Dárek v podobě nápravy vybraných problémů nezkomplikuje ani nezdrží řešení velkých problémů -- nevyžaduje totiž po politicích mnoho zvláštního úsilí. Právě skutečnost, že v řadě okolních zemí existují alespoň částečně přenositelné postupy, jak danou "legislativní absurditu" napravit, byla klíčovým kritériem pro to, že jsme z řady problémů naší politické kultury nakonec do výzvy zařadili právě tyto čtyři.

Pan David nám vytýká řadu nepřesností, přílišné zobecňování a nezkušenost s podobou různých politických jednání a technik. Některé nepřesnosti nám podsunul, k některým z nich vedl omezený prostor v textu výzvy, ale v principu je to oprávněná výtka. Jsme studenti, političtí amatéři, a těžko od nás čekat precizní analýzy a dopodrobna rozpracované návrhy řešení -- něco takového je práce zákonodárců. Možná, že politici, které nyní hodláme s výzvou navštěvovat, skutečně přijdou s pádnými argumenty, proč v dané oblasti nemá smysl nic měnit. Ostatně, jestli je svět politiky neznámá a neproniknutelná houština, do které nikdo nevidí, protože novináři o ní píší jenom hlouposti, politikové si jistě nenechají ujít příležitost o celém tom složitém fungování poučit angažovanou veřejnost pořádně. Věříme, že se dočkáme řady překvapení.

Text pana Davida však bohužel mnoho překvapení nepřinesl.

Lobbing

Text výzvy je místy formulován provokativně, ironicky či jinak nedoslovně. Ani tak se tu ale nedá najít opora pro tvrzení, že podle nás regulaci se lobbisté "stanou naprosto transparentními" nebo že na Západě lobbisté mají "andělská křídla". Stejně tak není dlouhé expresivní souvětí o lobbistech v Čechách popisem reálné situace, ale ilustrací toho, jak si veřejnost automaticky, ale neprávem, lobbing spojuje s korupcí. (To by ovšem pan doktor David nesměl ukončit citaci před větou: "Připadá vám to nadsazené? Jak to chodí doopravdy, se ale můžeme jen dohadovat.") Pro jistotu tedy vše převyprávíme polopaticky.

Korupční lobbing je nutné zlo. Každý systém se dá obejít a ani v zemích, kde je regulace lobbingu po léta zavedena, korupčníci pochopitelně úplně nezmizeli (viz třeba dva roky stará aféra s americkým lobbistou Abramoffem). Západem se neinspirujeme proto, že by tam lobbisté měli svatozář. Síla západních demokracií je v tom, že společnost se tam nebojí s tímto nutným zlem bojovat -- byť bude vždy o krok napřed a zákony bude třeba neustále zlepšovat. U nás si pánové David, Pospíšil, nebo také předseda legislativní rady vlády Svoboda jednoduše řeknou: Vyhrát se nedá, nedělejme tedy nic. Posledním dvěma to lze stěží tolerovat. Závazek z programového prohlášení ("Vláda připraví právní opatření regulující lobbing včetně transparentnějšího systému registrace lobbistů") sfoukli po roce jednou větou "Ano, mohli bychom populisticky přijmout nějaký zákon, ale nefungoval by, nikdo by ho nedokázal vymáhat". A aby se neřeklo, přidali poukaz na jakousi neuveřejněnou analýzu, podle které až na výjimky Polska a Ameriky lobbing regulován není (O tom, že to bude analýza vyčerpávající, se lze rychle přesvědčit např. na stránkách britské organizace sdružující lobbisty www.appc.org.uk). S panem Davidem bychom se ale jistě přeli, zda je ministrův postoj evidentní politický šlendrián, anebo jen důsledek komplikovanosti celého tématu, které je "pro většinu novinářů nesrozumitelné a jistě by byly nesrozumitelné i pro většinu ostatních občanů."

Jelikož tento bod považujeme za důležitý, na některé otázky, které asi pan David mínil jako řečnické, s dovolením odpovíme:

Závisí na konkrétním znění zákona, za jakých okolností mají jednorázově lobbující občané, kteří si nemohou nebo nechtějí najímat profesionálního lobbistu, přístup ke svým zastupitelům. V zemích s regulovaným lobbingem si s tím pochopitelně dokázali poradit tak, aby jim přístup umožněn byl -- i tito lidé ovšem většinou musí zveřejňovat, co se jak a proč snažili ovlivnit. Problém ale stojí opačně: tam, kde lobbing regulovaný není, nedostane se na aktivního občana v konkurenci ošlehaných velkolobbistů často vůbec řada.

Je, pokud se je nepokouší ovlivňovat penězi či jinými protislužbami.

Mohou. Nechť jim navíc za to firmy klidně platí. Důležité je, aby nikdo neplatil politikovi, který přijímá rozhodnutí. Pokud bude nezisková organizace schopna přesvědčit politika bez úplatku, že její ve skutečnosti škodlivý projekt je dozajista veřejným blahem, je to už úplně jiný problém.

Ne. Registrace mu ale korumpování zkomplikuje a naopak usnadní její zpětné odhalení.

Protože je lepší. (Máme si tohle proboha při prosazování každého projektu znovu ujasňovat?)

Není.

Mediální rady

V tomto bodě Ivanu Davidovi velmi děkujeme za příkladnou ukázku mentality, kterou se snažíme rozbít. Ze svého pohledu bývalého zákonodárce vnímá veřejnoprávní média jako jeden z nástrojů politiků, novináře pak jako nebezpečí, které potencionálně fandí "opačné straně", a které je proto ze všeho nejvíc nutné hlídat.

Stejně jako podle pana Davida existují neúplatní politici, existují kupodivu také féroví a kompetentní novináři. Ti samozřejmě mají nějaké osobní politické preference, ale přesto jsou schopni nestranné (nikoli objektivní) žurnalistiky. To znamená: reflektují svou zaujatost, důsledně oddělují zpravodajství od komentářů, ověřují své informace z různých zdrojů, argumentují. V rozhovorech se snaží načapat všechny politiky, padni komu padni. To je ideál nestranné žurnalistiky, kterým kromě naivních studentů a zmiňovaného Karla Hvížďaly "trpí" také například mediální věda a mnoho západních médií, které tyto kompetence nadřazují ideálu politické vyváženosti. Ať už je to u nás ideál jakkoli vzdálený, jedno je jisté: mechanická politická vyváženost žádnou větší spravedlnost nezaručí, za to ale účinně brání, aby u nás tato kompetentní a odpovědná novinářská elita vznikla. Jak to vypadá v praxi? V Českém rozhlasu zavedli nedávno zprávařům tabulky, do kterých musí zapisovat minutáž věnovanou jednotlivým politickým stranám. Často se zpráva nemůže vysílat do té doby, dokud se nepodaří získat opačný názor od protistrany. Tak naivnímu pojetí vyváženosti se smál už Sartre: "Vyváženost, to není pět minut nacista, pět minut Žid." Výsledek je jasný: redaktor je z obliga, ředitel je z obliga, radní je z obliga, politik je spokojený a posluchač nemusel zprávy vůbec zapínat. Příklad z České televize: před rokem tam kvůli nevyváženosti dlouho odmítali odvysílat vlastní dokument o výhodách, které mají politici před občany. A film to opravdu vyvážený nebyl, protože za větu k politikům kritickou hned nezařadil pochvalu. Neinformovat o skandálech jedné politické strany v plném rozsahu pouze z důvodu nevyváženosti je nedemokratické a doslova absurdní.

Bagatelizovat celý problém tím, že mediální rady jsou mají v posledku jen malý vliv, je podivné. Přidělování kanálů a licencí, odvolávání ředitelů (naposledy např. pohrůžka rady ČRo řediteli Kasíkovi, že ho odvolá, pokud nevypne analogové vysílání radia Wave) -- to je příklad malého vlivu?

Podobně jako u lobbingu ani v tomto případě sebelepší změna formálního mechanismu dosazování rady sama nezaručí kompetentní a osvícenou radu, byť může situaci výrazně zlepšit. Neméně důležité je, aby politici jednou pochopili, že se jim dosazování slabých a poddajných radních, ředitelů (a skrze ně i špatných redaktorů) v posledku nevyplatí. O takový dárek ke dvacetinám jsme se ale žádat neodvážili. Tak naivní zase nejsme.

Imunita

Asi nemá smysl opakovat zde pasáže z výzvy, abychom ukázali, že skutečně "tušíme, že samotná imunita před stíháním nechrání." Jsme rádi, že se shodujeme alespoň s panem Davidem alespoň na zrušení imunity po skončení mandátu.

Zatčení Miroslava Sládka pár dní před prezidentskou volbou nechceme v žádném případě brát na lehkou váhu -- byť bylo zcela ojedinělé, bylo vrcholně podezřelé. Je ale otázka, co z toho vyvodit pro imunitu. Jsme sice rádi, že pan David svými obavami nepřímo přiznal, že u nás máme mizivou politickou kulturu, zkorumpovanou policii a podjaté soudy. Imunita ovšem celý problém řeší ve stylu kutilů z večerníčku A je to. Místo toho, aby byla policie alespoň částečně a soudy úplně vymaněny z rukou exekutivy, ochráníme se my poslanci zvláštní obrannou aurou (nepříliš spolehlivou, jak se ukázalo u Miroslava Sládka), přičemž napospas nespolehlivé policii necháme všechny ostatní občany. A ještě tím zkomplikujeme stíhání poslanců za evidentní trestnou činnost.

Imunita má mít ale jen jeden smysl: hájit poslance a senátory -- především jejich svobodu slova -- během výkonu mandátu.

Přílepky

Pan David se spokojí s tvrzením:

My se naopak spokojíme s opakováním několika příkladů:

• Leden 2007: poslanci (aniž by o tom většina z nich věděla) odsouhlasili se zákonem o zrušení Fondu národního majetku "odškodné" ve výši téměř dvou miliard finanční skupině PPF, která předtím vypomohla státu 200 miliony. Zákon byl nakonec zrušen Ústavním soud, vznikl tak první precedens proti přílepkové praxi.
• Únor 2008: do zatím posledního návrhu o omezení imunity zákonodárců byl na poslední chvíli přidán odstavec zbavující komunální politiky odpovědnosti za přidělování veřejných zakázek -- tentokrát se o přílepku vědělo dopředu a většina poslanců omezení imunity odmítla s tím, že neprosadí zároveň takto absurdní beztrestnost na komunální úrovni.
• Září 2008: Do zákona o boji proti terorismu a praní špinavých peněz vložil poslanec Hrnčíř pasáž, která zbavuje sázkařské firmy povinnosti platit daně z tzv. manipulačních poplatků. Ročně tak firmy ušetří asi 200 miliónů korun.

Nejde ale samozřejmě jen o přílepky, celý problém zahrnuje i "lidovou poslaneckou tvořivost", při které poslanci dovedou změtí pozměňovacích návrhů poškodit sebelépe připravený zákon. Pokud jde o "nesmyslné návrhy" na odstranění přílepků svědčící o neznalosti parlamentních procedur, jen jsme poukázali na úspěšné postupy v jiných zemích a také na doporučení ve zprávě Parlamentního institutu "Možnosti zklidnění legislativního procesu v poslanecké sněmovně." Ať už jsme se tedy vytržením jednotlivých návrhů z kontextu dopustili jakýchkoli nepřesností, nic to nemění na tom, že přílepků se zbavit lze.

Nabízí se také otázka, proč by zrovna u nás tím, že se zavedou opatření proti přílepkům, mělo dojít ke zpomalení a zkomplikování celého legislativního procesu, když to v jiných zemích funguje zcela normálně. Snad že by naši poslanci byli v Evropském kontextu zcela neslýchaně a mimořádně neschopní. Ale takovou věc by si, a teď ironii stranou, netroufli tvrdit ani jinak velmi kritičtí autoři studentské výzvy.

Jakub Bachtík, Jiří Boudal, Silvie Čadská, Silvie Mitlenerová

studenti UK a členové iniciativy Inventura demokracie