Kromě již zmíněného výroku ministra vnitra, který je uveden v titulku, zazněly na jednání i další perly, které stojí za zaznamenání. Ivan Langer dále, veřejně a na mikrofon, kterým se pořizuje z jednání výboru záznam, prohlásil, že nesouhlasí s tím, aby že by se v budoucnu měly střídat vlády. V jeho podání jde možná o svéráznou formu černého "humoru". Tyto výroky však lze chápat i jako projev hlubokého podvědomí, resp. toho co by si asi pan ministr ve svém hlubokém nitru přál udělat, kdyby mu v tom nebránila Ústava. Pokud by něco takového bylo proneseno např. v britském House of Commons (Dolní sněmovně), nebo v německém Bundestagu, zřejmě by následovalo značné pozdvižení. Po takových výrocích, které se na půdě Parlamentu nesluší pronášet ani v žertu, by si britský nebo německý ministr mohli začít formulovat text rezignačního dopisu. V Česku jim to s ohledem na sérii podobně vydařených výroků předsedy vlády zřejmě projde. Aby však bylo spravedlnosti učiněno za dost, je třeba dodat, že samotný premiér se na jednání výboru tentokráte sporných výroků zdržel a jednání vedl v na něj nezvykle korektním tónu. V trapasech jej dokonale nahradili jiní.

Předseda sněmovní komise na kontrolu odposlechů Václav Klučka: "Parlamentní kontrola tajných služeb je škodlivá..."

Jednání výboru, kterého se účastnili i šéfové všech tří českých tajných služeb -- generál Ondrej Páleník (ředitel Vojenského zpravodajství), plk. Ivo Schwarz (ředitel úřadu pro zahraniční styky a informace -- civilní rozvědka) a plk. Jiří Lang (ředitel Bezpečnostní informační služby -- civilní kontrarozvědka) poodhalilo některé "zvláštnosti" české politické scény. Předně se ukázalo, že největšími oponenty návrhu na sloučení tajných služeb a jejich podřízení jednomu muži -- předsedovi vlády - jsou vládní poslanci.

Nejostřeji premiérovy návrhy zkritizoval letitý předseda sněmovní komise pro kontrolu BIS Jan Klas (ODS). K zaznamenání hodným výrokům však nepochybně patří i názor předsedy sněmovní komise pro kontrolu používání operativní techniky (odposlechů) Václava Klučky (ČSSD), který se po návštěvě v Izraeli ztotožnil s tamními představami, že parlamentní kontrola tajných služeb je zbytečná a vlastně škodlivá, protože představuje bezpečnostní riziko úniku informací. A tuto svoji představu rovněž prezentoval na výboru. V Evropě by takový názor ze strany představitele opozice byl považován minimálně za kuriozitu. V jiných stranách než ČSSD by to zřejmě vedlo k zamyšlení, zda právě toto je ta správná osoba k šéfování komise, kterou parlament zřizuje ke kontrole používání odposlechů. Nezávislý pozorovatel by si mohl klást otázku, zdali některá zpravodajská služba nezískala dotyčného poslance do řad tzv. osob působících ve prospěch služby. Což je označení používané pro agenty (nikoliv důstojníky služby, ale ty, kteří jsou důstojníky řízeni jakožto informátoři, nebo vlivové osoby).

S koncentrací zpravodajské moci nesouhlasí vládní poslanci

V Česku nyní působí tři tajné služby. Vojenské zpravodajství, které v sobě obsahuje jak vojenskou rozvědku, tak i vojenskou kontrarozvědku. Dále civilní rozvědka UZSI a civilní kontrarozvědka BIS.

Sloučená vojenská zpravodajská služba je zřízena je podle zákona č. 289/2005 Sb. o Vojenském zpravodajství, na jehož vzniku se výrazně podíleli i tehdy opoziční poslanci Ivan Langer, Jan Klas a Jan Vidím. Především díky nim vznikla vojenská tajná služba, která "pod jednou střechou" obsahuje armádní rozvědku i kontrarozvědku. Avšak hlavně existuje jako samostatná služba pro armádu a je součástí ministerstva obrany.

BIS je dnes podle zákona č. 154/1994 Sb. o bezpečnostní informační službě zcela samostatnou organizací, která má vlastní rozpočtovou kapitolu ve státním rozpočtu. UZSI je zřízena zákonem č. 153/1994 Sb. o zpravodajských službách, ale organizačně je "ukrytá" uvnitř ministerstva vnitra.

Formálně má zpravodajské služby podle současných zákonů úkolovat vláda a prezident. Šéfy služeb jmenuje a odvolává vláda po předchozím projednání v příslušném parlamentním výboru. Má to však ale. Vojenská tajná služba a UZSI jsou považovány za tzv. "resortní služby". Návrh na jmenování a odvolání ředitele předkládá vládě ministr, jehož resortu je služba součástí. BIS je přímo podřízena premiérovi, takže v tomto případě návrh na jmenování či odvolání předkládá do vlády její předseda.

Uspořádání je to poměrně netypické. Ministr vnitra má ve svém resortu rozvědku -- tedy tajnou službu, která působí v zahraničí. Kontrarozvědka je přímo podřízena premiérovi. Pouze vojenská tajná služba je zřízena v rámci svého resortu. Toto uspořádání vzniklo v 90. letech, když se čeští politici po předchozích zkušenostech s StB obávali dát kontrarozvědku i policii pod ministra vnitra. Proto byla BIS zřízena jako samostatná služba stojící jaksi mimo resorty.

V různých zemích je uspořádání tajných služeb různé. V Británii působí tajných služeb 6. Funkci civilní rozvědky plní Secret Intelligence Service (SIS -- známá též jako "MI6"). Je organizačně "ukryta uvnitř" ministerstva zahraničí. Jejím posláním je sběr informací (špionáž) a provádění tajných operací v zahraničí. Součástí britského zamini je i Government Communications Headquarters (CCHQ), což je jednotka, která zpravuje tzv. SIGINT (odposlechy telekomunikací v zahraničí pomocí satelitů a dalších technik -- elektronická špionáž), provádí šifrování a dešifrování. Funkci civilní kontrarozvědky plní v Británii Security Service (známá těž jako "MI5"), která je součástí ministerstva vnitra. Její součástí je i Joint Terrorism Analysis Centre, což je zvláštní tajná služba "uvnitř" MI5, která je zaměřena na boj proti terorismu. Vedle MI5 existuje v rámci ministerstva vnitra Serious Organized Crime Agency, což je samostatná tajná služba zaměřená na boj proti organizovanému zločinu. Vojenská zpravodajská služba Defence Intelligence Staff je začleněna do struktur ministerstva obrany. V Británii jsou tedy tajné služby "resortní". Jejich koordinaci má na starosti Joint Intelligence Committee, který je zřízen při Úřadu vlády ve Whitehallu. Jeho členy jsou zástupci ministerstev vnitra, obrany, zahraničí a financí a Downing Street č. 10. Toto uspořádání vychází z historických tradic, které patří k nejdelším na světě. I když se již v minulosti několikrát diskutovalo o tom, že by bylo třeba uspořádání změnit, tak Britové toto uspořádání nadále zachovávají. Podle předsedy českého výboru pro bezpečnost Františka Bublana, který ve svých dřívějších funkcích ředitele UZSI a náměstka ředitele BIS pro operativu s britskými tajnými službami opakovaně jednal, je tomu tak proto, že Britové se obávají, že reorganizace služeb by sice po čase mohla přinést nějaká zlepšení, ale zároveň zastávají názor, že je lépe nebourat něco, co dobře funguje. Reorganizace vždy přináší zmatky, nejistotu a rizika odchodů cenných lidí atd.

Obdobně mají na resortním principu organizovány tajné služby ve Francii či Německu. Francouzská kontrarozvědka Direction de la Surveillance du Territoire (DST) je podřízena ministru vnitra. DST kromě protišpionážní činnosti provádí i boj proti terorismu a vyhodnocuje ekonomická a bezpečnostní rizika pro Francii. Pod ministra vnitra spadá i Renseigments Generaux, která má podle některých expertů charakter téměř až "politické policie", protože jejím úkolem je sledovat hrozby národní bezpečnosti a politickému režimu. Pod ministerstvem obrany jsou ve Francii zřízeny 3 služby -- nejen vojenská rozvědka Direction du Renseignment Militaire (DRM), a vojenská kontrarozvědka Direction de la Protection et de la Sécurité de la Défence (DPSD), ale i civilní rozvědka Direction Général de la Sécurité Extérieure (DGSE). Součinnost služeb je koordinována Zvláštním výborem (Committee spéciale), kterému předsedá prezident Francouzské republiky.

V Německu je spolkovému kancléři podřízena civilní rozvědka Bundesnachrichtendienst (BND). Naopak kontrarozvědka Bundesamt für Verfassungsschutz (BfV) je součástí spolkového ministerstva vnitra. Vojenská zpravodajská služba Militäricher Abschirmdienst (MAD) je součástí ministerstva obrany.

Resortní uspořádání je s výjimkou Izraele zavedeno ve všech vyspělých a civilizovaných zemích. Jedině v Izraeli, což je stát, který je po celou dobu své existence ve válečném stavu s některými svými sousedy, jsou všechny tajné služby pod velením premiéra. Izraelský předseda vlády jako jediný může přímo úkolovat rozvědku Institut pro výzvědné a zvláštní úkoly v zahraničí (známý jako MOSSAD), kontrarozvědku Shabak (známá též jako Shin Bet) a též Vojenskou zpravodajskou službu AMAN.

Z pohledu tajných služeb má resortismus určité výhody. Ve velkém ministerstvu s mnohamiliardovým rozpočtem lze výdaje tajné služby lépe "schovat". Tak aby nebyly příliš na očích nepovolaných osob. Z velikosti rozpočtu totiž lze mimo jiné odhadnout i možnosti služby co do počtu důstojníků, spolupracovníků, technické možnosti apod. Zároveň je však služba pod rozpočtovou kontrolou parlamentu, takže není nucena na svoji činnost jako např. Mossad vytvářet rozsáhlé "černé fondy z ne příliš zákonných zdrojů". Z tohoto pohledu je postavení české BIS dosti nešťastné, protože samostatná kapitola se protivníkům lépe analyzuje. Schování uvnitř resortu navíc tajné službě umožňuje své důstojníky lépe skrývat před dekonspirací. Pokud někomu chodí na účet sociálního zabezpečení sociální pojištění od organizace s názvem BIS, tak je každému jasné, že jde o agenta (zpravodajského důstojníka). Ke kompletnímu seznamu se tedy nepřátelská služba může dostat tak, že se hackersky nabourá do systému sociálního zabezpečení. Což je přece jen snazší, než se prolomit do serverů tajné služby. Naproti tomu uspořádání, kdy je tajná služba součástí např. ministerstva obrany, proti tomuto riziku dává lepší ochranu, protože zpravodajci se "ztratí" mezi desetitisíci jiných vojáků vyplácených armádou. Možnost využívat i logistického zázemí velkého úřadu (ministerstvo nitra či obrany) poskytuje i lepší možnosti ke skrývání objektů, aut apod.

Rozdělení tajných služeb mezi více resortů má však i důvod v ochraně demokracie. Podřízení všech tajných služeb jedné osobě -- a navíc premiérovi -- představuje obrovskou koncentraci zpravodajské moci. Takové uspořádání není ani v Rusku, kde je prezident voleným "polobohem". Ruskému prezidentovi podléhá Federalnaja služba bezopasnosti (FSB -- nástupce KGB). Rozvědce -- Služba vnešněj razvedky (SVR) velí ministr zahraničních věcí. Ministr obrany má pod sebou v Rusku Glavnoje razvědyvatělnoje upravlenie (GRU), což je vojenská tajná služba. Předsedovi vlády se "formálně" zodpovídají Federalnoje agentstvo praviteľstvennoj svajazi i informacii (FAPSI), což je agentura na provádění odposlechů, a Federalnaja služba ochrany (FSO), která plní funkci ochranky ústavních činitelů (bezpečnostní služby). Dokonce ani někdejší prezident Vladimír Putin si nikdy nedovolil ani navrhnout, že by všechny tajné služby měly být podřízeny jemu. A Putinovi by takový návrh v Dumě možná i prošel.

Takový návrh předložil až český premiér Mirek Topolánek. A narazil s ním. Kupodivu na vlastní poslance.

Všechnu moc Topolovi! (nebo Dalíkovi ?)

Co je navrženo ve věcném záměru vládního návrhu nového zákona o zpravodajských službách? Takový český hybrid. Na místo současných tří tajných služeb by měly vzniknout 2. Předně by mělo být rozbito Vojenské zpravodajství. Současná vojenská zpravodajská služba, která v sobě obsahuje rozvědku i kontrarozvědku a která je jakožto jedna organice součástí ministerstva obrany, by měla zcela zaniknout. Z Vojenského zpravodajství by se měla oddělit vojenská rozvědka, která by měla následně být sloučena s civilní rozvědkou UZSI. UZSI, která je dnes součástí ministerstva vnitra by po sloučení s vojenskou rozvědkou v dnešní podobě zanikla. Na místě sloučených rozvědek by měla vzniknout Národní zpravodajská služba. Podle představ týmu, který pro premiéra Topolánka tento návrh připravil, tedy skupiny okolo vedoucího Úřadu vlády Jana Nováka, by nová "sloučená rozvědka" měla být podřízena přímo předsedovi vlády. Stejně jako Bezpečnostní zpravodajská služba, která by měla vzniknout sloučením současné BIS s kontrarozvědnou částí, která má být oddělena od Vojenského zpravodajství.

Ve své zpravodajské zprávě Jan Klas (zpravodaj výboru) odsoudil jako vrcholně nebezpečnou kumulaci moci návrh, aby do rozpočtové kapitoly Úřad vlády byly sloučeny i peníze na financování obou tajných služeb. Ten, kdo přiděluje peníze, ten totiž skutečně vládne. A taková kumulace moci, jakou navrhuje vládní návrh - aby jedna osoba - premiér mohl předkládal návrhy na jmenování i odvolání ředitelů obou (tedy všech) tajných služeb, úkoloval by je, a ještě by měl plnou pravomoc na jejich financemi, není k vidění v žádné demokratické nebo vyspělé zemi s výjimkou Izraele. Popis postavení tajných služeb ve vyspělých zemích je pěkně zpracován ve studii Jana Němce a Václava Štěrby, který poslancům dal k dispozici Parlamentní institut (http://www.psp.cz/kps/pi/ - studie č. 3.057) Vládní návrh filosoficky připomíná bolševické heslo z dob Vladimira Iljiče Lenina "všechnu moc Sovětům".

Návrh narazil na tvrdý odpor. Kupodivu ani ne tak u oficiálně opozičních poslanců, z nichž protestoval zejména předseda výboru František Bublan, který 15 let pracoval v tajných službách na různých pozicích od řadového analytika až po náměstka ředitele BIS pro operativu a později ředitele UZSI. Vláda tvrdě narazila především u poslanců za ODS. Nejostřeji návrh kritizoval zpravodaj Jan Klas (ODS), kterému se nelíbí mimo jiné i návrh, aby tajné služby mohly o našich občanech shromažďovat a poskytovat do třetích zemí nejen osobní a zjištěné pravdivé informace, ale dokonce i informace neúplné, nepravdivé, nebo neověřené. Ostře proti návrhu se postavil i předseda Výboru pro obranu Jan Vidím, který se obává, že "rozprášení" Vojenského zpravodajství by mohlo ohrozit působení českých vojáků v zahraničí, kteří jsou na informacích "své" rozvědky závislí.

Předseda výboru Bublan i zpravodaj Klas shodně odsoudili navržený model kontroly zpravodajských služeb. Vláda navrhuje, aby kontrola byla prováděna dvojstupňově. Parlamentní kontrolu by měla provádět pětičlenná komise z řad poslanců. Ti by měli být voleni Sněmovnou. Což v sobě skýtá nevýhodu, že by si většinová vládní koalice mohla zvolit jen takové poslance, kteří by "nezavázeli a moc se v tom nešťourali". Současné komise pro kontrolu BIS a pro kontrolu Vojenského zpravodajství jsou přitom ustavovány na principu parity -- každá parlamentní strana deleguje stejný počet zástupců. Pevný počet 5 členů může být nevhodný, pokud se změní počet stran zastoupených ve Sněmovně. Navíc systém volby plénem může vést k diskriminaci některých poslanců. Systém delegace stranami je mnohem demokratičtější.

Nejvíce však zpravodaj Klas kritizoval to, že kontrolním komisím nemá být umožněno, aby nahlíželi do spisů. Přitom však členům kontrolních komisí má být uloženo povinné prověření na stupeň přísně tajné. K čemu by jim to však bylo, když by do ničeho nesměli nahlížet, však není jasné.

Do spisů by podle vládního návrhu mohli nahlížet jen členové zvláštního tribunálu složeného z předsedy Ústavního soudu, předsedy Nejvyššího soudu, předsedy Nejvyššího správního soudu, Ombudsmana a prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu. U nich by kupodivu bezpečnostní prověrka požadována nebyla. Což je paradox. Soudci by se totiž navíc následně museli vyloučit pro podjatost, pokud by měli projednávat přečiny tajných služeb.

Výbor: napíšeme si to sami

Návrh vyvolal ostrou kritiku jako odporující demokratickému právnímu státu. Normálně výbor návrhy zákonů ve fázi věcného záměru neprojednává. To dělá vláda. Věcný záměr je materiál, který popisuje, jak by měl zákon vypadat. Obvykle jej do vlády předkládá ministr (nebo jiný člen vlády) a když s tím ostatní členové vlády souhlasí, tak je vypracováno paragrafové znění. Tím se pak -- pokud je s ním ve vládě souhlas a vláda zákon v paragrafovém znění předloží parlamentu - následně zabývá Sněmovna.

Projednání věcného záměru si však v této výjimečné věci mimořádně vynutili poslanci. Z Úřadu vlády totiž o připravovaném věcném návrhu unikaly hrozivé zvěsti, takže si jej poslanci vyžádali. Zvěsti se bohužel potvrdily v ještě horší verzi, než se čekalo. Poslanci výboru při projednávání dávali ostře najevo, že takový návrh by nemohli schválit. Jan Klas ve své zpravodajské zprávě uvedl, že některé návrhy obsažené ve vládním materiálu 8 let odmítal jako opoziční poslanec. A to si ani bývalý premiér Vladimír Špidla (ČSSD -- dnes evropský komisař), který byl znám svojí zálibou v četbě spisů tajných služeb a záznamů odposlechů, nedovolil předložit návrh na podřízení všech tajných služeb pod svoji osobu. "Jako vládní poslanec proto takové návrhy nemohu hlasovat -- vždyť se vlády budou střídat", řekl Jan Klas. Ministr vnitra na to reagoval slovy "Cože? Ony se budou měnit vlády -- Tak s tím já zásadně nesouhlasím". Což byl skutečný projev demokratické kultury.

V úvodu jednání, když projekt představoval premiér, to vypadalo, že vláda bude mít zájem se s poslanci dohodnout o tom, jak by připravovaný nový zákon o zpravodajských službách měl vypadat. Pak se ovšem zjistilo, že vláda zřejmě nechce dát poslancům možnost předložit připomínky, protože termín pro jejich předložení vyprší zítra (tj. 10. 4. 2008).

V poslancích to vyvolalo dojem, že je vláda hodlá obejít. Výbor se proměnil v jednolitou opozici. Na návrh Jana Klase rozhodl, že vládní práce mají být přerušeny. A že má být ustavena pracovní skupina, která bude kromě zástupců vlády složena i ze členů výborů pro bezpečnost, pro obranu a podvýboru pro zpravodajské služby. Do komise mají být přizváni i zástupci zpravodajských služeb. Společně byl měl být vypracován zcela nový návrh.

Nemá příliš cenu spekulovat o tom co k tomu poslance vedlo. Zda je fakt, že se vládní poslanci postavili proti svému premiérovi způsoben tím, že členové výboru pro bezpečnost za ODS (Klas, Vidím, Kladívko a Raninec) jsou členy tzv. "Tlustého platformy" -- vnitřní opozice v ODS, pro kterou je nepřijatelný způsob, jakým straně a vládě šéfuje Mirek Topolánek (s Markem Dalíkem v pozadí). Faktem je, že parlamentní výbor prokázal svoji schopnost použít proti vládě svoji ústavou danou kontrolní pravomoc a zasloužil se o zastavení přípravných prací na projektu, který by George Orwell nazval asi Velkými dvojčaty.