To byly tvrdé a velmi nákladné lekce pro zemi, která vzešla ze studené války jako jediná zbývající supervelmoc na světě. Je šokující, že se prezident Bush z žádné z nich nepoučil. Ve své středeční řeči, zahajující šestý rok války, zůstal pan Bush uvězněn v nikdy nedosaženém vítězství své řeči o "Splněném úkolu". Podle jeho názoru byla invaze "pozoruhodnou ukázkou vojenské efektivity", kterou budou studovat příští generace. Válka postavila národ na pokraj velkého "strategického vítězství" v Iráku a proti teroristům na celém světě.

Ještě dnes mluví pan Bush o iráckých vojscích, které "svlékly uniformy a rozptýlily se na venkov, aby bojovaly proti rodícímu se svobodnému Iráku", když každý ví, že americký prokonzul, Paul Bremer III, přezíral tým pana Bushe, pověřený národní bezpečností a s prezidentovým požehnáním dospěl ke katastrofickému rozhodnutí rozpustit iráckou armádu a policii.

Pan Bush chce, aby Američané věřili, že Irák byl na pokraji "celonárodní sektářské války", když minulý rok nařídil zvýšení počtu vojáků kolem Bagdádu. Ve skutečnosti sektářská válka zuřila celé měsíce, zatímco pan Bush odmítal naslouchat svým generálům, kteří žádali o nový vojenský přístup nebo většině Američanů, kteří chtěli, aby válku prostě ukončil.

V rozporu se všemi důkazy se prezident Bush stále pokouší vyvolat dojem, že Al Kajda v Iráku byla propojena s Al Kajdou, která zaútočila 11. září 2001 na Ameriku. Snažil se ospravedlnit neospravedlnitelnou válku poukazováním na prospěch ze sesazení Sadáma Husajna, ale jaksi se mu podařilo zapomenout na neexistující zbraně hromadného ničení.

Viceprezident Dick Cheney v pondělí zapíral stejně zatvrzele, když prohlásil na tiskové konferenci v Bagdádu, že to všechno "stálo za to".

Řekněte to rodinám skoro 4.000 Američanů, kteří byli zabiti -- až příliš mnoho z nich jen proto, že pan Bush a jeho neschopný ministr obrany, Donald Rumsfeld, zapomněli počítat s povstáním, o kterém příliš mnoho jiných vědělo, že přijde. Tisíce dalších Američanů bylo zraněno a zbaveno přiměřené péče po účasti v konfliktu, zatímco Iráčané umírali po desítkách tisíců. Víc než 5 miliónů bylo válkou vyhnáno ze svých domovů.

Připočtěme k tomu náklady Spojených států, které by, podle některých, mohly přesáhnout 3 bilióny dolarů, novou politickou ofenzívu zaměřenou na Irán, nevypočitatelné poškození americké pověsti a spoušť způsobenou irácké společnosti. Málokdo lituje odchodu Sadáma Husajna, ale válka udělala z Iráku zničenou zemi, způsobila, že Spojené státy jsou zranitelnější, ne bezpečnější, a zatížila americkou armádu natolik, že to zpochybňuje její schopnost bojovat jinde.

Zvýšení počtu amerických vojáků v minulém roce původně vyvolalo prudký pokles v útocích povstalců. Ale konflikt ustrnul v matové pozici, ve které násilí zůstává, podle kontrolního orgánu kongresu pro činnost vlády, od listopadu 2007 až do nynějška, na stejné, nepřijatelně vysoké, úrovni. Když pan Cheney navštívil Irák, bombové útoky zabily 43 lidí.

Jedna z nejkrutějších ironií je, že Iráčané nevyužili zvýšení počtu amerických vojsk, jehož záměrem bylo vytvořit pro ně prostor k vyřešení jejich politických rozporů. Po dlouhých průtazích odhlasovali rozpočet na rok 2008 a zákon o amnestii pro tisíce Sunnitů a dalších vězňů v iráckých vězeních. Ale zákon o sdílení ropného bohatství uvíznul a zákon, který má umožnit bývalým členům strany BAAS návrat do vlády, z ní může ve skutečnosti mnohé vyhnat. Jiný zákon, nařizující provinční volby na říjen, byl vetován prezidentskou radou nejvyšších iráckých vůdců. Jen po nátlaku pana Cheneyho byl náhle znovu oživen.

Zoufalá situace Iráčanů, vykořeněných násilím, je dalším důkazem bankrotu iráckého státu. Kolem 2.7 miliónů Iráčanů změnilo místo pobytu uvnitř státu a 2.4 miliónů uprchlo ze země, většinou do Sýrie a Jordánska. To je skoro 20% předválečné populace Iráku -- to je nepohodlná pravda, kterou by Bushova vláda nejraději ignorovala.

I když se loni tisíce uprchlíků vrátilo do Iráku, většina z nich znovu odešla, protože se necítili bezpeční. Americká, irácká a mezinárodní pomoc iráckým uprchlíkům je nedostatečná a mnoho uprchlíků, kteří vyčerpali své úspory a nesmějí pracovat ve většině zaměstnání, je podle názoru pracovníků organizací, které jim pomáhají, v zoufalé situaci. Nikdo neví, jestli a kdy se může vrátit. Sýrie a Jordánsko uprchlíky velkoryse vpustily na své území, ale jejich obrovské množství by mohlo destabilizovat obě země a rozdmýchat nenávist vůči Americe.

Amerika souhlasila s přijetím zanedbatelných 12.000 uprchlíků na rok 2008, ale zatím prošlo řízením jen 2.000.

Světlejší místa, jako že irácká ekonomika letos vzrostla o 7%, jsou vyváženy problémy: milióny Iráčanů pořád ještě nemají čistou vodu a lékařskou péči, tisíce jich je nezaměstnaných a irácká armáda, i když se zlepšuje, není schopná sama bránit zemi.

Pan Bush a pan Cheney nedovolí, aby tato fakta ovlivnila jejich zpozdilý plán držet vojska v Iráku na neomezenou dobu a trvat na tom, že Irák a nikoli Afghánistán nebo Pákistán, kde se usídlila Al Kajda a Taliban, musí zůstat nejvyšší americkou prioritou.

Je už dávno jasné, že pan Bush má místo plánu na vítězství plán, jak předat tento nepořádek svému následníkovi. Američané si potřebují vybrat prezidenta, který bude mít vizi, jak ukončit tuto válku co nejčistším způsobem."