Zdrženlivost ve vyjadřování je jádrem fousaté anekdoty o rozdílu mezi diplomatem a dámou. Jestliže řekne diplomat ANO, myslí snad, řekne-li SNAD, myslí ne, řekne-li NE, pak to není diplomat. Řekne-li dáma NE, myslí snad, řekne-li SNAD, myslí ano, řekne-li ANO, pak to není dáma.

V žurnalisticko diplomatických kuloárech kolotají ustálené obraty a standardní floskule, o jejichž skutečném -- pod povrchem skrytém - významu není mezi skutečnými odborníky pochyb. Nejsou nepodobné Orwellovu newspeaku. (Povšimněme si jak nás plynutí času mate. Ročník 1984! Ten se autorovi při vzniku díla ve čtyřicátých létech jevil jako vzdálená sci-fi budoucnost. Podobně dosti krátce po Únoru působila v agitce Stanislava Neumanna metafora bájné daleké budoucnosti: "To bude po létech, snad v pětiletce páté.!) / Avšak když dva činí totéž, není to totéž. Vysoká erudice a znalost zákulisních souvislostí zdaleka neovládla povědomí široké veřejnosti do stejné míry. A někdy jimi nejsou dotčeni ani údajně specializovaní žurnalisté, komentátoři a spol.

Pro řešení kvadratury sporných kruhů (již od Archiméda: Noli tangere circulos meos) si mezinárodní vyjednávání za tisíciletí praxe (od Ramsesovy smlouvy s Chetty o obchodu dřevem či Svjatopolkova ohlášení vojenského tažení na Byzanc "Idu na vy", tj. vypovězení války) vyvinulo procedury k rutinnímu obrušování ostrých hran mezi národy, potažmo státy. Někdy se to ovšem neobešlo bez krutých následků pro odvážné emisary. Poslové špatných zpráv - ale nejen oni - bývali popravování, a to jak satrapy, k nimž byli akreditovaní, tak nespokojenými bosy ze strany vysílající. Nemusíme chodit daleko do minula, když v politických procesech padesátých let přišli o život i vedoucí činitelé československé diplomacie (např. Clementis, Margolius, jen tak tak životem vyvázl London).

Za staletí a ve dvou Vídeňských úmluvách (ještě za Meternicha a Svaté Aliance 1815, a prakticky až za chruščovského uvolňování napětí 1961) o vztazích mezi státy došlo ke kodifikaci přemnoha aspektů diplomacie. Ustálené formy má i diplomatická korespondence (noty, memoranda, aide-memoiry). A vyvinuly se uzance, obraty, formule a fráze, které se veřejnosti zdají být -- alespoň občas -- docela směšné. Jsou mezi nimi vážně míněné "hlášky" typu "dohodli jsme se, že jsme se nedohodli. Úsměvné bývalo rovněž vyslovení 237. varování. Mohou být zlehčovány, ačkoliv je skutečně dobře, že válčit se zatím nebude. Podobně jsou hodnocena hlubokomyslná prohlášení, jako: "dohodli jsme se, že tento čtverec je zelený" (i když je to ve skutečnosti červený kruh).

Pochopitelnější je, že na diplomatickém rautu je lépe namísto lakonického "Kecáš" užít delší vycizelovaný a ne tak urážlivý výraz: "Dovoluji si upozornit, že vaše tvrzení se s velkou pravděpodobností ne zcela zakládá na skutečnosti." Jeden československý titulář udělal mnoho let nepřekonaný rekord v co nejkratším trvání vlastní mise, když při předávání pověřovacích listin oslovil hlavu státu "Herr König" (ve smyslu "pro pána krále") a ....odebral se balit kufry. V epistemologickém oboru se traduje rrrrevoluční historrrrka, jak na velvyslanectví s ještě "buržoasním" personálem, přijíždí nový "dělnický" velvyslanec. Zkoncipoval si návrh noty o přípravě předání svých pověřovacích listin a zavolal svého zástupce "zděděného" z dřívějšího režimu: "Co tomu říkáš, sou-hu rado?" Ten po přečtení zdvořile odvětil: "Pane velvyslanče, to je velmi působivé, důrazné sdělení. Jen bych si dovolil upozornit, že v té závěrečné, zdvořilostní formuli by ve slově "vylyž" mělo být po "l" měkké "i".

Ještě horší to je. se znalostí standardní formule ultimata. Taková demarše znamená bezprostřední hrozbu vypovězení války. Tak např."Vláda Jejího Veličenstva vyslovuje hlubokou úctu vládě Republiky Slimáčské (Slugoland) a má čest sdělit, že pokud do dne RRMMDD hodin 16.00 zelený house-boat zakotvený u Botiče nezdvihne kotvy, vyhrazuje si Vláda Jejího Veličenstva podniknout všechna opatření, nezbytná k ochraně svých výsostných státních zájmů." Vždy jsem se obával, že na cestě do práce lidé budou číst noviny s touto "jobovkou" stejně od sportovních stránek. A "těch plků" na první straně s ultimátem si ani nevšimnou. Výjimku jsem zažil jen v Anglii za karibská krize, kdy se všichni místo pozdravu do telefonu ptali "Ještě tam jsi?", protože měli akutní pocit strachu z už-už svištících balistických raket. Plně se má teorie bezstarostnosti "obyčejných lidí" vůči mezinárodním krizím naplnila při ohlášení rozmísťování sovětských raket i na našem území. Ve městě, na ulicích či v mém "azylovém" Motorletu se ani brva nepohnula. Vyděšen jsem tam byl snad sám. Odpovědí na moskevskou "antiimperialistickou" "diplomatickou" notu pak bylo "naštěstí jen" rozmístění pershingů.

SUB SPECIE LINGUA DIPLOMATICA mne v současnosti v kampani k prezidentským volbám děsí hluchoněmý a snad i barvoslepý vztah řady medií k citlivým, jemným diplomatickým formulacím. Projevuje se to zvláště okatě při "testování" loajality prof. Jana Švejnara (jako Čechoameričana?) Vezměme punkt národního zájmu vůči radaru v Brdech (a antiraket v Polsku). Národ je nakloněn proti radaru v poměru snad 70:30. Stanovisko kandidátů k této jedné z 5-6 klíčových otázek by se měla národu uvádět co nejprecizněji. A co na to media?

V televizních novinách jsem o radaru slyšel autentický klíčový Švejnarův výrok. (Ten zde rozebírám popaměti; záznam nemám při ruce. Škoda. Veřejnost měla mít na trhu knihu rozhovorů moderovaných zkušeným K. Hvížďalou. "Křest" byl avizován na minulý týden, ale prezentace byla odložena. Knihkupec mi sdělil, že buď v tiskárně nebo knihvazárně došlo k záměně archů; nedopatřením -- cha, cha, cha -- a významně zamrkal, jako že ví svoje). Všechna média celkem přesně tlumočí první část odpovědi: "Dovedu si rozmístění radarů v Čechách představit". Touto polopravdou se většinou interpretace odpovědi končí. A pokračuje volné bájení: Slyšíte ho?: Je pro radar! Proamerický zrádce. A následuje závěr dle libosti HMV. //Poznámka Pro Domo: (His mater's voice) v médiích je tzv. "linie listu", směnový, noční či dokonce SÁM, tj. šéfredaktor//. Proč vybírat ze dvou, když oba mají (v důsledku glajchšaltovacího zákroku) stejné názory. Ale nemají, jen špatně posloucháme.

Většina komentátorů i reportérů a zpravodajců jakoby neposlouchala, že Švejnarova odpověď pokračuje: "přijde to v úvahu, když (až) bude antiraketová obrana řádně projednána a začleněna do bezpečnostní politiky EU, jakož i do plánování NATO". To je ovšem docela jiná káva. To není bilaterální snažení o získání řádu OBN (Order of Brown Nose -- který se do spřáteleného, ne zcela cizího jazyka, překládá jako "riťolezectvo"). To je vývoj obranné a bezpečnostní politiky ve společenstvích, do kterých jsme se tak usilovně snažili vstoupit (a úspěšně jsme tak učinili). PROČ BYCHOM MĚLI OPUSTIT TUTO NASTOUPENOU CESTU? To je otázka nejen evropské spoluodpovědnosti a solidarity (v EU). Nijak se tím nepomíjí transatlantická dimense (bude-li projekt pojat jako součást aktivit NATO). K tomu - naneštěstí pro sdružení ultraochotných - úsilí USA o bilaterální řešení demonstruje, že po rozšíření NATO chladne nadšení USA pro Alianci (k lítosti fan-klub NATO a USA z řad Evropských "nových zemí"). Není nakonec něco na názoru, který nedávno vyslovil v Praze poradce presidenta Putina Jastržembski, že hlavním cílem radarově-raketové kampaně USA je vrazit klín do Evropské Unie? Snad už jsou pryč ty časy, kdy názory byly odmítány pouze z ideologických důvodů, podle toho, jakou měl kdo stranickou legitimaci nebo pas.

Když Švejnar zastává v podstatě pragmatické stanovisko, je v důsledku toho nějaký radarový štváč? Nelze přece tvrdit, že je pro radar "za každou cenu", nebo za "radar bez přívlastků" .

Do "války proti terorizmu" se USA vrhaly (kromě Pouštní bouře) nejen bez souhlasu OSN, nedomyšleně, proti radám svých spojenců, ale i s nedůvěrou vůči nim, kterým nebyly (a nadále nejsou) ochotni svěřit svoji špičkovou vojenskou techniku. Kdo ze "staré Evropy" byl proti zákrokům USA na Středním Východě (Afghánistán, Irák, v poslední době v hledáčku zaměřený Írán) ten se u strýčka Sama se zlou potázal.

Pokud se v těchto poměrech členové obou společenství (evropského i transatlantického) mohou vyhnout byť jen v diskusi rozdílu s USA, tak se mu pochopitelně vyhýbají. Proto je třeba brát s velkou rezervou tvrzení, že radarová akce má podporu EU i NATO, že byly řádně projednány i v relaci s Ruskem. V těchto společenstvích jednání dosud neskončila, v jistých aspektech ještě ani nezačala. Vázat souhlas s radary na dokončeni takových jednání (s EU, NATO a NATO-Rusko) je objektivně docela slušný diplomatický tah. Nechci českým kandidátům doporučovat "podvratné" postupy a plány, nejen vůči USA, ale ani vis a vis současné garnituře administrativy. Bushovu ekipu lze stále méně ztotožňovat s celou americkou společností. Ale vyčkání m.j. výsledku blížících se prezidentských voleb v USA je záměr legitimní. Odpovídá jednomu - tuším pátému - z posledních zákonů prof. Northcote Parkinsona (které v posledních létech bývají - neprávem - zastiňovány Murphym). Jeho Čtvrtý zákon (Nic nelze ušetřit) byl ke prospěchu lidstva začátkem šedesátých let odvozen ze zkušeností "čtvrtků" knižního maloobchodu v Praze. Lze jen ztíží docenit, jak významný přínos pro naši zahraniční a bezpečnostní politiku by mělo pružné využití principů

PÁTÉHO PARKINSONOVA ZÁKONA

který zní

ODKLAD OPTIMÁLNĚ OBEJDE OBTÍŽE ODMÍTNUTÍ