Tato koncepce, v západoevropských televizích o poznání skromnější, má svůj původ v časech velké důvěry veřejnosti v nové politické činitele. Tyto časy nastaly bezprostředně po listopadu 1989. Tehdy se nové tváře v politice staly doslova přes noc vítanými hosty obývacích pokojů téměř všech domácností v zemi. Postupně veřejné obliby ubývalo, ale média i nadále přistupují k těmto lidem jako k důvěrné a blízké společnosti, jíž zůstávají atributy něčeho, co je naše a co patří k nám. Mezitím se lidé, dlouhodobě etablovaní v politice, od obýváků veřejnosti dokonale osvobodili a zabydleli svůj vlastní zájmový prostor, jenž se s životy ostatních lidí nikde a nijak neprotíná. Snad pouze v oblasti daní a v době, kdy je třeba volbou rozhodnout, kdo momentálně bude u moci a kdo chvíli v opozici, než se to zase otočí. Média místo, aby na tuto "emancipaci" politiků reagovala tím, že jim odejme privilegovaný prostor zplozený krátkým časem lásky, obdivu a důvěry, zakonzervovala iluzi, že politik a občan jsou na jedné lodi. A tak jsme, jako čtenáři či diváci, denně nebo alespoň velice často svědky toho, jak politici parlamentních stran dostávají celé strany deníků nebo dvouhodinové důležité vysílací časy k tomu, aby se dělali nesrovnatelně kvalitnějším zbožím, než ve skutečnosti jsou.

Sám za sebe se přiznám, že se konkrétně na diskusní pořady v některé české televizi dívám jako na jistý druh pokleslé zábavy a seriózní analýzy jakýchkoliv politických projevů v nich nehledám. Zajímá mě především několik aspektů. Hodnotím míru drzosti, s níž ten či onen politik lže. Oceňuji schopnost kličkovat a unikat otázkám. Hodně bodů připisuji umění přenést argumentaci do zcela nesmyslné roviny a v ní rozvíjet eskamotérství slov postrádajících jakýkoliv význam. Baví mě vyslovovat šeptem amen za každým dojemným projevem loajality k vlasti a občanům. Prostě, nacházím v těchto debatách poněkud zvrácené uspokojení nad tím, že v českém divadelnictví po vymření velkých hereckých generací posléze vyrašila odnož pokleslého divadla trpasličích forem.

Čtenář se jistě již dávno dovtípil, že bezprostředním popudem k napsání tohoto drobného textíčku byly pro jeho autora nedělní Otázky Václava Moravce na České televizi. Oba hosté (Jiří Paroubek a Pavel Bém), jako ostřílení herci-politici (vedle této kategorie máme ještě politiky nudné), odvedli standardní výkony. Mimořádnou pozornost ale zaslouží výkon Pavla Béma. Kdyby žil v jiné době, pak by jej jeho výmluvnost a schopnost tlumočit pozemské jevy coby souboj principů dobra a zla, předurčovaly ke slibné kariéře kazatele. Pokud mají pravdu buddhisté a existují reinkarnace, pak se Praze v osobě jejího primátora nevrátil na zemi nikdo menší než Jan Želivský.