Dovedete si představit, že by naši čelní politikové na konci svého funkčního pobdobí napsali hru, která by jednak ostře kritizovala jejich následovníky, a zároveň by suše ironizovala je samotné? Že by Tony Blair napsal černou komedii pod názvem Ano, zbraně hromadného ničení v Iráku nebyly? Tohle víceméně právě udělal Václav Havel ve své poloautobiografické hře o kancléři nejmenované země, kde jsou ale všechna jména jasně česká, píše recenzent deníku Times Benedict Nightingale, který dal jeho hře tři z pěti hvězdiček.

Havlovo Odcházení je smutná, rozpustilá, sympatická hra, kterou autor sám přerušuje nahrávkami vlastního hlasu.

Z dramatického hlediska je Odcházení dost špatné a nemá satirickou sílu her jako Audience či Protest, které Havel napsal, když byl ještě disidentem.

Přestože je Odcházení hravé, nad jeho závěrem visí deprimující otázka. To se tedy východní a střední Evropa osvobodila pro tohle?

Kompletní článek v angličtině ZDE