Jenže ve chvíli, kdy v jedné či několika málo zemích zvítězily pod praporem komunismu politické směry antikapitalistické povahy, museli budovatelé nového a v jejich očích spravedlivějšího světa řešit zcela "přízemní" praktické problémy válkou či krizí rozvráceného hospodářského systému. A v tom komunismus volil i přes odlišné cíle velmi podobné metody jako nacismus. Spočívaly v posílení úlohy státu, omezení hospodářské soutěže a s ní spojené politické demokracie za účelem podřízení celé společnosti jednomu cíli -- u komunismu překonání třídních rozdílů, u nacismu překonání a podrobení si jiných národů a ras. Podobný byl i brutální přístup ke všem, kteří se této politické linii stavěli na odpor. Komunismus a nacismus tak představovaly v praktické podobě dvě ideologicky odlišné a vzájemně nepřátelské formy korporativistického státně monopolního kapitalismu (připomínám známou Leninovu definici socialismu jako státně kapitalistického monopolu bez kapitalistů) oděného do politického kabátu populistické diktatury.

Odhlédneme-li od výše uvedených ideologických odlišností a vidíme-li jen zhoubnou praxi obou systémů, můžeme v jejich kritice dospět až k jejich ztotožňování, jak se ostatně velmi často děje v publicistice. V diskusi na stránkách BL tuto linii nejostřeji vytýčil Boris Cvek.

Obě strany sporu si ovšem těžko mohou porozumět, neboť vycházejí z jiných filosofických a metodologických východisek. Pro Cveka je komunismus především to, co bylo činěno jeho jménem, tj. komunismus = špatná, odsouzeníhodná praxe. Oponenti namítají, že špatná praxe ve jménu komunismu neruší jeho obecnou humanistickou podstatu.

Připomíná to tak trochu středověký filosofický a teologický spor o "univerzálie". Ve snaze o větší srozumitelnost cituji z Wikipedie: Realismus a nominalismus je středověké označení pro dvě obecné tendence, pro jednu ze základních polarit lidského myšlení, jež se týká vztahu mezi obecným a zvláštním, společným a jednotlivým, univerzálním a individuálním. Krajní realismus soudí, že skutečně "jsou" jen obecniny čili univerzálie (například člověk, strom nebo kružnice), neboť jen ty jsou trvalé a neměnné, lze je pojmenovat a poznávat, kdežto jednotlivé je od nich odvozené, vždy nahodilé, pomíjející a proměnlivé. Krajní nominalismus naopak soudí, že "jest" jen jednotlivé, neboť jen s jednotlivým lze udělat přímou zkušenost, ukázat na ně a přesně je popsat či změřit, kdežto domnělé obecniny vznikají až dodatečně (po věcech, lat. post res ) a jsou to jen slova či jména (lat. nomina, odtud nominalismus), jimž žádná samostatná skutečnost neodpovídá.

Pro Cveka, vycházejícího alespoň v tomto konkrétním případě z nominalismu, je komunismus jakožto škodlivá a dějinami překonaná praktická zkušenost mrtev a do budoucna bez šance na opětovné vzkříšení. A protože používal často podobné metody jako nacismus, je možné jej s ním víceméně ztotožnit.

Škabraha, Valach atd. vidí naopak pro komunismus ještě šanci, protože jakožto obecnina dál existuje, pouze byl v podobě leninismu a především stalinismu špatně interpretován a realizován. Je třeba vrátit se k jeho humanistickému a revolučnímu odkazu a hledat nové, civilizačnímu rozměru 21. století odpovídající formy jeho naplňování. Naproti tomu nacismus je překonán v teoretické i praktické rovině a nemá budoucnost. Oba se tak přibližují "realistickému" vidění světa.

Jsem ovšem dalek toho, abych uvedeným autorům "přišil" středověkou metafyziku. Jen si kladu otázku, v rámci jaké univerzálie budou myšlenky Marxe, Engelse a jejich pokračovatelů dále "žít", zda to bude v rámci "komunismu" jakožto relativně ucelené sociální teorie (ať již v "utopické" či "vědecké" podobě) nebo pouze jako součást obecnějších humanistických a pokrokových idejí (k tomu by směřovala koncepce morálního imperativu). U varianty první praxe ovšem dosud nepotvrdila ani nevyvrátila, zda samotná teorie komunismu jako sociálního systému vyššího stupně než kapitalismus je pravdivá či nikoli. Ačkoli vyvrátila některé konkrétní představy o způsobu vzniku takové společnosti (především tzv. diktaturu proletariátu, vedoucí úlohu komunistické strany atd.), logické vyvození, že epochu třídních společností vystřídá dříve nebo později společnost beztřídní, zůstává i nadále jako teoretická hypotéza odrážející možnost budoucího vývoje. Nicméně voluntaristické výroky typu "ještě naše generace bude žít v komunismu" patří již nenávratně minulosti a možností dalšího dějinného vývoje je více -- lidstvo zanikne v důsledku válečné nebo ekologické katastrofy dříve než se vytvoří podmínky pro zánik třídní společnosti, kapitalismus nemusí být posledním typem třídní společnosti atd. Jde však o perspektivu časově tak vzdálenou, že dnešní spor o její reálnost nemůže skončit absolutním vítězstvím jedné ze stran.

Pozici zastánců pojetí dějin jako přírodně historického procesu střídání typů společnosti (společensko-ekonomických formací), ke které se hlásí i autor těchto řádků, však neposiluje "realistické" odtrhávání teorie a praxe. Martin Škabraha píše: "První úhel mého srovnávacího pohledu pojímá komunismus jako myšlenku či vizi, vyjádřenou v podobě politické filosofie nebo politické ideologie (mluvit budu hlavně na rovině politické filosofie, protože má obecnější rozměr, zatímco konkrétní ideologie už filosofický ideál specifikuje s ohledem na existující politické okolnosti a tím také tento ideál potenciálně nabývá spoustu lokálních podob, které se vzájemně liší -- což má co do činění s druhým úhlem pohledu). Tuto první rovinu nazvu rovinou normativní, neboť komunismus je zde především označením nějakého stavu, který "by měl být". Je to svého druhu pohled metafyzický, protože se snaží o postižení podstaty komunismu, tj. toho, co tvoří jeho identitu přesahující konkrétní empirické projevy. Druhý úhel pohledu, který nazývám historický, se naopak soustředí na komunismus jako dějinný fenomén, který "skutečně existoval" a jehož podstata není jednoznačně vymezitelná, neboť se -- jako každý historický fenomén (k zuřivosti všech dogmatiků) -- neustále proměňuje a jaksi "za pochodu" sám sebe předefinovává, svou identitu potvrzuje i posouvá v závislosti na tom, jakou prodělává historickou zkušenost, s čím zápolí, vítězí a prohrává; jde tedy o empiričtější rovinu spletité reality konkrétních politických režimů, jejich vládců i disidentů." (BL, 11.8.2008)

Škabraha si v uvedeném citátu vytváří pozici pro "očištění" ideálu komunismu od "špinavé" praxe. Činí tak ale způsobem ne zcela šťastným. Komunismus skutečně existoval nikoli jen jako praxe, ale i jako teoretický koncept. Ale není to pouhý morální imperativ, "to, co má být", nýbrž i to, "co dříve nebo později musí nastat" (odhlédneme-li od výše uvedených katastrofických scénářů). A nenastane to jako "čistý", ideální, absolutně bezkonfliktní proces. Tak se dějiny nedějí. Proto se i v původním teoretickém konceptu komunismu objevují termíny "násilí", "diktatura", "vyvlastnění" atd., i když dnes jsou již překryty metodami vycházejícími z pluralitní demokracie a civilizační úrovně 21. století. Přežije-li lidstvo až do vzniku beztřídní společnosti, nebude to znamenat automaticky, že všichni budou šťastni, že nebude individuálních neúspěchů, zklamání, konfliktů, tragédií. Za překonanou považuji představu o absolutně stejnorodé společnosti připomínající spíše prvobytnou pospolitost. Také vlastnictví nebude jen společné, ale budou nepochybně existovat i formy vlastnictví individuálního. Spekulovat o tom, jak to všechno bude ve vzdálené budoucnosti fungovat, je však dnes předčasné, když nám dělají potíže prognózy na několik málo let.

Pokud někdo nechce spojovat budoucí spravedlivější a pokrokovější beztřídní společnost s názvem "komunismus", neměl by být problém používat jiné slovní pojmenování. S utopickými původními představami, které se bolševický směr v rámci komunistického hnutí snažil za použití nepřiměřeného násilí a brutality převést v co nejkratší době do praxe, nebude mít stejně mnoho společného.

Současní antikomunisté se naproti tomu - ač jistě neradi -- budou muset smířit s tím, že možnost překonání třídního rozdělení společnosti jako historicko-logický koncept budoucího dějinného vývoje tady bude objektivně existovat bez ohledu na to, zda jej někdo bude hlásat nebo zda jej bude většina obyvatel planety po delší dobu odmítat. K němu se budou vázat i různé "morální imperativy" a prognózy odpůrců kapitalismu. Postupem času budou přesnější než mohou být dnes, a tudíž se opět budou moci spojovat se zájmy na sociálním pokroku zainteresované části společnosti. A právě její konkrétní zájmy, cíle a postoje budou vstupovat do "redefinování" nejen praxe (toho, co je), ale i samotné obecné teorie (toho, co má nastat). Budou tam také vstupovat i negativní zkušenosti z pokusu nastolit "reálný" komunismus. I ony se promítnou do změn v pojetí budoucí společnosti i cest k ní. I přes základní shodnost v podobě beztřídního sociálního systému to tedy bude jiný "komunismus" než ten Marxův, Leninův a Stalinův a jiné budou i cesty k němu. Prostě přeměna socialismu z utopie ve vědu nebyla ukončena výstřelem z Aurory, ale bude dále pokračovat.

Právě schopnost uvedené redefinice je základním rozdílem mezi komunismem a nacismem. Nacismus této redefinice není objektivně schopen, pouze opakuje již překonaná antidemokratická, nacionalistická a rasová dogmata. Jeho obecná podstata je strnulá, obrácená do minulosti, bez dalšího vývoje. To svědčí o jeho postupném odchodu ze scény. Naproti tomu komunismus -- ať již jej budeme nazývat jakkoli -- je obrácen do budoucna, na dějinné scéně nadále zůstane a nepotřebuje být idealizován v duchu středověkých myslitelů.