V některých legislativních záměrech navazuje Jiří Pospíšil na dílo svých předchůdců, což média nepřipomínají. Např. rekodifikace trestního zákona, pocházejícího z r. 1961, zdaleka není prvním a už vůbec ne "nejrevolučnějším" pokusem o nahrazení starobylého komunistického právního předpisu.

Způsob řešení některých právních otázek v navrhovaných novelách je odrazem dobového zpolitizování kompetenčních sporů uvnitř resortu spravedlnosti, popř. mezi mocí výkonnou a soudní. V konkrétních výsledcích se pak uplatňuje fenomén, který nazývám "legislativním populismem", ač to není přesné: nejde o projev snahy vlichotit se lidu (pojem "populismus" se odvozuje od lat. populus=lid), ale při nejmenším nerozhněvat si soudcovskou, popř. státnězástupcovskou lobby, čili kastu vyvolených, jejíž část se cítí povznesena nad plebs.

V obecné rovině se při tvorbě zákonů řeší silový poměr dvou principů: nezávislosti soudů a soudců na straně jedné a určujícího postavení lidu jako zdroje veškeré moci ve státě na straně druhé. Jejich svár se v poslední době projevil v řadě konkrétních případů, např. ve sporu mezi exministrem Němcem na straně jedné a pražskými soudy a později sesazenou nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou o právo ministra předat trestní stíhání do ciziny bez předběžného souhlasu soudu. Jiným jeho projevem byla vzpoura předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové, podporované částí soudců Ústavního soudu ČR, proti prezidentovi republiky. Zde šlo o právo moci výkonné, odpovědné za státní správu soudů, odvolávat a jmenovat předsedy a místopředsedy soudů, pojímané jako manažery státní správy. Podceňování určujícího postavení lidu jako zdroje moci ve státě se projevuje i v úvahách o rovnocennosti moci zákonodárné, výkonné a soudní, které nakonec ústí v snahu dobýt moci soudní nadřazené postavení nad ostatními složkami státní moci. Jeho výrazem by mělo být úplné vymanění justice z područí moci výkonné a její podřízení soudcovské samosprávě. Záměru je třeba přiznat, že má racionální jádro: justice nepochybně trpí střídáním vládnoucích politických stran a ministrů spravedlnosti, jejichž vliv by na soudcovskou samosprávu nedopadal.

První obětí legislativního populismu byla novelizace §448 trestního řádu, onoho pověstného předpisu, jenž umožnil exministrovi Němcovi vydat rozhodnutí o předání trestního stíhání "katarského prince" do jeho země. Přezkoumání sporu mezi ministrem a jeho odpůrci Nejvyšším soudem ČR potvrdilo, že jeho rozhodnutí bylo po právní stránce v naprostém pořádku, naopak postup prvoinstančního senátu předsedkyně Moniky Křikavové a odvolacího senátu předsedy Petra Stutziga byl nezákonný. Následně bylo nezákonné také držení obžalovaného ve vazbě po dobu téměř pěti měsíců od vydání Němcova rozhodnutí do propuštění z vazby Nejvyšším soudem ČR. Je zvláštní, že v zběsilých útocích na exministra Němce se vzácně shodla tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, jmenovaná a v křesle udržovaná sociálnědemokratickými vládami, a tehdejší tehdejší poslanec ODS Jiří Pospíšil. Jejich soukromá "opoziční smlouva" trvá dále, i když Marie Benešová je dnes soukromou osobou, vystupující na straně opozice, zatímco z Jiřího Pospíšila se stal ministr. Motivy shodné zaujatosti proti společnému nepříteli dvou činitelů, kteří by měli proti sobě stát v opozici, jsou nejasné a jejich čistota je pochybná. Bouře nevole proti exministrovi Němcovi vyústila až v letošní novelu zmíněného paragrafu, kterou byl ministr spravedlnosti zbaven pravomoci rozhodnout o předání trestního řízení do zahraničí samostatně, bez předchozího souhlasu soudu. Pokud by tedy v budoucnu nastala situace, v které by se orgány cizího státu obrátily s žádostí o předání trestního stíhání jejich občana na ministra spravedlnosti jako orgán, zastupující stát v právním styku se zahraničím, a ministr usoudí ze zahraničněpolitických důvodů, příp. na popud ministerstva zahraničí, že by bylo vhodné vyhovět, bude muset zahraničním vyjednavačům vysvětlit, že musí poprosit o souhlas prvoinstančního soudce, pro kterého možná budou zahraničněpolitické zájmy státu španělskou vesnicí. Soudím, že tato oprava §448 by slušela Absurdistánu, neboť hranice dělby pravomoci mezi mocí soudní a výkonnou byla posunuta ve prospěch justice za hranice zdravého selského rozumu: soudcům, zvláště nižších instancí, nepřísluší rozhodovat o věcech zahraničněpolitického zájmu státu a mimo to musí vzít na vědomí, že soudit mohou pouze toho, koho jim moc výkonná k souzení postoupí. V této souvislosti podotýkám, že právo na zákonného soudce, jež bývá často proti Němcovu rozhodnutí omíláno, není právem soudu soudit obžalovaného, na něhož si nabrousil zuby, ale právem obžalovaného, aby ho soudil soudce, přidělený neosobním postupem podle zákonných pravidel. Budiž nám útěchou, že případy, obdobné kauze "katarského prince", jsou výjimečné, takže škody na prestiži státu, způsobené touto právní úpravou, nebudou časté.

Mám-li pochybnosti o naléhavosti řešení některých dílčích právních vztahů "překlenovacími" novelami, pak naproti tomu nelze pochybovat o užitečnosti zák. z 16.7.2008 č.314/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a některé další související předpisy. Jeho naléhavost byla vynucena podivnou vstřícností Ústavního soudu ČR vůči předsedkyni Nejvyššího soudu ČR Ivě Brožové, který zrušil příslušný paragraf, podle něhož se dosud provádělo odvolávání soudců, a obnažil rozpor mezi ústavou a zákonem o soudech a soudcích co do počtu místopředsedů Nejvyššího soudu ČR. Dočasně tak nastal neúnosný stav, kdy nebylo možno odvolat z funkce žádného předsedu nebo místopředsedu soudu, a trvala nemožnost v případě potřeby jmenovat druhého a popř. dalšího místopředsedu Nejvyššího soudu ČR, který jako jediný z početně velkých soudů má až dosud jen jednoho místopředsedu. Výše zmíněná novela zacelila rány v zákoně, vyvolané "nestátotvornými" zásahy Ústavního soudu ČR a současně vymezila nově řadu dalších právních vztahů, týkajících se soudů, soudců, státních zastupitelství a soudců. Ale opět se v ní odrazily ozvuky sporů, vyvolaných v souvislosti s odporem předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové proti jejímu odvolání z funkce prezidentem republiky. Podle dřívější úpravy představitelé moci výkonné (prezident republiky a ministr spravedlnosti) mohli odvolat předsedu či místopředsedu soudu v případě nedostatečného výkonu jejich funkcí na základě vlastního uvážení, přičemž nebylo stanoveno, že by odvolání muselo být postiženému odůvodněno. Zákonodárce vycházel z úvahy, že se jedná o manažery státní správy soudů a mají pro ně platit stejná pravidla jako pro vrcholové manažery v jiných oblastech řídící činnosti. Novela stanoví, že předseda a místopředseda soudu mohou být odvoláni pouze na základě rozhodnutí kárného senátu. Opět vzniká ryze absurdistánská situace porušením zásady závazného souladu mezi pravomocí a odpovědností: ministr spravedlnosti jako hlava státní správy soudů ponese dále plnou odpovědnost za výkon správy soudů, ale byl mu odebrán nejúčinnější nástroj, jenž mu až dosud umožňoval vyvozovat závěry ze služebních poklesků předsedů či místopředsedů soudů jako úředníků státní správy soudů.

Zdá se, že na obzoru je další absurdní přizpůsobení zákonné úpravy právních vztahů iracionálním představám, vytvořeným jako důsledek nestandardní situace. Tentokrát jde o zákon o státních zastupitelstvích, jehož novela má být předložena vládě na podzim. V souvislosti s projednáním výroční zprávy o činnosti nejvyššího státního zastupitelství ČR za loňský rok se dle zpráv v tisku vláda shodla na tom, že je potřeba dalších zásadních kroků k posílení nezávislosti státního zastupitelství. Ministr Ondřej Liška k tomu měl dodat, že by "měla být nově formulována i pozice (státních zastupitelství) vůči exekutivě, aby se posílila jejich nezávislost. A to tak, aby nedocházelo k tomu, čeho jsme byli svědky v kauze Jiřího Čunka...".

Úvahy o nutnosti posílit nezávislost státních zastupitelství (na kom? na čem?) začali překvapivě razit někteří státní zástupci, politici i novináři od samého počátku jako reakci na pobouření, vyvolané nestandardním, dle mého laického názoru protiprávním zásahem Renaty Vesecké a jejích podřízených do kauzy Jiřího Čunka. Velmi důrazně zazněly po návštěvě nejvyšší státní zástupkyně u prezidenta republiky. Z výše uvedených citátů nelze vysledovat s naprostou jistotou, co se jimi myslí. Z výroků Ondřeje Lišky lze usoudit, že k některým pochybením státních zástupců v kauze Jiřího Čunka došlo proto, že byli ve své činnosti tlačeni nesprávným směrem někým, kdo má nad nimi moc. Není zřejmé, zda měl Ondřej Liška na mysli ty státní zástupce, kteří by asi (jistě to nevíme, neb to nebylo nikde jasně právně relevantní formou řečeno) dostali Jiřího Čunka před soud (kde by se patrně domohl zprošťujícího rozsudku), nebo skvadru bývalých komunistických prokurátorů v čele s Renátou Veseckou, kteří v poslední chvíli zachránili předsedu lidovců před hrozícím soudním projednáním jeho věci. Ať už šlo o ty nebo ony, veřejnost má právo se dovědět, kdo a proč ovlivnil činnost státních zástupců, jak byl za zasahování do jejich pravomoci potrestán, a jaké mezery v právní úpravě postavení státních zástupců způsobily, že bylo možné je přimět k jednání proti jejich právnímu vědomí a svědomí.

Promineme Ondřeji Liškovi výrok o nutnosti nového vymezení vztahu státních zastupitelství k exekutivě, když jsou její součástí, ale budeme se znepokojovat nad otázkou, v čem by mělo spočívat posílení jejich nezávislosti. Snad v dalším oslabení kontrolní a příkazní funkce ministra spravedlnosti vůči státním zastupitelstvím? Současný stav jeho pravomoci doložím citací z jeho dopisu, jímž mi sdělil, že "ze zásadních důvodů" nemůže vyhovět mému požadavku, aby se zajímal, proč NSZ řídí vyšetřování určitého případu tak, že jeho objasnění a usvědčení podezřelého je od počátku nemožné: "Působnost Ministerstva spravedlnosti ČR vůči systému státních zastupitelství je omezená tak, že nad nimi zdejší ministerstvo spravedlnosti nevykonává v žádném smyslu dohled...Jako ministr spravedlnosti sice mohu kdykoli požádat kterékoli státní zastupitelství o informaci o stavu řízení ...ovšem jen potud, pokud je taková informace potřebná k plnění úkolů ministerstva spravedlnosti nebo pokud takovou informaci potřebuji jako člen vlády..."

Lze snad vztah mezi ministerstvem a soustavou státních zastupitelství ještě více uvolnit ? Vždyť na rozdíl např. od Spolkové republiky Německo v našem zákonu o státních zastupitelstvích není ani výslovně uvedeno, že je ministr spravedlnosti nadřízeným nejvyššího státního zástupce. Na základě zkušeností z řady trestních řízení, jichž jsem byl svědkem, a ze srovnání s činností orgánů činných v trestním řízení v jiných státech Evropské unie na rozdíl od mínění vlády usuzuji, že státní zastupitelství by měla být postavena pod daleko účinnější společenskou kontrolu. Ve své současné podobě navazují na komunistické prokuratury, zřízené počátkem padesátých let minulého století podle sovětského vzoru. Jejich systém vnitřní kontroly a vyřizování stížností je nastaven tak, že účastník řízení, jenž má pochybnost o správnosti jejich postupu či je nedejbože dokonce nespokojen, se k informacím o způsobu vyřízení stížnosti dostane jen s obtížemi, pokud vůbec. Navíc platí tři roztomilé zásady:

• 1. všechna podání se vyhodnocují podle obsahu, v praxi často tak, že to vůbec neodpovídá záměru stěžovatele, čímž se automaticky znemožňuje řádné prošetření stížnosti
• 2. na opakovaná podání v téže věci není třeba odpovídat; o tom, zda podání obsahuje nové skutečnosti, rozhoduje státní zástupce, jehož se stěžovatel rozhodl obtěžovat
• 3. stížnost, podaná vyššímu státnímu zastupitelství, se postupuje napadenému úřadu k posouzení, zda se nejedná o opakovaný, již dříve vyřízený podnět.

Výsledky takové "samoobslužné" kontrolní činnosti jsou dobře předvídatelné. Paradoxně nejméně těmito relikty sovětských metod vedení trestního řízení trpí obžalovaní, protože obžaloba musí být nakonec projednána ve veřejném soudním řízení, kde přece jen lze uplatnit právo na řádnou obhajobu. Soudní řízení je jediným spolehlivým prostředkem proti případným profesním selháním státních zástupců. Naproti tomu v případě, že se orgány rozhodnou nestíhat domnělého pachatele trestné činnosti, poškozený je téměř bezbranný: jen někdy uspěje se stížností. Možnost napadnout pochybné usnesení státního zástupce o odložení případu před nezávislým soudem u nás neexistuje, ač v některých jiných zemích je samozřejmostí. Nedovedu si představit, že by neprůhledná státní zastupitelství získala ještě větší nezávislost. Spíše bych považoval za prospěšnou jejich očistu od bývalých komunistických prokurátorů na vedoucích místech, zostření kontrolní pravomoci ministerstva spravedlnosti, zlepšení průhlednosti stížnostního řízení včetně rozšíření a zabezpečení práv stěžovatelů a umožnění přezkumu rozhodnutí státních zástupců nezávislým soudem.