Hra je o bývalém kancléři nejmenované země, který čelí ztrátě úřadu. Stále ještě poskytuje rozhovory, hovoří s obdivovateli a má velkou domácnost, avšak má být vystěhován ze své příjemné státní vily a višňového sadu, protože nová vláda z toho chce vybudovat sociální centrum s tetovacím studiem, kasinem a erotickým klubem.

Uvědomujeme si, že za Havlovy vlády se Praha stala jedním z nejpopulárnějších světových míst pro divoké návštěvy opileckých zahraničních turistů. Za svobodu se platí.

Po celou dobu hry Havel trivializuje téma, které je zřejmě pro něj důležité. Pořád ještě píše zastaralým způsobem absurdního divadla, jako na začátku své kariéry, a nedosahuje téměř vůbec žádného emocionálního účinku, navzdory tomu, že hra podstatnou měrou vykrádá Krále Leara i Višnový sad.

Občas vtípky fungují, zejména nahraný autorův hlas, jímž Havel komentuje, v angličtině se zábavně silným přízvukem, hru, na kterou se díváme.

A to je právě hlavní problém této inscenace.

Režie Sama Walterse je přehnaně žoviální. Příliš mnoho se křičí, groteskně se přehrává a jsou tu i zpomalené scény s pánvemi na smažení - a to navzdory tomu, že Havel výslovně žádá v poznámce autora, aby se hra hrála "civilně, vážně, střídmě, normálně".

Člověk odchází z divadla a přeje si, aby se býval Havel ponořil hlouběji do svých myšlenek a pocitů o moci, a aby Walters býval věnoval více pozornost autorovým úmyslům.

Kompletní článek v angličtině ZDE