Přitom byly nabídnuty dva rozdílné modely zachraňování bank. Buď nejen výkupem „toxifikovaných“ úvěrů ohrožených bank, ale i výkupem jejich vloženého kapitálu. Nebo bez výkupu jejich vloženého kapitálu. V prvním modelu výkupce, především stát, získává i vlastnickou kontrolu nad mnohdy „darebáckými“ vlastníky i manažery ohrožené banky. Druhý model tento kontrolní účinek vůči morálnímu hazardu nemá a nahrazuje jej vytíráním zraku veřejnosti jen omezováním příjmů manažerů. Republikánští jestřábi v USA v první fázi dali přednost svým ideologickým limitům – neznárodňovat- před účinnějším prvním modelem, navrženým demokratickými kongresmany, a smetli jej. Globální finanční trhy však nekalkulují ideologicky a tento pokus nepřijaly. Doufejme, že spíše uspěje první model, který nabídl ostatní svět (počínaje hlavními zeměmi EU) a teprve dodatečně i „reparát“ USA. Tyto kroky jsou provázeny i garantováním vkladů bank a doléváním jejich likvidity centrálními bankami k „rozmrazení“ „zamrzlých“ úvěrů.

Současně se však projevuje i „zamrzávání“ reálné ekonomiky. V USA a v některých, zejména evropských zemích zpomalování ekonomik přerostlo již do ledových vod záporného růstu. Je to důsledek, nebo naopak příčina?

I zde epicentrum bylo v USA. Již od druhé poloviny devadesátých let mají USA setrvale vysoký schodek vnější ekonomické rovnováhy - běžného účtu platební bilance, který v této dekádě narostl až nad pět procent v poměru k hrubému domácímu produktu. To vede i k setrvalému hlubokému propadu kursu USD – do roku 2007 o třetinu. USA tím začínají přecházet na dráhu konkurence levnější prací, takže v roce 2007 byly náklady práce na jednotku národohospodářské produktivity v USA o třetinu nižší než v EU-15, zatímco svými recepty, Washigtonským konsensem, USA konkurenci levnou prací dosud oktrojovaly méně vyspělým zemím. Přesto, navzdory všem oprávněným očekáváním, schodek běžného účtu USA se nesnižuje. To na jedné straně naznačuje, že kurs USD dosud nedosáhl svého rovnovážného dna, na druhé straně to především signalizuje, že příčiny a mohou být hlubší.

Hlubší příčiny

V USA se zpomaluje růst hlavního dlouhodobého faktoru konkurenceschopnosti, produktivity práce. Zatímco po příchodu znalostní ekonomiky, od druhé poloviny devadesátých let, se na desetiletí zdvojnásobil růst produktivity asi na 2 procenta ročně, v posledních letech opět spadl na asi 1 procento jako předtím od osmdesátých let a je tedy opět nejnižší za posledních téměř 140 let. V návaznosti na své dosavadní analýzy výkonnosti modelů evropského sociálního státu v soutěži s USA (Politická ekonomie 5(2006) soudím, že hlavní příčinou je opožďování USA v rozvíjení kvalitativních faktorů produktivity, založených na znalostech. Potvrzuje to i v průběhu této dekády setrvale klesající podíl vysoce sofistikovaných produktů (vysokých technologií) na vývozu. Ukazují to také Světové ročenky konkurenceschopnosti.

Přestože USA byly první v rozvíjení informační a znalostní ekonomiky, jejich čistě tržní cesta, založená i ve vzdělávání na jeho financování převážně ze soukromých zdrojů, je méně účinná než solidární cesta, založená na financování vzdělávání téměř výlučně z veřejných zdrojů. Placení školného představuje sociální síto v přístupu mozků ke vzdělání. Kromě toho, za fasádou prestižních nejelitnějších universit má převážně potržněné vzdělávání patrně trhem hluboce diferencovanou kvalitu ostatních škol. USA ztrácejí kvalitativní konkurenceschopnost jednak vůči vyspělým zemím, které si solidární cestou úspěšně osvojují znalostní faktory produktivity, jako je zejména Skandinávie a přitom zdaleka ještě nedosáhly cenové konkurenceschopnosti zemí, které jdou cestou násobně levnější práce, jako je na příklad Čína.

S druhé strany je kurs USD „tažen“vysokým přílivem zahraničních investic, „nasávaných“ dlouhodobě extrémně nízkou mírou čistých domácích úspor. Ta v poválečném období přesahovala 10 procent hrubého domácího produktu, od osmdesátých let se postupně snížila na 2 procenta, v tom míra úspor domácností byla od roku 2005 dokonce záporná, a to po prvé od velké krize třicátých let. Soudím, že je to důsledek nejen zpomalování růstu reálné mzdy a prohlubující se polarizace její úrovně, ale zejména i kapitálového spoření na důchod, což vytěsňuje jiné úspory včetně vysokého zadlužování (záporných úspor) obyvatelstva, a to i na hypotéční bydlení a na vzdělávání. To je patrně odvrácená tvář potržňování veřejných služeb. Nižší růst ekonomiky při nízkém růstu produktivity byl stále více udržován zadlužováním v zahraničí, a to z velké míry u rozvojových zemí, v tom asi z poloviny u Číny.

Pokud platí tyto předpoklady, nabízí se opačná souslednost příčin a následků rozvíjení této krize. USA od počátku této dekády tlumily důsledky těchto brzdných tendencí makroekonomickou expanzivní politikou „dvojitého deficitu“ - deficitu nejen běžného účtu, ale i veřejných rozpočtů, a to až přes 4 procenta hrubého domácího produktu. Toto napětí v reálné ekonomice se postupně přelilo do napětí na finančních trzích a vyvolalo tam uvedené hazardní chování. Finanční krize tedy nevznikla jen autonomně chamtivostí ve finančním sektoru, ale „zevnitř“ jí otevřela cestu extrémní deregulace a „zvenčí“ byl napětím v reálné ekonomice vyvíjen tlak na využití těchto změkčení.

Důsledky

Obrat největší ekonomiky světa na cestu cenové konkurence přenášel důsledky oslabení konkurenceschopnosti USA na ostatní svět a zpomaloval jeho růst především tam, kde se tomu nebránil.

Zejména Evropská unie tento tlak na sebe zesiluje svou pasivní kursovou politikou i restriktivní rozpočtovou politikou podle pravidel Maastrichtu: Ty k brzdění růstu zadluženosti veřejných rozpočtů nejen stanovují limity její úrovně, ale duplicitně střeží i její změny limitováním schodků veřejných rozpočtů s restriktivními důsledky pro domácí poptávku. Tento tlak na veřejné rozpočty je zesilován tlakem na snižování daní. To vše přispělo k tomu, že se v této dekádě růst produktivity v eurozóně setrvale zpožďoval za USA i za EU-15. Tyto důsledky se přitom v jednotlivých zemích  EU projevují v nestejné míře především podle toho, jak i samy si osvojují znalostní faktory produktivity. Skandinávie zejména díky vysokým daním, které ji umožňují nejen vysoké veřejné výdaje na vědu a vzdělávání, ale i setrvalý “dvojitý přebytek“ veřejných rozpočtů i běžného účtu, dosud lépe než EU-15 odolává tlaku na zpomalování růstu své produktivity i ekonomiky. Opačný vývoj je v největších zemích EU.

Bezprostředně lze očekávat čtyři hlavní důsledky: Za prvé, „propíchnutí“ uvedené kvalitativní „bubliny“ ve zpožděném osvojování znalostních faktorů produktivity a konkurenceschopnosti v USA, v EU i u nás vyžaduje i zásadní reformy systému vzdělávání, ale zcela opačné, než ordinují neoliberální doktríny. Tyto reformy nelze zvládnout krátkodobě, ale je to úkolem dlouhodobým. Neměly by však být ani krátkodobě připuštěny kroky, které by uzavíraly cestu k tomuto dlouhodobému řešení, jako je zejména krácení výdajů na vědu a vzdělávání. Za druhé, „dno“ současného propadu reálné ekonomiky nelze zatím spolehlivě odhadnout, jen jeho značné trvání. Za třetí, pokud by i ústup USD z pozice světové rezervní měny, vyvolaný jeho setrvalým oslabováním, neprobíhal nadále plynule ale skokově, mohlo by dojít k ještě vážnějším globálním turbulencím. Za čtvrté, zrychluje se i vznik vícepolárního světa, neovládaného jedinou supervelmocí; USA ztrácejí své prvenství již nejen kvantitativně, ale i kvalitativně.

Ani v ČR nelze očekávat, že se nám vyhnou nepřímé důsledky těchto brzdných tendencí nejen ve zpomalování reálné ekonomiky USA a zejména  EU, ale pokud by v našem okolí nebyla zvládnuta finanční krize zachraňováním rozhodujících bank, mohlo by to ohrozit i naše banky navzdory jejich relativní konsolidovanosti. Současně se však projevují i přímé vlivy zejména v důsledku pasivnosti naší nesamostatné kursové politiky navzdory naší dosud samostatné měně, anachronickým uplatňováním restriktivní rozpočtové politiky i nad rámec Maastrichtských kriterií včetně snižování daní. Začíná se projevovat i zamrzání úvěrů. Tato rizika jsou zostřována pasivními přístupy naší současné vlády jak k záchranným akcím EU, tak i k domácím opatřením.

Bezprostřední východiska

Skupina zemí G 8, rozšířená o nově vznikající supervelmoci, by patrně měla koordinovat nezbytné prohloubení regulace globálních finančních trhů. Mezinárodní měnový fond by měl poskytovat finanční pomoc k záchraně ohrožených zemí. aniž by to podmiňoval uplatněním svých neoliberálních receptů.

EU a ECB i vlády a centrální banky členských zemí by kromě dosavadních záchranných opatření na finančních trzích měly v dalším kroku přejít i k aktivní prorůstové, nebo alespoň „protipoklesové“ rozpočtové i měnové, a v tom i kursové, politice. Jak naznačují přísliby automobilovému průmyslu, nevyhnou se ani mikroekonomickým intervencím.

I naše vláda by alespoň v této vážné situaci měla opustit svou stále nebezpečnější klukovskou snahu Evropě „to osladit“ a měla by její záchranná opatření nejen podpořit, ale doplnit je vlastními iniciativami. Zejména by měla opustit svou zhoubnou politiku snižování daní, která nás již v roce 2007proti roku 2004 připravila o sto miliard korun na daňových příjmech, které bychom teď naléhavě potřebovali. Nemůžeme také nadále předbíhat kriteria Maastrichtské restriktivní rozpočtové politiky, která EU naopak rozvolňuje. Možná bychom mohli samostatněji postupovat i v kursové politice, dokud máme samostatnou měnu. Měli bychom vývoz více přeorientovat na méně ohrožené trhy. Také pokračování dosavadních snah o restrikci investičních pobídek místo jejich přeorientace na rozvíjení sofistikovanějších výrob a služeb by v současné situaci bylo již příběhem z jiné planety. A když EU dává dva bilióny eur, tedy téměř 50 biliónů korun do záchrany bank, my se ve zdůvodněných případech nevyhneme alespoň přiměřeně skromnější státní pomoci některým významným podnikům, pokud by byly ohroženy prokazatelně bez svého zavinění.

Pokus o nadhled

Po století monopolního kapitalismu je nesporné, že monopolizované trhy nejsou soutěžní, neviditelná ruka trhu zde nemůže sama plnit svou motivační a optimalizační úlohu a musí nastoupit viditelná ruka státní regulace. Podle mého názoru zkušenost ukazuje, že na rozdíl od nepřímého regulačního působení státní makroekonomické i intervenční mikroekonomické politiky, v tomto neuralgickém případě to vyžaduje nejvyšší stupeň regulace, státní vlastnickou kontrolu.

Soudím, že současná finanční krize brutálně ukázala, že banky a peněžní trh, které tvoří srdce a krevní oběh ekonomiky, jsou jejím ještě zranitelnějším místem a obdobně vyžadují i tento nejvyšší stupeň regulace, tak jak musel být doslova přes noc vytvořen. Nepovažuji to proto jen za dočasnou nouzovou improvizaci, ale za trvalou součást nového ekonomického uspořádání.

Od počátku devadesátých let kapitál a jeho zájmoví reprezentanti, především neoliberální teoretikové a politikové, se snaží okleštit evropský sociální stát především potržněním, zpoplatněním a privatizací veřejných služeb. Zatím tento zápas probíhal v podobě teoretického a politického zápolení, v němž byl sociální stát a jeho zastánci na ústupu. Lidé „přehlédli“, že převážně potržněné zdravotnictví v USA je dvojnásobně nákladné proti převážně solidárnímu evropskému. Lidé „přeslechli“ již v devadesátých letech varování Mezinárodní organizace práce, že při soukromém kapitálovém spoření na penzi nikdo nedokáže ani odhadnout, natož zaručit reálnou kupní sílu penze na čtyřicet let dopředu. Až nyní dostali šokové, luxusně drahé „školení“. Ještě horší probuzení je čeká v poznání „mezery“, kterou může vytvářet potržněné vzdělávání, i když se projevuje plíživě, ale o to hůře. Zde již nejde „jen“ o sociální důsledky, ale doslova o přežití v globální konkurenci. Je otázka, kdy a jak současná záchranná opatření postoupí i k tomuto kroku.

Na ještě vyšším stupni abstrakce se pokusme o ještě obecnější nadhled. Během několika týdnů krize se začínají projevovat největší změny od neoliberální vlny devadesátých let. Hroutí se nejen finanční trhy a v návaznosti na to i nájezd na sociální stát. Zhroutil se neoliberální „čistý“, neregulovaný kapitalismus. Neporazili ho v politickém zápolení jeho levicoví odpůrci, ale neoliberály hýčkaný zdivočelý trh. V básnické nadsázce probíhá něco na způsob třetí světové války, ale v e zcela jiné podobě, než si to mohli představovat ti, kteří se snaží přepnout vývoj ke studené nebo i horké válce od jimi prohrávaného ekonomického soutěžení. Je to „válka“ vedená na ekonomickém „válčišti“, ale zato jako blitzkrieg.

Možná vznikají zárodky protikrizové koalice přes hranice velmocí i politických hnutí. Zatím snad nejspíš na bázi G8, rozšířené o nově vznikající supervelmoci. Koalice, která bude hnána od krátkodobých opatření k dalším krokům proti soudobému kapitalismu, jak to slyšíme i z úst presidenta Sarkoszyho, kde bychom se toho ještě před pár týdny ani nenadáli. Jsou to jen slova k uchlácholení vyděšené veřejnosti?

Nebo jsou míněny vážně návrhy na nové uspořádání světové ekonomické architektury, počínaje novým Bretton Woodem? To by, podle mého názoru, vyžadovalo přebudovat Mezinárodní měnový fond na vícepolárním základě a možná na obdobném základě vytvořit i Radu ekonomické bezpečnosti OSN. Patrně bude účinnější na tomto základě koordinovat i měnové kursy - podle námětů UNIDO - místo dosavadního ponechávání jejich tvorby trhům, rozvráceným úpadkem dosud největší ekonomické supervelmoci. Nastoupit i novou cestu v liberalizaci mezinárodního obchodu a provádět ji vyváženě místo dosavadního tlaku na převážně jednostrannou, předčasnou liberalizaci méně vyspělých zemí, vedoucí k jejich diskriminaci a tím umožnit zmírnění jejich ochrany politikou extrémně levné práce. Dojdeme i bez Roosewelta až k novému modernímu globálnímu Novému údělu v podmínkách vícepolárního světa?

Zatímco od šedesátých let selhaly pseudosocialistické systémy „čistého“ státu, založené na téměř výlučné úloze státu bez, nebo téměř bez působení trhu, dnes, obdobně jako v krizi třicátých let, naopak selhává kapitalismus, založený na téměř výlučné úloze trhu bez, nebo téměř bez regulační úlohy státu. Vyhneme se již oběma krajnostem – podá si již konečně neviditelná ruka trhu ruku s viditelnou regulační rukou státu, uplatňovanou především ve vytváření  pravidel férových postupů na trhu, v makroekonomické i mikroekonomické intervenční politice . včetně intervencí k ochraně životního prostředí, v soužití různých forem vlastnictví kapitálu, v převážně solidární formě veřejných služeb, počínaje vzděláváním, zdravotním a penzijním pojištěním a v sociálním přerozdělování příjmů v míře, která by čelila pasti chudoby a přitom neoslabovala, ale naopak posilovala výkonnostní motivaci?

Převáží nutnost překonat katastrofu nad mocenskými a skupinovými zájmy? Jak dlouho to vydrží, až vášně opadnou? Nebo se právě o to rozvinou zápasy mezi Wall Streetem – tedy kapitálem, k němuž se dovolává Bush a Main Streetem, tedy lidmi z ulice, k nimž se hlásí Obama?