Jediná věc, nad kterou vskutku zůstává rozum stát, je to, že jim ještě někdo nějakou levicovost věří (zřejmě tedy jejich voliči). Břitký humor, znící od pravicově smýšlejících subjektů, nazývající sociální demokracii levicovou stranou, jakoby Paroubek a spol. prostě nebyli schopni vstřebat, natožpak unést (neřkuli snažit se dát mu za pravdu). Proto musí na každém svém kroku dokazovat, že nemají se socialismem raději nic společného (sic!). Co kdyby se je také někdy rozhodli v rámci demokratického zřízení raději zrušit. Ale jen to ne, na mučedníky si sociální demokraté opravdu hrát nechtějí.

Problém je ovšem v tom, že chování sociální demokracie, a to ve své typické podobě (tj. paktování se s pravicovými subjekty a snaha o záchranu kapitalismu za každou cenu) s sebou nese ono pověstné „semínko záhuby“ pro ni samotnou (viz dále). Zároveň umožňuje agentům (rozumějte, pánové, agentům ve smyslu homo agens, aby nedošlo k omylu) typu Romana Jocha a Ondřeje Neffa vyžívat se v jejich neskonale ahistorických analýzách čehokoli (nejčastěji různých režimů a jejich vztahů) a v plédování za jejich (jediný správný) světonázor (jaký že to vlastně je, na tom ani nesejde).

Trocha sebereflexe ještě nikoho nezabila: moderní česká sociální demokracie velmi často odkazuje na své kořeny a kontinuitu s působením sociální demokracie za tzv. první čs. republiky. Naneštěstí pro ni, resp. naneštěstí z pohledu této kontinuity, je tento odkaz v některých oblastech poněkud nepatřičný, přičemž v některých jiných je doslova absurdní.

Půlstoletí, v němž sociální demokracie prakticky nefungovala (nemohla fungovat) jako plnohodnotná strana, s sebou pro vývoj společnosti přineslo z hlediska jejího vývoje do této doby ojedinělé množství nových proměnných. Jednou z nich bylo i změna fungování státu a jeho role. V první polovině 20. století působil spíše v pozici jakéhosi „nočního hlídače“ (v anglosaské terminologii se používá pojem watchdog), a to prakticky všude na světě, Československo nevyjímaje, a jeho úkolem byla tedy zejména vnitřní a vnější bezpečnost jeho obyvatel a poskytování dalších základních veřejných statků. Nejpozději však od 2. sv. války se jeho role velmi výrazně změnila a začal postupně zasahovat do každodenního ekonomického života ve společnosti svou intervencionistickou politikou. Od této doby dochází prakticky ve všech ekonomicky vyspělých zemích k rozkvětu, technicky řečeno, tzv. státu blahobytu (welfare state), Spojené státy americké nevyjímaje.

Volná soutěž a státní intervence

Tento významný posun ke státu blahobytu znamenal také velmi významný posun na celé politické scéně, který se, ač v poněkud jiných souvislostech, týkal i Československa a České republiky. Ačkoliv bylo v ČSR přerozdělování národního důchodu historicky na vyšší (kvantitativní) úrovni, než u Spojených států, jeho konečné procento v novém tisíciletí dosáhlo také vyšší hodnoty, a to přibližně 60 %. Stejně jako u USA, tak i zde došlo k nárůstu reálné produkce (dříve aproximované tzv. společenským produktem) v řádech tisíců procent (od roku 1938 do roku 2006 asi o 14000 %). Sociální nerovnost v době první čs. republiky byla ovšem zároveň velmi výrazná. Zvláště rozdílná je ale ve srovnání s ČR od roku 1993, kdy již pro realizaci značné části ekonomické transformace vykazovala Česká republika (a stále vykazuje) jeden z nejnižších Giniho koeficientů v Evropě.

Celková sociální diferenciace obyvatelstva v Československu byla zejména od roku 1931, kdy nastal jistý zlom v hospodářské politice státu, postupně snižována a v celém období tzv. socialismu nahrazena dokonce téměř dokonalou sociální a příjmovou nivelizací. I ta se pak nakonec odrazila do současné podoby tzv. sociálního státu v České republice a celkového oslabení levicových stran. Obecná role sociální demokracie v politickém systému dostala tak v průběhu dvacátého století poněkud jiný rozměr, způsobený koneckonců přechodem od tzv. kapitalismu volné soutěže ke kapitalismu s výraznou a zejména přímou účastí státu na jeho fungování, který se postupně vyvinul v téměř všech vyspělejších tzv. demokratických zemích, častokrát ale v dosti modifikované podobě.

Zmizení dělnictva

Další výraznou změnou je potom změna v sociální struktuře obyvatelstva. Jestliže jsou přibližně od roku 1918 do roku 1938 osudy sociální demokracie poměrně úzce spojeny především s jednou sociální třídou, a to s průmyslovým dělnictvem, tak toto tvrzení by bylo jednoznačně dosti pochybné pro období od roku 1989. I přesto, že se (a možná do jisté míry paradoxně) vládnoucí KSČ snažila za dobu svého mocenského monopolu o poněkud umělé udržování dělnické třídy obyvatel jako jakéhosi nástroje své vlastní legitimace, nebylo možno odhlédnout od celkového světového vývoje v této oblasti, kdy postupně po celé 20. století docházelo ke štěpení takto definovaných sociálních skupin vzhledem k vzrůstající heterogenitě práce. Toto mělo bezesporu za následek i „zmizení“ tak silné skupiny dělnictva, která by byla schopna jasně definovat své zájmy a postoje tak, jak tomu bylo na konci 19. a v první polovině 20. století.

Jako třetí důvod své metamorfózy lze jmenovat celosvětové zprofanování levicových myšlenek způsobené zejména několik desítek let trvajícím „experimentem“ v podobě (reálného) socialismu v podání komunistických stran v různých zemích. Od roku 1989 se totiž (a to se týká nejen ČSSD) stala sociální demokracie systémově naprosto konformní stranou. Již neusiluje o postupný „přechod“ k systému jinému než je kapitalismus, ale téměř výhradně o dílčí reformy v jeho rámci. Vzhledem k tomu, že myšlenka státu blahobytu se dostala do výrazné strategické defenzivy, o k moci (myšleno ke skutečné moci a ne té vzešlé z voleb) se obecně dostávají neoliberální a neokonzervativní směry (přestože rozdíly mezi nimi snad již ani nelze dobře definovat), nelze vyloučit, že pokračování sociální stratifikace postupně opět povede ke zrodu nových vrstev obyvatel, které bude sociální demokracie muset oslovit poněkud radikálnější politikou, než je jí to v dnešní době vlastní. Pokud tak neučiní, koleduje si o svou postupnou marginalizaci v rámci politické scény na úkor stran radikálnějších, zejména potom těch komunistického typu.

Co chceme a kam jdeme?

Přes všechny změny, které v sociální demokracii za dobu její existence proběhly, se ovšem tato strana potýká s neustále z stejnými základními problémy v jejím fungování. Tyto problémy pramení z její až neuvěřitelné neschopnosti definovat to, za co vlastně bojuje a co že to vlastně chce dokázat. Dr. Vlček, ekonom, matematik a politický analytik, k tomu uvedl následující: „Tato strana to má sama se sebou už přes 100 let totálně neujasněné. Neví, koho oslovovat, o koho se ucházet, zda o ty, kteří ji potřebují, ale bratříčkování s nimi neskýtá schroederovský životní standard, anebo má podlézat bohatcům, kteří o ni nestojí, ale naši sociálnědemokratičtí přátelé mají pocit, že je jaksi 'salónféhigovější' se s nimi ukazovat. Neujasněnost vede k programové zmatečnosti, ke schovávání se za vágní modernost, nutnost tzv. reforem, aby se zakrylo zrovna servilnější období. Personálně se to pak odráží v nepevném voličstvu, přeběhlictví. Ale ano: v době, kdy ještě věřila, že jiný svět je možný, ji kapitál občas pustil k veslu, aby na sebe brala dopady pravicové politiky a malými krůčky je tu a tam korigovala. V dnešní době už na jiný svět nevěří, takže může být u vlády jak chce dlouho a kapitál se cítí bezpečný“

Stát blahobytu je skutečně na ústupu, a to za hysterického jásotu sociálních demokratů. Ovšem to se jedná o stát blahobytu pro dolních x milionů: stát blahobytu pro horních 10 tisíc je totiž neustále na vzestupu, a to opět za bouřlivého jásotu sociální demokracie.

Autor je student doktorského oboru ekonomie na VŠE a magisterského oboru mezinárodních vztahy na UK. Článek vyšel ve zkrácené verzi v týdeníku A2.