Tak tedy: nejprve se úvodem podíváme na to, co se vlastně ví o Janu Žižkovi z Trocnova, zejména o jeho osudech před tím, než v letech 1419 a 1420 vstupuje do centra dění. Ví se toho málo a jsou to jen útržkovité informace. V letech 1378, 1381 a 1384 se objevuje patrně jeho jméno při majetkoprávních úkonech - jakýsi Ješek z Trocnova nebo Jan "častopsaný" Žižka. A pak až do roku 1406 prakticky již informace chybí. Je ovšem otázkou, jestli v 70. a 80. letech 14. století vlastně nešlo o jeho otce.

Zajímavější je další dějství pravděpodobných Žižkových osudů. Jako drobný jihočeský zeman se patrně zadlužil a nakonec o své nevelké trocnovské zboží přišel. Tak se vedlo v té době i řadě jeho druhů. Jako šlechtici mu dobový morální kodex v podstatě zakazoval snížit se k obyčejné ruční práci. A tak zjevně šel cestou řady zkrachovalých příslušníků nižší šlechty: bída a nemožnost jiného uplatnění ho zahnaly do lesů, kde po delší dobu někdy v letech 1406 - 1409 působil v "bratrstvu silničních lapků" vedeném jakýmsi zemanem Matějem, který byl v roce 1409 budějovickými dopaden, vyslýchán, mučen a také souzen a pověšen v Českých Budějovicích. Zprávy o Janu Žižkovi se v těchto letech nacházejí v Popravčích knihách rožmberských a jihlavských, tedy v souborech výslechových protokolů chycených a mučených lapků. V jejich výpovědích se jeho jméno vyskytuje a není již pochyb, že jde o "našeho" Jana Žižku. Nebyl jako šlechtic v těchto kruzích zjevně výjimkou, když jak řada chycených, tak i těch, o kterých je v protokolech řeč, byli zkrachovalí vladykové jako on. Je to zajímavé, ale pracovat na poli nebo v dílně či obchodovat jim tehdy zakazovala jejich šlechtická čest, stavovský kodex. Ale loupit, krást a vraždit na silnicích kupce, to jim na cti neubíralo! Taková byla dobová morálka, alespoň ve vrstvě chudnoucí drobné šlechty. Pokud byl ovšem takový urozený lapka chycen, vedlo se mu stejně jako kterémukoli pacholkovi: byl jako zločinec ortelován. Tento osud se však Žižkovi vyhnul.

Vypadá to, že "nepracoval" zcela na vlastní pěst. V jižních Čechách se od 90. let 14. století vedla vleklá drobná válka, v níž se protnuly osudy pauperizovaných drobných zemanů s vysokou politikou té doby, konkrétně s konfliktem vysoké šlechty, "panské jednoty" s panovníkem, končícím dvakrát zajetím a vězněním krále Václava mimo státní území. A tak se drobní zemané a lapkové účastnili bojů na té či oné straně a plundrovali majetky protivníků. Žižka se zjevně účastnil drobné záškodnické války proti Rožmberkům, podle všeho silniční lapkovské tovaryšstvo zemana Matěje bojovalo ve službách nepřátel Rožmberků, Aleše Bítovského z Lichtenburka či Jana Sokola z Lamberka a dalších moravských šlechticů.

Podle Popravčích knih se měl Žižka podílet na rozmanitých akcích - ukradli herynky, pak zase sukno, ale vedle toho šlo i o podstatně velkorysejší operace. V knihách jsou záznamy o přípravách na dobytí arcibiskupského městečka Týna nad Vltavou, dále Lomnice nad Lužnicí, hradu Hus a Nových Hradů. V posledním případě byly přípravy v konečné fázi - pletli provazové žebříky k překonání hradeb. Vzápětí však byla Matějova skupina pochytána a z těchto operací sešlo.

Ovšem ani tato drobná válka netrvala věčně. V roce 1405 došlo k míru mezi králem Václavem a jihočeskými pány. A tak se silniční lapkové stali napříště i protivníky koruny, tedy ústřední moci státu. V dalších letech byli postupně chytáni a věšeni. Žižka tomuto osudu kupodivu unikl. Nevíme proč. Pouze se můžeme dohadovat, že měl jakési zásluhy z minulých let (možná z operací na straně krále v dobách bojů s panskou jednotou), pro které byl ústřední mocí uchráněn. V době, kdy velitel lapkovského bratrstva Matěj podnikal své poslední akce, dosáhl Jan Žižka smírného narovnání s Jindřichem z Rožmberka a v červenci 1409 dokonce král Václav vydal svému "věrnému milému" Janu Žižkovi amnestijní list, kterým mu promíjí vše, čeho se kdy dopustil proti králi i koruně. V listu jsou žádány i další strany konfliktu - českobudějovičtí měšťané - aby na Žižku hleděly jako na osobu, jež se těší panovníkově přízni.

A nejen to, stává se dokonce služebníkem u královského dvora. Přijímá nabídku svého přítele Jana Sokola z Lamberka a účastní se tažení na podporu Poláků proti Řádu německých rytířů. Na jaře 1410 překračuje hranice, pak se snad účastní bitvy u Grunwaldu, víc se s jistotou neví.

V letech 1411 - 1412 se usazuje v Praze a nastupuje službu "vrátníka" v královské rezidenci - v králově dvoře vedle Prašné brány. Neví se, co to bylo za funkci, ale je pravděpodobné, že jako kvalifikovaný voják byl nejspíš něčím jako velitelem strážní služby objektu. Po svých špatných zkušenostech se zradou a opakovaným potupným zajetím podle všeho král Václav dbal na to, aby do funkcí "bezpečnostní ostrahy a jištění" panovníka i jeho rezidence byli přijímání spolehliví a vyzkoušení lidé. Ideální příležitost byla určitě hledat takové lidi mezi zchudlou drobnou šlechtou, existenčně zcela odkázanou na odměnu za dvorskou službou, majetkově tedy zcela závislou na zaměstnavateli.

Muselo jít o poměrně výnosnou funkci, za tři roky si za padesát kop českých grošů (50 x 60 stříbrných mincí tehdejší hodnotné české měny, tedy celkem za 3.000 grošů) kupuje honosný dům Na Příkopech, tedy nedaleko od svého zaměstnání. Dva roky nato pak v roce 1416 tento dům prodává a kupuje menší a lacinější v prostoru dnešní Pařížské třídy. Dál je ale v královské službě, takže stěží zchudl, dokonce se stal osobním komorníkem královny Žofie. Je zde dohad, že vdával dceru a potřeboval vystrojit náležité věno. Ovšem neznáme ani jméno té dcery, ani její osudy. Je ovšem známo jméno Žižkova zetě, byl to Ondřej z Dubé, který padl později v bitvě u Malešova (1424).

O Žižkově pobytu v Praze se nic dalšího neví. Účast na kázáních v Betlémské kapli či osobní známost s Janem Husem, to jsou jen nepodložené spekulace. Přijímal ale patrně ochotně teze a závěry viklefovsko-platónských realistů, kteří tehdy na pražském vysokém učení měli silné postavení a prostřednictvím kázání, učených polemik a traktátů své názory šířili mezi veřejnost. Určitě chápal jejich praktické závěry, zbavené učené a komplikované scholastické argumentace. Byl to voják, stěží byl gramotný. Nicméně v červenci 1419 aktivně podporuje násilný převrat na Novém Městě pražském - onu známou Prvou pražskou defenestraci. Zde již patrně jeho královská služba končí. Převrat byl otevřenou vzpourou proti královým rozkazům. Zanedlouho poté, v říjnu či listopadu 1419 novoměstští radikálové obsazují pevnost Vyšehrad. Je pravděpodobné, že jejím velitelem se stává Žižka.

Nyní přišla chvíle, kdy Jan Žižka vystupuje z přítmí zapomenutí a stává se jedním z hlavních aktérů českého revolučního dramatu. Jaký to byl člověk? Patrně již poněkud v letech možná ve věku mezi 50 - 60 lety, což byl tehdy věk opravdu vysoký (spekuluje se, že se narodil v roce 1360 nebo o dva roky později). Byl profesionálním vojákem. Ze svých lapkovských let si přinesl cenné a zcela nekonvenční zkušenosti: naučil se vedení nepravidelných operací, zásadám drobné, záškodnické války. Přepady ze zálohy, rychlé a ve válečném umění té doby nezvyklé manévry, možná i souhra různých druhů zbraní, ale hlavně umění improvizace v akci - bez ní by nepřežil. Mezi svými loupežnickými druhy tehdy poznal řadu přátel, kteří se za pár let znovu vynoří - už ne jako silniční lapkové, ale jako zkušení velitelé husitských houfů.

A jaký byl jinak? Nepochybně to byl gotický člověk, vědomý si své stavovské příslušnosti. Patrně hluboce zbožný v dobovém smyslu. Když podpořil revoluci a zradil svého pána, učinil tak v pevném přesvědčení, že pomáhá správné věci, že jde a koná zcela v souladu s božími záměry. Nezapomeňme, že na počátku husitských bouří byly rozšířeny chiliastické představy. Tehdejší radikálové byli pod vlivem pevného přesvědčení o brzkém konci věků a o tom, že snad již počátkem roku 1420 - konkrétně již v únoru - sestoupí Kristus ve vší nebeské slávě na zem a vše bude rázem jinak - a že právě oni jsou těmi pravými vyznavači evengelia a jen oni jsou správnými následovníky Kristova poselství a mají jeho příchod vítat a jít mu svými skutky v ústrety!

Nesmíme zapomenout na to, že Žižka umírá již v roce 1424 a tedy že zažil začátek bouří a aktivně formoval vojenskou stránku husitského hnutí v době jeho začátků, v době idealismu a silného náboženského zanícení. Teprve později se z husitských houfů stávají sbory profesionálů bojujících pro kořist a žijící z kořisti, bez vyšších ideálů ale s jedním podstatným zájmem: aby válka za každou cenu pokračovala, protože byla jejich řemeslem a obživou. Začátky a konce hnutí se od sebe velmi liší, což se stává v dějinách velmi často... . Netřeba chodit pro příklady až do středověku!

Žižka byl krutý, jak byli krutí vojáci té doby. Husité nebyli krutější, nežli jejich protivníci. Pravidla válčení té doby byla striktní a nesmlouvavá. Radikální obrazoborectví bylo dáno zcela logickou představou, že umělecká díla a zpodobování svatých či dokonce boha, zdobení a zlato jsou zcestné, vedou k modlářství (vzpomeňme na starozákonní scénu klanění zlatému teleti - a co následovalo jako odplata!) a jsou znakem zpupné nevěstky, té děvky římské církve, jež sešla z pravé cesty a vede svět do záhuby ve smrtelném hříchu. Pálení chrámů a klášterů, vraždění mnichů a jeptišek, prelátů a vší té vypasené čeládky bylo pro husity spravedlivým trestáním bohem zatracených, odklízením staré veteše a záslužným krokem vstříc novému věku, vstříc Kristovi, sestupujícímu konečně na zem, aby zahájil přislíbené tisícileté panství boží na zemi. Bez pochopení tohoto dobového kontextu nelze vůbec rozumět tomu, co a proč se v těch převratných dnech a letech vlastně dělo. Bez tohoto pochopení budeme pouze tápat a budeme se zbytečně zesměšňovat povrchními, trapnými nehistorickými aktualizacemi. Je to tak!

Po tomto vysvětlení je možno pokročit dál, směrem k oné bitvě.

Radikální husité Prahu po rozhořčených listopadových pouličních bojích opustili. 13. listopadu bylo uzavřeno příměří do jara 1420. Odejít bezpochyby musel i Žižka. Houfy převážně složené z městské i venkovské chudiny odtáhly na jihozápad a jih Čech, do Žatce, Loun, Slaného a Písku. Někteří si v lesích kolem Sezimova Ústí postavili provizorní úkryty a chystali se tak přečkat zimu. V polovině listopadu 1419 vyrazili někteří radikálové na Plzeň. Tento houf vedl Břeněk Švihovský z Riesenburka, dále v něm byli vedle Žižky i Valkoun z Adlaru a bratří Chval a Kuneš z Machovic. V Plzni působil proslulý kněz nové víry Václav Koranda, prorokující soumrak věků a příchod Vykupitele.

Až do března 1420 je Žižka v Plzni a účastní se uvnitř města i v jeho okolí drobnějších bojů o udržení nadvlády radikálů nad Plzní. Zvnějšku je jejich moc ohrožována Bohuslavem ze Švamberka. Velitelem ve městě je patrně Břeněk Švihovský. Žižka provádí dílčí operace, z nichž se uchovala informace o jedné - pro nás klíčové. Někdy v prosinci nebo v lednu velel koloně sedmi selských vozů naložených v podstatě ženijním nářadím, které směřovaly ke tvrzi Nekmíř severozápadně od Plzně. Jejich úkolem bylo tuto tvrz zbourat, aby se nemohla stát opěrným bodem protivníka. Šlo o součást prozíravé taktiky sledující vyčištění předpolí pevnosti od všeho, co by nepříteli mohlo posoužit. Tuto v podstatě ženijní kolonu ale napadla po cestě mnohonásobná přesila vojsk Bohuslava ze Švamberka. A tehdy, ve chvíli krize, krůček od zkázy celé výpravy, se náhle zhodnotily Žižkovy předchozí lapkovské zkušenosti a zejména z nezbytí vypěstovaná schopnost okamžitou improvizací kompenzovat vlastní slabiny. Rozhodl postavit vozy do kruhu, zaujal tedy kruhovou obranu a v krytu za vozy úspěšně odolal náporu konvenční vojenské přesily. Tato "bitva u Nekměře", u níž není známo ani přesné datum, to byl podle všeho rozhodující okamžik - moment, kdy se dosavadní nižší velitel husitských houfů vydal na triumfální, nesmrtelnou cestu dějinami.

Jenže situace v Plzni se stále zhoršovala. Radikálové ji nebyli schopni udržet. Navíc přešel únor - a konec světa nenastal. Kristus nesestoupil z nebes. Nastala kocovina, vystřízlivění z chiliastických snů. Bylo zase třeba myslet na budoucnost, jež se přestala počítat na týdny a dny, které měly chybět do konce věků. V únoru a březnu 1420 dochází ve hnutí k přelomu. Zaznívají nové výzvy radikálních kněží: musíme si pomoci sami! Když se Spasitel opozdil, vyjděme mu vstříc! A tak 21. února 1420 padlo městečko Sezimovo Ústí do rukou po lesích rozložených radikálů. Město totiž vyspávalo po bujném masopustním veselí - a to se mu stalo osudným. Husité vyhnali své odpůrce z města a začali budovat prvou evropskou komunu bratří v rovnosti.

Zvěst o tom se dostala i do Plzně. Zde se situace zhoršovala. Porážka Švamberkova houfu u Nekměře měla za následek, že královna-vdova Žofie poslala na Plzeňsko nové posily. Zpola obklíčené město bylo navíc i dějištěm vnitřních bojů s protihusitskou opozicí. Situace byla neudržitelná, pročež bylo rozhodnuto Plzeň evakuovat a stáhnout se do prostoru Sezimova Ústí. 23. března 1420 husité pálí na plzeňském rynku vše, co nemohli odvézt, a město opouštějí.

Tím se ale ze svízelné situace nedostali. Venku číhala vojska okolního katolického panstva včetně oddílu johanitského převora ze Strakonic a také zemská hotovost z Písku. Tedy mnohonásobná, zdrcující přesila ve srovnání s evakuační kolonou asi čtyř stovek lidí včetně žen a dětí provázených dvanácti vozy. A tak se velitel kolony, Břeněk Švihovský z Riesenburka, rozhodl vyhýbat se městům a katolickým hradům i frekventovaným cestám, snažil se za každou cenu co možná rychle proklouznout mezi lesy co nejdál na jihovýchod. Těžko si dnes představit ten chvat, lezavou vlhkost, bahno a tu úzkost. Kolona se mohla pohybovat po cestách rozbahněných jarním táním sotva rychlostí 4 až 6 kilometrů za hodinu. Za nimi někde vzadu bylo možno tušit slídění jezdců Bohuslava ze Švamberka, který doufal nyní jak se patří oplatit svou porážku u Nekměře. Husité měli ale docela štěstí a také jejich průzkum fungoval dobře, o čemž svědčí fakt, že k žádnému přepadu kolony nedošlo po dva dny - to už došli do jižních Čech. Odpoledne 25. března, po průchodu Sudoměří, ale štěstí skončilo. Průzkum hlásil, že protivník je již tak blízko, že hrozí akutní nebezpečí útoku.

Tehdy se v onen mlžnatý den, nedlouho před soumrakem rozhodlo velení plzeňské kolony k boji. Nic jiného nezbývalo. Proti nim ovšem operovalo kolem dvou tisíc bojovníků - v mezičase došlo ke spojení sil Bohuslava ze Švamberka, johanitského oddílu ze Strakonic skrálovskou hotovostí. Záplava obrněných jezdců však byla schopna bojovat pouze konvenčním způsobem. A husité tohle určitě věděli. A rozhodli se postupovat zcela proti dobovým pravidlům boje, proti způsobu vedení polní bitvy. Zprvu to vypadalo, že si sami husité zvolili smrtelnou past. Byl to nepochybně Žižka, kdo prosadil výběr bojiště a způsob nekonvenční obrany: přehrazení nepřiliš širokého pruhu pevné a sjízdné země mezi dvěma rybníky, z nichž jeden byl napuštěný a druhý prázdný, ale na jeho dně byla dostatečná vrstva rozmoklého bahna, aby znemožnila přejezd a přechod vojska i úspěšnou zteč. A tak měli husité obě křídla i týl kryté. Možný byl pouze čelní útok na vozovou hradbu na poměrně úzké a nepočetnými obránci dobře vykryté frontě. Náhle nebyla několikanásobná přesila k ničemu. Obrněná jízda se tlačila k vozům, vznikal zmatek a lehce odění a tedy pohybliví husité ničili jednoho obrněnce za druhým. O takovou obranu je možno si rozbíjet hlavu až do úplného vykrvácení! Navíc pomocný útok přes vypuštěný rybník znamenal pro obrněnou jízdu katastrofu: uvízli v bahně, sesedali z koňů a byli pak bez problémů dobíjeni lehce oděnými a tedy pohyblivými husity. A čelní nápor nedokázal hradbu z vozů neprorazit. Boj byl velmi krutý, ztráty byly na obou stranách značné, padl i velitel Břeněk Švihovský, nicméně husité zvítězili. Na druhý den Žižka jako nový velitel dovedl kolonu do Sezimova Ústí a podle všeho pak 30. března prosadil díky nabyté autoritě přenesení husitské základny ze Sezimova Ústí na nedalekou lépe hájitelnou výšinu, kde byl založen Tábor. Městečko bylo vypáleno a vzniká nová husitská pevnost.

Ovšem práce na budování nového opěrného bodu sotva začaly a přitom bylo třeba průběžně čelit hrozbám z nepřátelského okolí. Žižka zvolil opět jako v Plzni taktiku aktivní obrany. Začaly překvapivé výpady do okolí. Prvý vedl Žižka - a opět zcela nekonvenčně. Uprostřed noci udeřil na nedalekou Vožici, kde se soustředily zbytky protivníkova vojska od Sudoměře. Útok na spící žoldnéřské ležení pod hradem se vydařil a Žižka získal řadu zajatců a také velký počet koní. Zajatce pak vyměnil za třicet husitů zajatých protivníkem u Sudoměře a koně se stali základem nově budované husitské jízdy. A výpady do okolí pokračovaly: tvrz Sedlec, Milevsko, Písek, Prachatice Nepomuk, Rábí. Tábor byl uvolněn z nebezpečného sevření a měl čas na výstavbu a konsolidaci.

Ale pak už následují další děje. Opusťme nit příběhu a podívejme se, jak Žižka organizoval - opět nekonvenčně - polní vojsko: jako první v Evropě organizoval komplexní taktické jednotky, založené na součinnosti různých zbraní. Již nikoli selský vůz, ale speciální bojová konstrukce vozu znamenala při přesunech dopravní prostředek, v boji pak součást obranné hradby pro úvodní část střetnutí, jež vždy spočívala v úspěšné obraně. Teprve po odražení útoku následovala protizteč. Osádkou bojového vozu bylo 18 - 20 mužů, vůz s osádkou byl nejnižší taktickou jednotkou. Jejich role v boji byla založena na součinnosti různých chladných a palných zbraní, včetně bojovým potřebám přizpůsobených selských nástrojů - cepů a kos a také speciálních háků na stahování obrněných jezdců z koní.

Je zřejmé, že byl Jan Žižka svým způsobem ojedinělým zjevem v historii středověkého válečnictví s jiskrami geniality. Pravděpodobně by ale bez svých zkušeností s nepravidelnými formami válčení svých pozoruhodných úspěchů nikdy nedosáhl. Je to mimořádná postava našich dějin. Nicméně snažme se ji vidět v dobovém duchovním i společenském kontextu. Dějiny je nutno zkoumat zajisté při užití moderních věd, ale výsledkem nesmí být nehistorický dnešní pohled na tehdejší děje. Výsledkem by měl být co nejúplnější, nestranný a věcný vhled do tehdejší reality. Jen její pochopení nás přiblíží k pravdě o minulých dějích. Širší veřejnosti lze jen doporučit kvalitní díla toho druhu, jako jsou knižní "Toulky českou minulostí" ze kterých bylo především čerpáno i při psaní tohoto textu (Petr Hora-Hořejš: Toulky českou minulostí díl 2, Baronet, Praha 1995, ISBN 979-80-7214-014-4, EAN: 9798072140144).