Kdo to udělá za nás?

V letech 1987-1988 už muselo být každému jasné, že dva poslední neostalinistické režimy ve Střední Evropě - československý a východoněmecký - drží u moci pouze setrvačnost. Ideologicky byly mrtvé dávno, kromě kritiky ze Západu nyní zněly i hlasy prodemokratických zapadniků z Moskvy; mocenskopoliticky byly režimy opuštěny metropolí, která je kdysi zřídila; ekonomicky na tom sice byly lépe než Polsko nebo Maďarsko, ale ve srovnání ze zeměmi za železnou oponou to nepůsobilo příliš impozantně. Většina občanů si však zvykla sledovat individualistické životní strategie a nejevila známky neposlušnosti. Nakonec lze říci, že ochota riskovat byla v NDR přece jen daleko více rozšířena než v ČSSR, kde nepočetné skupinky disidentů jen pomalu prolamovaly bariéry dělící je od většinové společnosti. "Váhání/Kdo to udělá za nás?", konstatoval Vladimír Merta před třicetitisícovým davem na plzeňském Lochotíně. Opozice existovala ve velkých městech, ale v mnoha městech okresních stále železnou rukou vládla gerontokracie 70. let. Nakonec se tím, kdo byl ochoten riskovat, stali studenti dospívající v době, kdy represe a cenzura slábly. "Udělali to" za své rodiče a prarodiče ochotné dále vyčkávat. Zakladatelský mýtus Sametové revoluce, který poté leccos milosrdně zahalil či romantizoval, tehdejší studenty na samém počátku dospělého života pasoval do role mravních autorit, jíž jejich rozhled ani životní zkušenosti naprosto neodpovídaly. Bolestný střet s principem reality je teprve čekal - a mnozí se mu vyhýbají až do dnešních dnů.

Lekce listopadu

Konec roku 1989 stál ve znamení katarzí, rovnání páteří, ale také zakrývání páteří zlomených - to poslední skrze "zaujímání postojů". Byl jistě z individuálního hlediska velmi důležitý, v neposlední řadě i pro autora tohoto textu. Typická česká sebezahleděnost však příliš snadno přehlíží, že scéna pro to vše byla předpřipravena dynamikou americko-sovětských vztahů. Stejná nebo větší odvaha jako na konci 80. let ještě v letech 1968-1969 mnohým způsobila destrukci životních šancí; možná, že by hnutí formátu Pražského jara mělo jisté šance za Chruščova, brežněvovský neostalinismus však mohl být jedině jeho pohrobkem. Dubčekovský pokus zkrátka objektivně přišel v nevhodný čas - pozdě, nebo naopak příliš brzy.

Listopad ukázal, že režim zřízený invazí, jenž zůstal závislý na slábnoucí metropoli a jehož domácí podpora se limitně blížila nule, bylo v zemi se středoevropskou kulturní tradicí možno svrhnout několika týdny pokojných občanských protestů. Jako kontrastního příkladu lze použít Rumunsko - zemi s relativně nezávislým zahraničněpolitickým kursem, která již v roce 1968 odmítla jakýkoliv podíl na invazi do Československa a sama čelila hrozbě zásahu Moskvy ozbrojováním obyvatelstva. Domácí základna Ceausescova režimu musela být nakonec zlomena vojenským pučem, občanské protesty by rozhodně nestačily. Studenti to tedy v ČSSR dokázali jen proto, že režim byl ve skutečnosti neobyčejně slabý.

Naprosté mezinárodní izolaci, v níž se husákovský režim ocitl na konci 80. let, jsme se od té doby poněkud přiblížili teprve dnes - s prezidentem podkopávajícím naše postavení antievropanstvím, lpěním na zbankrotovaném neoliberálním paradigmatu a popíráním lidského podílu na změně klimatu, s hlavní vládní stranou hlásající neomezenou privatizaci a deregulaci ještě i v okamžiku, kdy evropská pravice tuto jednostrannost opustila. S hlavní vládní stranou zachovávající věrnost zahraničněpolitickému kursu přizpůsobenému Bushovi a izraelským jestřábům. S křesťanskými demokraty, které až na výjimky zajímá kromě peněz pouze minulost, a s místní Stranou zelených, jejíž vedení jediným bodem, v němž nikdy neustupuje, učinilo nekonečně trapné protežování předsedovy favoritky.

Tak snadno jako v listopadu 1989 to ale už nikdy nepůjde.

Instrumentalizovaná tradice

V pojetí držitelů moci funguje každoroční připomínání "sametu" coby legitimace jejich postavení. Umožňuje ukazovat, že současná mocenská nerovnost organicky vyrostla z prvotní porevoluční rovnosti a "vlastně" znamená její naplnění. Ti kdo na své voliče pohlížejí jako na masu ovčanů neschopnou vytvořit si vlastní názor a dychtivě očekávající, že bude "osvíceně" vedena, prostě na jeden den v roce vystaví v trůnním sále obzvláště exotickou dekoraci. Takové připomínání "sametu" má ovšem přísně rituální charakter a rozhodně nesměřuje k tomu, aby se tehdejší úsilí srovnávalo se současnými výsledky. Na konci opentlování trůnů by tedy mohla směle znít závěrečná formule Anthestérií, při nichž se kdysi athénská společnost opájela mladým vínem: "Táhněte, otroci, slavnost skončila!"

Jinak je tomu ovšem s převratníky, jejichž porevoluční aspirace nedošly úkoje. V jejich vidění je společnost zpravidla prostoupena komunisty, tajnými spolupracovníky, agenty a estébáky údajně nás nutícími k tomu, abychom revoluci dokončili a uvolnili si tak cestu do jejich pozic. Až prý všechnu tuhle pakáž vykouříme z jejích děr, nastane konečně svátek - a těch několik bdělých mezi námi, co ani celou generaci po listopadu nepolevili, za zásluhy o výstavbu získá tučné prebendy.

Účinnou demokratickou kontrolu však nelze suplovat žádným honem na postkomunistické čarodějnice. Jestliže po krajských a senátních volbách, jakož i po amerických prezidentských volbách, v české vládě stále sedí dva ministři za Bushistán a Radaristán, ve střednědobém a dlouhodobém výhledu nejde o menší, ale spíše o větší riziko pro tuto zemi, než jaké by představovala celá divize estébáků na nižších úrovních státní správy. Toto téma ovšem během kafrání o revolučních tradicích zpravidla na přetřes nepřichází.

Když spojila poslední nezkompromitovanou dávku myšlenkového a lidského potenciálu s Bursíkem, ztratila má generace definitivně právo určovat kurs této země. Pohrdavé řeči nejmenovaného ministerského náměstka o "lopatách", které překážejí "pokroku", Bursíkovo "regionální téma" radaru plnící zpravodajství světových agentur a v důsledku akutního zhoršení vztahů s Ruskem tvarující debatu o energetice v neprospěch obnovitelných zdrojů, pasivita (přinejlepším) ve věci referenda, zrada voličů v mnoha dalších směrech, mimo jiné v profilové kauze brněnského nádraží - ale především generální přizpůsobení fiskálnímu neoliberalismu těsně před jeho bankrotem - to vše svědčí o naprostém nedostatku prozíravosti a falešném "pragmatismu", který z mocenských pozic, po nichž lačně chňapl, nevidí ani tři kroky před sebe.

Nastává snad tedy čas mladších, dosud nezcyničtělých, schopných pojmout do svého ducha více než vlastní kariérní vzestup, vidět alespoň patnáct let dopředu a nedělat krátkozraké kompromisy jen proto, aby na prahu čtyřicítky konečně sami přišli k lizu. Budoucnost je v těch, kdo i volební zisky investují, místo aby je okamžitě vybrali cash - nebo už žádná budoucnost neexistuje.

Jaký má tedy ještě smysl utápět energii ve sporu o to, jak "správně" chápat Sametovou revoluci, když právě vybraným způsobem spořádala své poslední děti?