Pamatujete si tento citát? Byl na každé stokoruně v době, kdy jste za ni pořídili nákup na neděli. Dělali jsme si z něj legraci. Na druhé straně byla věta o tom, že padělání bankovek se trestá podle zákona. Do Spořitelny jsme chodili spořit z toho mála, co jsme vydělali, a úrok 4% patřil k těm menším. Nějak jsme si nedovedli představit, že ty bankocetle mohou nebýt kryté, že za nimi nemusí být práce, zboží, hodnoty. Že dluhy se dají nejen dělat, ale i prodávat. Se ziskem. Že se na dluzích, neobdělaném poli či nevyrostlé pšenici dá postavit ekonomický systém. Nějak jsme si nedovedli vážit světa, krytého pouze naší prací, a pak už jen zlatem a majetkem státní banky. Naší banky. Dnes už to víme.

Nevěřili jsme těm slovům. Mysleli jsme si, že jinde je tráva zelenější. Že budeme akcionáři. Že budeme podnikatelé. Že se osvobodíme. Že se nám bude jinde, v jiném státě, v jiném systému žít lépe. Že poznáme svět. Teď platíme daň za své romantické sny. Připravme se na to. Poznáváme svět.