V druhé polovině knihy se autor v kapitole "Kolonizace veřejného zájmu soukromým" zaměřuje na oblast školství, oblast sociální práce a na radikální liberální vize spojené s poskytováním bezpečí, obrany a právní ochrany.

Je jasné, že v tomto kratším textu, který by si rád kladl za cíl seznámit zájemce s tím, co je pro nás jako pro pracovníky školství a současně pro občany státu, stěžejní, není možné uvést důležité předchozí kontexty vývoje "západní" společnosti ve 2. polovině 20. století, kterými se kniha nejprve zabývá. Autor z poznatků a názorů jiných sociologů pregnantně formuluje současné problémy moderní společnosti, jejíž jsme součástí, ve které prožíváme "dobré i zlé". Dozvídáme se mnoho o tom, o čem je vlastně tento náš svět, kam směřuje, resp. může směřovat, jaká jsou rizika a proč je leccos jinak, než si možná řada z nás původně myslela. Domnívám se, že z přečteného lze nakonec odvodit mnohé pro naše reálné životní strategie.

Nyní učiním skok do druhé poloviny knihy a část dle mého názoru závažných myšlenek se pokusím citovat, někdy komentovat, neboť, jak jsem již uvedl, budou do jisté míry odtrženy od poznatků z předchozí části knih (citované pasáže uvádím kurzívou). Globalismus je čirou ideologií, která líčí svět tak, jak by ho měli rádi neoliberálové.

Pouze v této rovině... řeší světový trh jakékoliv problémy a činí zbytečným politické rozhodování. Politika s jejím posláním určovat právní, sociální a ekologické podmínky pro hospodářské jednání je v této představě vyřazena ze hry a celá společnost včetně oblasti sociální a kulturní je řízena po vzoru podnikatelského subjektu. V tomto projektu stanovuje sféra podnikaní podmínky pro chod všech ostatních oblastí života společnosti a činí tak se zřetelem na optimalizaci vlastních cílů (Beck 199: 27). Ideologům neoliberalizmu zcela uniká, že expanze ekonomiky systematicky rozkládá a ničí vazby primární i sekundární sociability. Tento proces není branou k větší svobodě, otevírá naopak dveře novým formám barbarizace modernosti.

Domnívám se, že už v naší denní realitě můžeme pozorovat, jak jsou krok za krokem s tzv. "umenšováním státu" oklešťovány i jeho demokratické principy, udržována hlavně jeho vnější fasáda. Víme, co se děje za ní? Vidíme však, jak vládnoucí moc de fakto opovrhuje většinovými názory občanů.

Sílicími projevy tohoto trendu jsou privatizace veřejného sektoru, otevření zdravotnických systémů, systémů sociálního pojištění a penzijních pokladen mechanizmům trhu, reformy vzdělávání podporující soutěžení mezi školami, nové formy manažerismu, jenž zavádí do veřejných služeb praktiky soukromého podnikání (Nikolas Rose, stať "Tod des Sozialen" uvedená v:Brökling 2000)....Výsledkem je představa, že sociálno -- tedy i školství -- má nárok na existenci jedině v případě, že se to vyplácí.

Média moci a peněz učinila zastaralými dosavadní formy ochrany jak mezi rovnými, tak mezi nerovnými...Na úrovni systému má tento proces podobu kolonizace sektoru školství, vědy, kultury, zdravotnictví a dalších subsystémů moderní společnosti tržním imperativem. Určující je ekonomický kód zisku a ztráty...Druhá linie postupující kolonizace žitého světa médii peněz probíhá na úrovni zbytků primární sociability (dnes ještě rodina a některé další formy lidského soužití poskytující primární ochranu) a má podobu zformování člověka do podoby lidského zdroje.

Výsledkem by byla nová totalita společenských vztahů. Individuum, jemuž proces generalizace otevřel prostor pro rozvoj svobody od všemocné, všudypřítomné a na vše dohlížející komunity..., by se v nové realitě opět podřídilo potřebám jednotného systému. Každý člověk by měl naprostou svobodu dělat přesně to, co od něj očekávají autoři manažerské literatury. Takový by byl osud lidského zdroje. Subsystém ekonomiky...přenechává zajištění lidského zdroje na něm samotném. V rovině individuí diktuje osamocenému lidskému zdroji bezpodmínečný imperativ osobního výkonu. Spolu s tím se šíří společností permanentní nejistota.

Rysem dnešního manažerského působení je tzv. "kontrolovaná autonomie", kdy každý získává neomezenou svobodu vykořisťovat sám sebe...(Jaen Gadrey2000:204). Francouzský sociolog Jean-Pierre Le Goff (2003) razí termín "něžné barbarizace" ve snaze vystihnout problematičnost postupů modernizace, které poznamenávají už mládež v průběhu školní docházky a později v dospělé roli zaměstnanců. Něžné barbarství prolamuje hranice veřejného a soukromého. Pěstuje v lidech ochotu bezpodmínečného nasazení, ba přímo sebeobětování pro cíle stanovené někým jiným.

Finanční potíže veřejného sektoru a s tím související potíže s legitimizací státní moci přesvědčivě dokumentují, v jak hluboké defenzivě se ocitlo médium (politické) moci oproti médiu peněz. Už od šedesátých let 20. století připravovala kritika byrokracie půdu pro to, aby byl stát postupně zbavován funkce zaměstnavatele lidí ve veřejném sektoru, a naopak byl sám postaven do služeb zaměstnavatelů. S postupem globalizace posléze vstupuje do služeb nadnárodního kapitálu (Vakaloulis 2001: 159).

Za zdánlivě optimistickou představou neustálé dynamičnosti a neutuchající mobilizace se skrývá tajený strach o vlastní budoucnost. Velké firmy, které přenášejí nejistotu do stále nižších a perifernějších pater svých sítí, zároveň prudce zvyšují své zisky.

Ve školství je exemplárním příkladem těchto trendů zrušení školských úřadů jako státního rezortního řízení školství, uzákonění právní subjektivity škol; školský právní subjekt jako zaměstnavatel. A z aktuálních denních zpráv- u nás to jsou na prvním místě byznysmeni, kteří podporují současnou Topolánkovu vládu - logicky!!

V kapitole 3.3 Kolonizace veřejného zájmu soukromým se autor mj. věnuje i školství Znovu podotýkám, že se jedná o analýzu v kontextu evropského a globálního vývoje, situace v ČR je již v mnohém sice podřízena tomuto hlavnímu proudu, ale lze bezpochyby dosud pozorovat různé odlišnosti dané historicky, tradicemi aj. Je věcí názoru, jedná-li se také o určité pozitivní nebo spíše jen negativní stránky. Zastávám názor, že platí obojí.

V případě školství je naprosté podřízení procesu vzdělávání ekonomickým imperativům zdůvodňováno především potřebou neustálého zvyšování konkurenceschopnosti země v podmínkách globální ekonomiky. Přeměnou školy na firmu poskytující služby v oblasti vzdělávání se radikálně mění povaha a smysl výuky. Namísto širokého spektra předávaných hodnot získává škola jedinou určující funkci -- co nejefektivněji zprostředkovat zhodnocení "lidského kapitálu". Každý jednotlivec jako vlastník svého osobního kapitálu vystupuje v roli "drobného podnikatele se sebou samým"... Škola má nárok na existenci pouze v míře, v jaké mu to umožňuje.

Řízení školy má přejít z rukou pedagogů do rukou odborníků na řízení, tedy v tomto případě jakýchsi podnikatelů se vzděláním (Laval 2004: 270). Přirozeným doprovodem této modernizační tendence je, že na samotné učitele se nejednou pohlíží jako na poněkud archaický prvek, který ve škole přežívá a který brzdí její nutnou transformaci. Řešení bývá spatřováno v dalším posilování pravomocí manažerů jednotlivých typů škol. Učitelé jsou stále méně považováni za intelektuální pracovníky, jejichž posláním je předávání kultury v celé její šíři. Jsou předefinováni na "techniky vzdělávání" (Laval 2004: 215)

Zde vidím jednu z příčin, proč přes sliby politiků není vlastně žádný valný zájem pozdvihnout kantorskou obec na vyšší ekonomickou a tím i společenskou úroveň, jakkoli její náročnou pracovní náplň zatím "učící stroje" suplovat nemohou. Nemyslím si, že je to tím, že všichni politici četli soudobé sociologické studie a manažerské příručky. Je však nepochybné, že jsou ve vleku podnikatelských loby a ocenění kantorů bylo u nás vždy až na pátém(?) místě -- vždyť - "co by ještě nechtěli"! A vzpomeňme také, kdo že vypustil zkušební balónek o tom, že by všichni učitelé nemuseli mít vysokoškolskou kvalifikaci.

Cílem reforem je, aby se školy poskytující službu v podobě rentabilního vzdělávání dostaly do stejné konkurence, v jaké působí běžné firmy. Významnou roli zde hraje požadavek neoliberálních ekonomů umožnit rodičům a studentům svobodný výběr školy, a to už od základního stupně. Tímto způsobem má být svázáno financování a přežití každé školy s kvalitou její nabídky. To umožní, aby byl stát zbaven vlivu na řízení škol a aby se jejich financování více přesunulo na samotné uživatele a klienty.

Navrhovaná modernizační opatření mají ovšem řadu vedlejších dopadů, o nichž reformátoři veřejné sféry příliš nemluví. Přeměna žáků a studentů v"lidské zdroje" upozaďuje význam těch částí kulturního dědictví, které nemůže bezprostředně využít zaměstnavatel. Soustředění školy na formování právě těch "kompetencí", po nichž je momentálně na trhu největší poptávka (maketable skills), má usnadnit neustálou adaptaci zaměstnance na zrychlující se tempo ekonomické transformace.

V systému založeném na "kompetencích" rozhoduje o zaměstnatelnosti pracovníka výhradně soukromý zájem odvolávající se na hru anonymních tržních sil. Jde čistě o osobní kvalitu uznanou jen pro daný okamžik. Není opřena o žádné trvalejší právo, nespojuje člověka s žádnou skupinou, s žádnou kolektivní historií. Izoluje ho naopak a na střepy rozbíjí jeho profesní dráhu (Laval 2004: 74).

Výzkumy prováděné v Nizozemsku, Velké Británii, Francii a Spojených Státech ukazují, že důsledkem svobodné volby základních škol často bývá zánik škol střední úrovně. Odcházejí z nich jak lepší učitelé, tak část ambicióznějších žáků. Vyšší vrstvy žijí v lepších čtvrtích, kde jsou umísťovány také ty nejkvalitnější školy. Výsledkem je, že stupeň sociální diferenciace v rámci škol již převyšuje stupeň sociální diferenciace městských čtvrtí. Ukazuje se, že toto opatření, posilující v oblasti vzdělávání logiku trhu s jejím zákonem poptávky a nabídky, nevede ani tak ke zkvalitnění nabídky pro všechny, ale spíše k ústupu veřejného zájmu a k privatizaci veřejného prostoru. V důsledku snahy každého prosadit svůj osobní soukromý zájem ustupuje do pozadí zájem veřejný (Laval 2004: 312).

Studie Jana Kellera pak navazuje na analýzu trendů v oblasti péče o sociálně potřebné, v oblasti spojené s poskytováním bezpečí, obrany a právní ochrany. Podle Davida Friedmana, radikálního pokračovatele Miltona Friedmana, nemá stát v konečné fázi přispívat na financování školství o nic více, než kolik přispívá rodinám na nákup aut. Z neoliberálního pohledu má být tato dříve téměř výsostně, či alespoň převážně, státní sféra postupně poskytována, čili prodávána a nakupována, v rámci tržních vztahů, vztahů nabídky a solventní poptávky se ziskem z podnikání. Obdobně samozřejmě i ve zdravotnictví.

A závěrem:" Praktiky "něžného barbarství" mohou již dnes sloužit jako účinná průprava na život ve vztazích meziosobní závislosti. Pěstují v lidech ochotu participovat v podřízené pozici na mocensky asymetrických vztazích, cvičí je k naprosté loajalitě, k oddanosti silnějšímu sahající až k sebeobětování. Prolamují hranici mezi soukromým a veřejným a urychlují erozi veřejného sektoru....V mezním případě se realita poměrně blízké budoucnosti může podobat obrazu "nového středověku" -- Absence jakéhokoliv organizovaného systému a jen nestabilní, těkavé projevy solidarity. Rozšiřování "šedých zón" stojících mimo kontrolu jakékoliv autority. Propojování světa bohatých se světem mafie a korupce. Ústup rozumu ve prospěch pověr...Neustále krize a otřesy jako běžná kulisa každodennosti. Rozpad řádu (Minc 1993:10).

Že to už není o školství? Myslím, že více, než by se na první pohled mohlo zdát.