Z klesajícím překvapením jsem pozoroval, jak novináři, kteří tráví v Poslanecké sněmovně celé dny, většinou nemají tušení, co se projednává, jak je to důležité, co je předmětem sporu atd. Většinou neznají ani přibližně proceduru projednávání, což pochopení problémů dále ztěžuje. Tito novináři kladou politikům hloupé otázky a politici s úsměvem plynně a krásně odpovídají tak, aby buď byli, nebo naopak nebyli ve večerních zprávách.

Zřejmě ani za první republiky to nebylo lepší, jak lze soudit z povídky Karla Čapka "Zpráva parlamentního zpravodaje", která na příkladu zcela zmateného referátu novináře o ději divadelní hry "Hamlet" ukazuje, že občané měli už za První republiky malou šanci se o dění v politice něco užitečného dozvědět.

Po několika měsících ve Sněmovně jsem si svůj dojem dále upravil, když jsem zjistil, že existují ojedinělí novináři, kteří opravdu vědí vše důležité. Hovoří totiž s těmi, kteří informace mají, a vědí, komu je sdělují. Na oplátku elitní novinář takové informace nepublikuje a zdroje neuvádí. Přesto pro něj mají takové nepublikované informace obrovskou cenu, protože představují kontext pro pochopení významných procesů.

Důležité věci jsou pro většinu novinářů nesrozumitelné a jistě by byly nesrozumitelné i pro většinu ostatních občanů. Občan se opravdu důležité věci z politiky sice nedozví, o to více je zásoben pseudoproblémy politického bulváru. Mnozí občané takto nabudou dojmu, že právě to, co zaujalo podprůměrného novináře, jsou základní problémy světa.

Inventura demokracie?

Krásným obrazem pseudoproblémů často nabízených politickým bulvárem jsou skupinou studentských aktivistů vybrané 4 legislativní absurdity", proti nimž chtějí vytáhnout do boje ve snaze provésti "inventuru demokracie"

"Nijak neregulovaný lobbing"

Studenti dělí lobbing na dobrý a špatný, předseda legislativní rady vlády JUDr. Cyril Svoboda a jiní chtějí učinit přítrž "netransparentnímu lobbingu". Z naivních článků o něž se opírá studentská iniciativa se dále dozvídáme o "pozitivním lobbingu" bez obálek, který "provádí analýzy" a "poskytuje informace" a negativním lobbingu, provázeném úplatky.

Podle studentů čerpajících ze zpráv naivních novinářů, mají zahraniční lobbyisté andělská křídla a politici se tam mohou spolehnout na jejich nestranné informace, zatímco u nás lžou a kradou. Připomíná to tezi z teorie "vědeckého komunismu", kterou dnešní studenti sotva znají: "Zatímco stroje v socialismu slouží zvýšení produktivity práce ku prospěchu blaha všeho lidu, v kapitalismu jsou nástrojem nelidského vykořisťování."

Podle studentů je "lobbing ve vyspělých demokraciích běžná a víceméně férová věc". To v Čechách je to prý jiné: "Představíme si zástupce velké firmy, který je mezi poslanci jako doma. Kličkuje po sněmovních kuloárech, v kapse má alespoň pět v českých, které může dát na stůl, a v mobilu spoustu kontaktů. Stačí mu sejít se správnými lidmi, nabídnout správnou částku a hned se správně promění pravidla veřejné zakázky nebo upraví připravovaný zákon. Politik je spokojený, lobbista je spokojený a občané zase ostrouhají." Studenti si představují, že lobbisté budou registrováni a veškerou svoji činnost budou hlásit a tím se stanou naprosto transparentními. To je ovšem naprostá dětinskost srovnatelná s představou o blahodárných účincích regulace prostituce její legalizací.

Ten, kdo se neregistruje, nesmí mluvit s politikem? Kdo se neregistruje, nesmí do lobby (sněmovní, krajské, magistrátní...?) Není snad právem každého člověka pokoušet se ovlivňovat politická rozhodování? Nemohou zástupci "neziskových organizací", u nichž studenti předpokládají pouze zájem o krystalické veřejné blaho lobovat za věci společensky škodlivé a mimochodem se nechat platit od firem se souladnými zájmy (například výrobci ekologiky "šetrných" technologií). Lobbista prosazující stavbu zimního stadiónu hájí veřejný zájem (sportovní a kulturní vyžití mas) nebo soukromý zájem (majitelů pozemků, projekčních kanceláří, stavebních firem)?

Registrace by měla pro lobbistu asi tolik výhod jako pro prostitutku. Opravdu máme věřit, že v momentu registrace přestane lobbista užívat korupce? Při prosazování jakéhokoli projektu musí zaznít otázka, proč by měl být přijat. Protože je lepší? Protože bude úplatek? Jsem také lobbista. Politiky se snažím přesvědčit, že podpoří-li to, co navrhuji, budou mít zásluhu na dobré věci a z toho budou mít politické body. Je to korupce?

Podmínky výběrových řízení jsou často formulovány tak, že na ně lze napasovat buď jedinou nabídku, nebo jakoukoli nabídku, takže lze vybrat právě tu jedinou. Velmi těžko se to dokazuje, zvláště když lze lobovat i u orgánů činných v trestním řízení. Lobbing za všech okolností může být spojen s korupcí a také nemusí. V rozporu s obecnou představou ne každý politik je úplatný.

"Ano, mohli bychom populisticky přijmout nějaký zákon. Ale nefungoval by, nikdo by ho nedokázal vymáhat," prohlásil ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. A takový předpis, který by vnesl světlo do toho, jak lobbisté přesvědčují poslance nebo vlivné úředníky, prý sepsat neumějí. Podle analýzy, kterou si nechala zpracovat legislativní rada vlády, skutečně není obvyklé, aby státy lobbování usměrňovaly. Přesto výjimky existují. Například v Polsku vedou rejstřík profesionálních lobbistů, kteří musí "hlásit", s kým se stýkají a pro koho pracují, a to vše je později zveřejněno. Ještě delší tradici má lobbing v Americe, kde živí přes 20 tisíc lidí. Tady musí lobbisté zveřejňovat i své příjmy. A velmi podobná pravidla chtěla před dvěma lety zavést i slovenská vláda, norma však neprošla místním parlamentem.

idnes 31. 8. 2007

Ministr Jiří Pospíšil má pravdu...

Obsazování mediálních rad podle politického klíče

Studenti vycházejí z představy, že veřejnoprávní média mají být nezávislá, aby mohla kontrolovat politiky tak, jak to Karel Hvíždala popisuje ve svém blogu. Otázka zní: Nezávislá na kom?

Jsem ochoten věřit v naivitu studentů, u Karla Hvížďaly bych sázel na politický aktivismus. Veřejnoprávní média mají velmi daleko k objektivitě nikoli proto, že jsou "kontrolována" mediálními radami (zcela neúčinně), ale proto, že jsou systematicky obsazována novináři podle jasného výběru. Novináři přijatí dosazeným šéfredaktorem pak vybírají zprávy jak je třeba pro předem určené vyznění, své komentáře vydávají za zpravodajství a do pořadů si zvou osoby, které se jim osvědčily tím, že říkají to, co chce novinář (nikoli posluchač či divák) slyšet.

Takto vybraní novináři pak zcela autenticky hájí vlastní politickou a ekonomickou pozici (pro kterou byli vybráni), takže cenzura je zbytečná. Novináři sami sebe pokládají za nositele těch nejsprávnějších názorů a brání se jakémukoli ovlivnění jimi organizovaného vymývání mozků, například snaze po vyváženosti. Vynucenou objektivitou by poklesl jejich vliv a úsilí k ovlivnění média výběrem "správných" novinářů by vyšlo vniveč. Existují ojedinělí novináři s trochu jiným názorem, než je názor redakce, v níž stále ještě pracují.

Jedinou možností jak udržet ve "veřejnoprávních" médiích jakous takous politickou vyváženost je obsazování kontrolních orgánů podle politického klíče. Politici vládní i opoziční by se tak mohli (za jistých okolností) vzájemně hlídat. K tomu stejně nedojde, právo beztrestně nekontrolovatelně lhát si ti, kteří ovládají "veřejnoprávní" média nedají vzít. Vzpomínám si dobře na hysterickou reakci na snahu prosadit novelu zákona, který by za těžko uplatnitelných okolností dával právo médiem dotčené osobě aspoň reagovat. Kdepak holoubkové, slyšena bude jen jedna strana...

O "televizní krizi" raději ani nemluvě...

Zbytnělá poslanecká imunita

Zde mají "studenti" částečně pravdu. Imunita opravdu je příliš široká a hlavně dlouhá. Nelze ji ovšem zúžit na výroky pronesené v jednacím sále. Vtip je totiž v tom, že pokud by mohli být poslanci stíhatelní v průběhu výkonu mandátu, docházelo by s naprostou jistotou k účelovým obviněním nejen před volbami, ale například i před volbou prezidenta a klíčovými hlasováními. Stačí vzpomenout zatčení poslance před volbou prezidenta Havla, který jako kandidát prošel právě o jeden hlas. Na druhé straně jistý ministr usiloval o to, aby stihl být stíhán ještě před koncem svého mandátu, neboť většina koalice mu tak zajistila, že doživotně stíhán nebude.

Studenti asi netuší, že samotná imunita před stíháním nechrání, takže poslanec či senátor sám nemůže své imunity nijak "zneužít" mimo uvedený případ, kdy má jistotu, že ho jeho věrní nevydají - protože by si sami uškodili. Předmětem redukce imunity tedy musí být právě zrušení oné doživotní nestíhatelnosti.

Rozpor stanovisek stran a jejich hlasováním ve věci imunity tkví v tom, že veřejnost zmanipulovaná chybným výkladem smyslu imunity chce slyšet o jejím zrušení (novináři nechají zaznít hlas toho politika, kterého chtějí prezentovat jako sympatického), takže žádný politik nebude úplně proti, zatímco politici vědí o rizicích, která by se s jistotou uplatnila a které novináři pokládají za sotva hypotetická, zatímco veřejnost je nechápe vůbec.

Novináři pak prezentují politika, který byl proti, tedy toho, který byl vybrán za účelem vyvolání poklesu jeho veřejné obliby. Z textu "studentů" je dobře patrno, že si vzpomenou jen na bagatelní případy účelově omílané v novinách, zatímco o těch významných nevědí nic.

Legislativní přílepky

Studenti se rozhořčují nad tzv. legislativními přílepky, tedy připojováním legislativních změn k zákonům, které s nimi nesouvisejí. Společenská nebezpečnost této praxe se blíží nule. Jediný problém je snížená přehlednost zákonů. Při existenci na internetu dostupných právních norem a při použití kvalitních vyhledavačů jde o problém nepatrný. Přílepek většinou řeší časovou tíseň, kdy je nutno něco opravit k nějakému rychle se blížícímu datu a zrovna není projednáván návrh zákona v němž by se "pozměňovák lépe vyjímal". Proti "přílepkům" účelově protestují ti, jimž se nepodařilo zabránit příslušné úpravě, zatímco prosadí-li přílepek sami, popírají, že jde o přílepek a jsou spokojeni.

Návrhy, které studenti prosazují jsou nesmyslné a svědčí o neznalosti jednacích řádů a parlamentní praxe. Je totiž např. úplně jedno, kolik poslanců je pod návrhem podepsáno, rozhodující je, kolik pro něj hlasuje. Nutnost projednání ve výboru ztíží uplatnění nejen přílepků a zvýší časovou tíseň projednávání a tím i zvýší počet chyb.

Návrh, že předkládání návrhů má skončit v druhém čtení, usvědčuje autora z neznalosti, neboť v druhém čtení konči a ve třetím nelze nic ani "drobně korigovat", jak autor připouští. Autor nechápe ani smysl vracení zákonů Senátem podobně jako jiná ustanovení jednacího řádu. Roztomilé je, že studentský autor připouští, že přílepky nedokáže definovat, ale trvá na jejich zákazu...

Byl bych opravdu šťasten, kdyby nejzásadnějšími společenskými problémy skutečně byly ony čtyři, vybrané studentskými politickými aktivisty.

autor je profesí lékař - psychiatr, bývalý poslanec a ministr zdravotnictví, posléze ředitel PL Bohnice