobýt kousek terénu se považovalo za značný úspěch a kruté boje způsobily oběma protivníkům ohromné ztráty lidské i materiální. Takový byl za světové války povšechný ráz urputných bojů kolem pevnosti.

Tak na příklad 25. února 1916 postupovali Němci po pětidenní ofenzivě do hloubky jen o 1 km denně. Začátkem července 1916, kdy započal francouzsko-britský útok na Sommě, vydalo vrchní německé velitelství rozkaz. aby další útoky u Verdunu byly zastaveny. Avšak ani francouzská protiofenziva, která byla zahájena uprostřed července u Verdunu, nezaznamenala dlouho žádné hmatatelné úspěchy. Teprve začátkem září se jí podařilo po mohutné dělostřelecké přípravě opět se zmocnit jedné z hlavních tvrzí Vaux. Samotné letošní vzpomínkové slavnosti se však konaly u hlavní verdunské pevnosti Douaumont. Podle jejího beztvárného a zvrásněného povrchu by jistě nikdo dnes nesoudil,. že tento úhelný kámen verdunských opevnění měl před světovou válkou tvar pětiúhelníku, jehož obrysy byly v zemi velmi znatelně vyznačeny hlubokými zděnými příkopy.

Změna místa oslav z Paříže na bojiště rozčílila německou spolkovou kancléřku Angelu Merkelovou, protože bylo vybráno právě území, kde německá armáda dvakráte za sebou jak za první tak druhé světové války byla jednoznačně agresorem. Německo nebylo do Verdunu na tamní vpomínkové oslavy dlouho zváno a teprve v roce 1984 se jich zúčastnil spolkový kancléř Helmut Kohl. Merkelová za sebe poslala prezidenta Bundesratu - horní komory německého parlamentu . Výhrady měli i Britové, protože Verdun byl čistou záležitostí Francouzů a považovali by proto za účelnější, kdyby Sarkozy vybral společné bojiště, na kterém oba národy krvácely, jako byla bitva na Sommě. O Verdun byla tak vlastně svedena třetí bitva, kterou definitivně vyhráli Francouzi, když prosadili, aby se zde konala hlavní oslava, že před 9O lety jedenáctého dne, jedenáctého měsíce v jedenáct hodin byla ukončena jedna z nejkrvavějších válek. Výročí se dožili jen čtyři veteráni, jeden Američan a tři Briti, kteří se dokonce účastnili vzpomínkových oslav v Londýně.

Poslední francouzský veterán Lazare Ponticelli se však oslav nedožil, protože zemřel letos 12. března ve věku 110 let. Při této příležitosti prohlásil autor slavného románu o utrpení vojáků za první světové války Marc Dugain, že "od nynějška již paměť jednoho z největších krveprolití nebude patřit jednomu muži, ale celému lidstvu". Na francouzských bitevních polích v letech 1914 až 1918 byly ztráty na lidských životech u Britů a Francouzů daleko citelnější než během druhé světové války. To se týká i našich ztrát, kdy Češi v řadách rakousko-uherské armády a v československých legiích utrpěli daleko větší ztráty, než tomu bylo v období německé okupace. Svědčí o tom pomníky téměř v každé obci i velkoryse obnovený vojenský hřbitov na pražských Olšanech. Je-li dodnes traumatem bojiště na západní frontě reprezentované Verdunem, pro naše předky to bylo bojiště v severní Itálii, především na řece Piavě, které je poseto hroby českých vojáků. Rakouská televize připomenula i jejich oběti minulý týden, kdy uvedla dokumentární film o tomto bojišti.

Pietního aktu ve Verdunu se zúčastnili vedle francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho premiér Francois Fillon, předseda Evropské komise José Manuel Barroso, britský následník trůnu princ Charles se svou ženou Camillou, lucemburský velkovévoda Henri, generální guvernérka Austrálie v roli zástupkyně královny Alžběty lady Quentin Bryce a prezident německého Bundesratu, ministerský předseda Sárska Peter Müller a předseda Evropského parlamentu Hans-Gert Pöttering. Sarkozy při této příležitosti pronesl projev, v němž poděkoval všem padlým vojákům slovy, že "Francie nikdy nezapomene na děti, které za ni bojovaly". Pöttering během pietního aktu prohlásil, že devadesát let po konci první světové války patří éra válek mezi národy zemí Evropské unie do minulosti.

Evropská unie je společenstvím, založeném na právu a solidaritě, ve kterém jsou práva všech zemí, malých, středních a velkých, respektována stejně tak, jako základní občanská a lidská práva. Tento vývoj podle vyjádření předního německého politika je na světě jedinečný, je to téměř zázrak ve vztahu k dějinám dvacátého století, tak poznamenaných lidským utrpením.