Předně by asi bylo dobré si nějak definovat, co to vlastně je politická kultura. Přitom však je potřeba brát v úvahu, že nemá jít o definici exaktní, ale o definici, která se snaží popsat masové chápání pojmu. Pokud se zamyslíme nad tím, jak veřejnost tento pojem vnímá, můžeme ho zobecnit na vnějškové chování politiků, ať už se týká politiky samotné, nebo osobního života. Není to ideologie, není to interiorizace ústavnosti, není to kvalita naplňování politiky jako správy věcí veřejných. To jsou kategorie, které veřejnost v průzkumech veřejného mínění nezohledňuje, protože nemá podmínky pro to, aby tyto kategorie pochopila.

Proč tomu tak je: na jeden mediální text o podstatě politické praxe připadne deset těch, které vážnými slovy činí z povrchních projevů politického dění jeho samotnou podstatu a s triumfální tupostí a ambicemi se tak podílí na scénáři hyperreality, plně inspirovaném v žánru nekonečných telenovel.

Václav Bělohradský v uvedeném rozhovoru zdůraznil právě to, že Češi mají sklon přistupovat k povrchním jevům politiky jako ke skutečným událostem. V mediální hyperrealitě založené na masovém konzumu informace (a tedy na její nutné deformaci a selekci) ani není jiná možnost, protože v okamžiku, kdy informace není "masová", média předpokládají nižší reflexi a retenci, což je v mediální honbě za dosažením maximálního dosahu konkurenční nevýhoda, kupodivu často i pro média veřejné služby, které jsou od konkurence zákonem osvobozena. Jenže v tom je kámen úrazu: jak v takových podmínkách vyvinout politickou kulturu, pokud se nemůže obrátit k žádné žijící tradici?

Je velký rozdíl pokoušet se porodit politickou kulturu dnes, v podmínkách diktovaných mediokracií a sirotčím syndromem mnohokrát nakopnutého vyvržence. Tradiční demokracie se mohou i přes destruktivní působení části mediálního spektra držet toho, co se už v oblasti politické kultury vyvinulo a setrvalo. A také se mohou opřít o tu část mediálního spektra, která stojí na principech maximální otevřenosti a širokoúhlosti snímání a reprodukce reality.

To Čechům chybí a nezdá se, že by se to mělo výrazně a rychle zlepšovat. Oporu v historii bychom mohli budovat jedině pro budoucí generace, k čemuž zatím nedochází. Spíše naopak. Mediální spektrum, mimochodem také významně ovlivněné problémy s kulturně politickou identitou a nesoucí si těžký handicap z dob před poslední komplexní politickou proměnou společnosti, neslibuje nic, co by mohlo vést k prolomení určité retardace v politickém jednání a chování společnosti. S poukazem na to, že veřejnosti je třeba dávat, co žádá, média servírují brutálně simplifikované události politického děje jako uspokojení poptávky. Opět často i tržně nesvázaná média veřejné služby. Pouze minoritní část spektra se snaží o otevřenost a širokoúhlost v kontextu hledání podstat politického dění. Žalostně málo.

Václav Klaus ke stejné příležitosti řekl, že vyprovokované a odhalené praktiky politického pozadí ukazují na krizi celého politického systému, v němž chybí ideje. Má jistě pravdu v tom, že co politická persona, to pochybná a mlhavá politická identita. Jenže Klausův pohled je stejně omezený, jako "tvrzení" veřejného mínění, jen v jiném smyslu. Klaus patrně záměrně mluvil o "idejích", ale v politice neexistují samotné "ideje".

V politice je možné pracovat pouze s ucelenými ideologiemi, což je také parketa současného českého prezidenta, který tolik dbá na politickou korektnost svých slov. Jak by ale mohla ideologičnost zajistit zvýšení úrovně politické kultury, tomu opravdu, ale opravdu nerozumím. Tyto dvě kategorie jsou vzájemně natolik proměnlivé, že svázat je může skutečně pouze člověk s klapkami na očích. A to je, vedle historické mělkosti a mediální zoufalosti, další velký problém, který brání vývoji politické kultury: osobnostní profil běžného českého politika. Ale to je na samostatné a velmi obsáhlé povídání.