Studentská mládež opět jede na veselou notu : „Nečekejte nic od Sarkozyho, propadl u maturity“. „Mládež iluzí zbavená, jako my před čtyřiceti lety“, pochvalují si šedesátiletí osmašedesátníci přihlížející na chodníku. Ale já, pamětník z Latinské čtvrti, říkám, že by se tito diváci měli okamžitě přidat ke gestikulujícím lyceistům na ulici, kteří křičí : „Nous sommes tous de futures chômeurs“ (jsme všichni budoucí nezaměstnaní). Osmašedesátnická generace tyto problémy neměla. Měla pravda problémy jiné, kluci mého ročníku se teprve vraceli z Alžírska. Ale to jen na okraj.

Media oznamují, že „lyceisté si přivedli po stovkách své profesory“. Profesoři by se ale měli stydět, trvalo jim dva týdny, než se probudili. Už to, že studenti museli vzít své kantory za ruku a táhnout je na ulici značí, že tu něco není v pořádku. Demonstrující mládež středních škol tím, že protestuje proti Sarkozyho škrtům v rozpočtu ve školství, podporuje společenské požadavky učitelů. I ti největší lajdáci s dvojkou z mravů říkají na ulici, že „francouzské školství je ohroženo“. A co není v liberálně kapitalistické Francii ohroženo ?

Francouzská Národní organizace středoškolských studentů (UNL) se od vítězných demostrací proti Chirakovu zákonu o „prvním zaměstnání“ (CPE) na jaře 2006 viditelně posílila, objevily se úplně nové tváře. Na co čekají učitelské a profesorské odborové organizace ? Na co čekají odborové konfederace ? Jestli to půjde takhle dál, příští „Mai 68“ budou organizovat děti školou povinné.