31. 1. 2008
Václav Klaus: Přijela pro mě šestsettrojka...Informace pro mladého pravicového voliče, aneb 2 x 17 let..."...V roce 1970 musel z politických důvodů opustit započatou vědeckou dráhu a odešel na dlouhá léta pracovat do Státní banky československé. Odtud se koncem roku 1987 vrátil k akademické činnosti do Prognostického ústavu ČSAV..." Citovaná věta je z oficiálního životopisu Václava Klause na prezidentském webu. Dnes autor privatizace Klaus říká: "Odmítám debatu, co se všechno poztrácelo." Tato věta zazněla v dialogu s prof. Švejnarem pro senátorský klub ČSSD dne 29. ledna 2008. Mezi roky 1970 a 1987 však opravdu uplynula velmi dlouhá doba -- celých 17 let, v životopisu prezidenta se jí překvapivě věnuje jedna jediná, výše uvedená věta. |
Václav Klaus -- nejvyšší záruka kontinuity majetků, a tedy i mociZcela jistě však tato doba klíčovým způsobem formovala nejen základní a zásadní charakterové názory, ale také - a to především - životní kontakty mladého muže mezi jeho 29. a 46. rokem života. Původně jsem měl v úmyslu následující citaci rozhovoru s Václavem Klausem podrobně komentovat a upozornit často uspěchaného čtenáře třeba na zajímavý moment v textu, kdy Václav Klaus byl z Akademie věd na jedné straně vyhozen, v jiném okamžiku však ještě zvažuje, zda má z Akademie sám odejít do centrální komunistické banky - lákán Richardem Salzmannem... Dodnes není jasné, zda v 90. letech, tedy v době kdy byl V. Klaus premiérem a Richard Salzmann stál v čele KB , zmizelo z této banky spíše 100 mld. nebo „pouze" 40 mld. korun . To jsou tabu, o kterých Václav Klaus mluví nerad. Časem se na ně musí zcela zapomenout. Komunisty znárodněný a nakradený majetek se neopakovatelným způsobem přerozdělil a přemýšlet nad tím, kam přesně vedly stamiliardové penězovody ze státního rozpočtu dnes nikdo nesmí. Možná právě s vědomím výše uvedených souvislostí stojí alespoň za připomenutí fakt, že jméno Václava Klause se (překvapivě?) nyní našlo ve slovenských archivech, kde se spojuje s krycími jmény KLUK a REK. Zjistit, zda v případě V. Klause šlo pouze o neškodnou spolupráci, nebo zda dovedl již tehdy velmi dovedně využívat svých kontaktů v prvé řadě ve svůj osobní prospěch , se nám asi dnes už zcela relevantně nepodaří, protože - "...ten svazek se skutečně nezachoval. Byl skartován krátce po převratu společně s dalšími dokumenty," uvedla jedna z pracovnic archivu ministerstva vnitra. Komunisté budou i letos volit KlauseTakto zajímavých souvislostí najdete v níže citované pasáži rozhovoru s Václavem Klausem více. Opravdu pozornému čtenáři, který umí číst mezi řádky, tak může být již nyní jasné, koho a proč v prezidentské volbě i letos podpoří komunisté (přes jejich pouze k voličům tak dovedně formulované proklamace), bude mu jasné, kdo a komu vskutku mistrnou rétorikou dodnes zajišťuje kontinuitu majetku -- a tedy i moci, bude mu jasné, kdo je schopen zajistit, že mnohé činy z 90. let nebudou nikdy právem souzeny a postupně se na ně zapomene. Čti alespoň tentokrát dobře, mladý pravicový voliči... Vybrané pasáže z knihy Tak pravil Václav Klaus (1998) publikujeme se svolením vydavatele, pozn. red.
Václav Klaus, který upozorňuje na to, že v životě je vždy "něco za něco", zde pečlivě vytváří obraz pracovitého člověka, který byl - podobně jako Václav Havel - nejen literát, ale vlastně také disident. V rozhovoru vědomě často dává důraz na svoji výjimečnost a nonkonformnost (žlutý svetr, dlouhé vlasy), i když na jiném místě se naopak - v evidentní narážce na méně upravené a kouřící disidenty z undergroundu okolo Václava Havla - chlubí tím, že je člověk "kravatovej". Zajímavý je jeho výrok o tunelování deníku Mladá Fronta - možná by ještě i dnes měla tato kauza zajímat orgány činné v trestním řízení: "...pravděpodobně jedna z největších tunelovacích aktivit nenastala v žádné bance či investičním fondu, ale v deníku Mladá fronta. Na samém závěru vybraných pasáží rozhovoru V. Klaus opakuje, že on ani ODS během transformace neučinila žádnou chybu. Citace rozhovoru jsou uvedeny ve větším rozsahu, materiál tak dává možnost nahlédnout hlouběji do stylu a charakteru uvažování osobnosti Václava Klause, která má dnes možnost 17 let (znovu tu máme to číslo) klíčovým způsobem zasahovat do vývoje a směřování České republiky. (...) Neříkejte mi ale, že jste se vždy dokázal vyhnout sebemenším ideologickým tlakům. Být členem strany tehdy neznamenalo takové stigma jako za normalizace. Musel jste tedy takovou nabídku nutně dostat... Když jste byl dvakrát za sebou na Západě, nebyl na vás vykonáván nějaký nátlak ze strany Státní bezpečnosti, abyste se stal jejím informátorem? Každý z nás měl tehdy svou metodu, jak říct "ne". Vyvinul jste nějakou vlastní technologii odmítnutí? "Vy umíte tohle a tamto, hlavně ty jazyky, my vás tady přece nemůžeme nechat rok v kasárnách dělat blbosti, my bychom potřebovali někoho jako jste vy. Vy chcete jít do podniku Ligna prodávat nábytek, dřevo a papír, ale vám to může být jedno, co vlastně prodáváte, co kdybyste přešel do nějakého jiného podniku zahraničního obchodu, který by vyvážel a dovážel jiné výrobky?" Velmi rychle jsem pochopil, že se jedná o firmu Omnipol, která byla založena pro "vývoz loveckých zbraní a sportovních letadel", jak každý věděl. "A když budete chtít, okamžitě odsud odjedete na speciální kurzy, kde nebudete dělat nic jiného než jazyky a jiné odborné věci." Já říkám ne, ne, nezajímá mě to, jenže jsem v situaci de facto bezprávného vojáka v základní službě, a oni vedle přátelského rozhovoru několikrát zřetelně naznačují, že koneckonců je jedno, zda kývnete dobrovolně, nebo vás převelí, prostě proto, že mají moc, ale raději by byli, kdyby vás zlomili, protože jako dobrovolník jste povolnější. Myslím, že mě tehdy zachránila právě ta košíková. Jako ligový hráč jsem jim mohl tvrdit: Nemůžu ztratit košíkovou, to je můj hlavní cíl po celý život atd. Ale ta kombinace jejich moci a mé bezmoci byla děsivá. (...) Nepříliš často se hovoří o tom, že vaše rané veřejné působení mělo charakter téměř literární. Vy jste ale řazen především do skupiny kolem časopisu Tvář, který byl jedním z mála periodik té doby, pro něž nebylo alfou i omegou reformování socialismu. Tehdy už byl citelný obrovský nesouhlas s názorem, který zastávala ona druhá disidentská skupina kolem Václava Havla, z níž pak vzešla Charta 77. šlo o velký spor o smysl politiky a ideologie, o tom, na co z minulosti má tato země navazovat v dalších desetiletích. Panovala tam také velká odlišnost v pojetí politiky, zda politika na odiv, navenek, nebo politika skutečně vnitřně autentická, což je přesně to, co nám zůstává do dneška a na co máme s Václavem Havlem doposud odlišné názory. Chartisté tak či onak byli tvořeni z valné části obrodnými komunisty, kteří nutně nepřekročili svůj stín a kteří trvale navazovali na ideje osmašedesátého. Z této deklarativní směsice převážně moralistních íloskulí vzešla dnešní "nepolitická politika", nechuť ke standardním politickým stranám a pluralitnímu demokratickému systému. (...) Jsme na začátku normalizace, skončily liberální poměry, skončily literární časopisy atd. Vy jste potom prožil značnou část tohoto dvacetiletí v bankovním sektoru. V Ekonomickém ústavu samozřejmě byli nejdřív zlikvidováni "Šikové", kteří byli politickými šéfy. Po dlouhé době došlo na běžné členy strany a teprve s velkým zpožděním i na nestraníky. Nejprve byli vyhazováni z ústavu lidé řekněme o generaci nade mnou, a všichni ostatní zůstávali. Pak bylo zjištěno, že jsou tam ještě tři lidé, kteří jsou v podstatě názorově úplně jinde, a pořád tam setrvávají. Byl to Tomáš Ježek, který byl vždycky takový se všemi kamarádský a zadobře, tak toho, který byl ve straně od svých osmnácti let, nevyloučili, ale jenom vyškrtli. Což byl také jeden z mírnějších dopadů "pomýlení". Pak tam byl Josef Kreuter, možná, že ho mnoho dnešních lidí zná jako našeho velvyslance u Evropské unie v Bruselu, který byl bezpartijní jako já. A my jsme byli jediní z té mladé generace, kteří okamžitě nezaložili ČSM - na rozdíl od lidí, jako je např. dnešní ekonomický ideolog sociální demokracie Jan Klacek, abychom to všechno pěkně vložili do správného kontextu. Tehdy chtěli vyhodit jenom nás tři, ale pak přece jenom došlo k rozhodnutí mladou generaci úplně nezdecimovat. Výsledkem bylo nakonec to, že vyhodili jenom mne. Tomáš Ježek zůstal celých dvacet let. Možná, že je to rovněž pěkně doplňující obrázek k jeho nedávno vydané knížce. Bylo by fér říci, že tam pracovala také moje manželka, a tím, že se nám narodil v září 1969 syn, se přesně trefila do termínu personálních čistek a prověrkových komisí. Tento čas strávila na mateřské dovolené a normalizátoři už navíc zřejmě měli pocit, že toho Klause potrestali dost. Tak nakonec ji tam zase nechali zpátky nastoupit, jako by se nechumelilo. Nicméně znemožnili jí dodělat aspiranturu, takže titul kandidáta věd získala dodatečně až v roce 1990, a i tu práci, kterou předložila v roce 1976, jí uznali jako kandidátskou práci s patnáctiletým zpožděním. Pro vyhozené i z nižších postů než byl ten váš v Akademii věd bylo obtížné sehnat i druhořadou práci. Jak jste se dostal do Státní banky? To jistě nebylo rejdiště oportunistů a nepřátel socialismu... Potom mě začali lákat, abych šel dělat poradce tehdejšímu šéfovi banky, ale já jsem koketoval s tím, že bych raději zůstal v akademii a banku bych vzal jenom na dílčí úvazek, na půlku. Chvíli se hledal způsob, jak to udělat, pak jsem odjel do Ameriky, a když mě vyhodili, začal jsem shánět nějaké přijatelné zaměstnání, mimo jiné také ve Státní bance. Ta měla obrovskou výhodu v tom, že měla velmi rozvětvenou strukturu. Od ústředí až po poslední pobočku. Banka byla proto relativně "hodná". Než by někoho vyhodila, raději ho přesadila o deset stupínků níže. Tak jsem se ocitl v pobočce pro Prahu 1, která shodou okolností sídlila v budově ústředí banky. A zase na dokreslení malého světa v našich poměrech: byl jsem posazen do kanceláře, v níž seděl jiný relativně mladý muž vyhozený z ústředí banky - Jan Stráský. (pozn. kurziva redakce MR) Jak si porozuměl teoretický ekonom, jedovatý diskutér a vyznavač kapitalistického stylu života s normalizačními byrokraty a aparátčíky? Všeobecně se vědělo, že se tam skrývá jakýsi myšlenkový trust, který byl velmi často dotazován pro potřeby vyšších složek banky. V tomto smyslu člověk neměl pocit, že je mimo všeho dění. Po roce jsem se posunul v bance k počítačům. Banka investovala do počítačů a hledala někoho, kdo by byl schopen promluvit současně s tehdy ještě velmi exkluzivním světem počítačových expertů, nedotčených bankovnictvím, a bankovními úředníky, nedotčenými výpočetní technikou. Hledali člověka, který by byl schopen komunikovat a dělat most mezi těmito dvěma skupinami lidí. Tak jsem se dostal k bankovním počítačům, což bylo - půvabně - "při ústředí banky", ne "v ústředí". Tam jsem jako subalterní úředník působil ještě řadu let. Myslím, že se tam člověk mohl i leccos naučit. My jsme také zkoušeli matematické, statistické a ekonometrické modely, já jsem nastrkal do počítače spoustu dat a spočítal si stovky a tisíce matematických a ekonometrických rovnic. Tím jsem se naučil něco, co se mi v žádném případě nemohlo ztratit. Navíc mi jako z nebe spadl ze studií v Moskvě naprosto unikátní špičkový matematik Vladimír Rudlovčák, kterého leckdo dnes zná jako náměstka ministra financí (nejdříve u mě, a pak u Ivana Kočárníka) a který měl v posledních letech na starosti naše složité finanční a kapitálové trhy. S ním jsme v bance na počítači zkoušeli věci, které bychom nemohli zkoušet, kdybychom byli v jakémkoli jiném akademickém institutu. (...) Nekoketoval jste nikdy s myšlenkou emigrovat? (...) Cítíte se být vlastencem? Navíc v době, která toto slovo považuje za vyšeptanou veteš - a nikoli jen z věcného hlediska blížící se evropské integrace... Můj velmi rezervovaný vztah k halasným evropanským myšlenkám, se kterými jsem měl střety nejen doma, ale i v Evropě, je všeobecně mám. Příští týden \ystoupím na konferenci v Bonnu, pořádané Evropskou unií, a přede mnou bude hovořit Jacques Delors. Má to samozřejmě být o budoucnosti národů v Evropě. Čekám další střet, protože důsledek relativní uvolněnosti bez zátěže funkce ministerského předsedy mi umožňuje některá slova říci ostřeji, než jsem je říkal předtím. Slova "národní" se nebojím, slovo "národní" neškrtám ze svých projevů a textů. Mám pocit, že do nich patří. Národ je entitou, které se neštítím a necítím se přitom předpotopně. A jestliže někdo přistoupil na to, abychom si nechali některými kosmopolity dnešní doby říkat, že slovo národ rovná se Sarajevo a Bosna a Hercegovina, tak já na takovéto zjednodušení přistoupit nemohu. Vždycky jsem na všech konferencích o Evropě říkal: "Nedívejte se na slovo národ zvětšovacím sklíčkem slova Sarajevo, to se nedostaneme nikdy nikam." Řadíte se tedy k tzv. euroskeptikům, či odpůrcům Evropské unie, které reprezentují především britští politici, například hraběnka Thatcherová? Bývají směšovány fenomény euroskepticismu a radikální pravicové politiky... (...) Co pro vás znamenalo období normalizace? Nebo je v naší časové přímce přeskočíme jako mrtvou epochu? Já jsem o té věci nechtěl mluvit právě proto, že je to notoricky známé. Skončil víceméně u Šika. V druhé polovině osmdesátých let došlo k jistému zlomu s nástupem Gorbačova. Měl jste už v té době, nebo ještě možná dříve dojem, že režim za prvé už končí a rozkládá se, a za druhé že vy sám osobně vstoupíte do toho, čemu se tehdy ještě neříkalo vysoká politika? Říká se o Prognostickém ústavu, že si ho vytvořila racionálnější část partajní věrchušky, aby se o sobě dozvídala pravdu, aby byla schopna transformovat svoji, tehdy ještě ne úplně nejvyšší moc politickou do politické moci budoucí a do moci ekonomické. Nebál jste se, že v této době, o které mluvíme, se stane to, že se vymění garnitura funkcionářů, přijdou tam mladí, třeba technokratičtěji orientovaní a vše zůstane v zásadě, tedy strukturálně, zachováno? ... možná tou mladší... ... chápající ty procesy... Zeman tam byl? (...) Zamluvili jsme Miloše Zemana... Zvláštně. Protože vím o jeho mladofrontovních začátcích, vím i o tom, že pravděpodobně jedna z největších tunelovacích aktivit nenastala v žádné bance či investičním fondu, ale v deníku Mladá fronta. A způsob, jakým se podařilo dnešní elitě MF DNES vytunelovat deník úV SSM, je téměř na napsání románu někým tak šikovným, jako je Martin Komárek. Na druhé straně si myslím, že on není jednodimenzionální člověk a že při vší své ideové pootočenosti je leckdy ve svých textech schopen zaujmout složitější stanovisko než ti prvoplánoví pisálkové, kteří uvažují strašně triviálně. (...) Co ale naopak odpovíte na námitku, že málo posloucháte, že jste příliš orientován na svůj myšlenkový svět a nenecháte si poradit? Kdo vám teď dělá poradce? Máte někoho, kdo by se dal nazvat oficiálně poradcem? (...) Říkal jste, že vás paní Rita Klímová přivedla do Laterny magiky mezi první tým tvořící Občanské fórum. Jak jste takzvané revoluční události vnímal vy? Toto byl moment, který já považoval - tak trochu nedýchaje -, za rozhodující. To bylo definitivní překročení, pro mne řekněme, z nevýznamná a neznáma, a de facto z anonymity, do viditelnějšího světa. Od té chvíle už jsem víceméně nonstop stál v centru všech probíhajících dějů v následujících dnech a týdnech, a myslím, že jsem byl jedním z těch, kdo řadu následujících vystoupení na náměstích a tisku předávaných dokumentů dost často psal a koncipoval. Ne proto, že bych to nejlépe uměl, ale protože jsem byl vždycky ten, který u sebe měl tužku a papír a který věděl, že se to musí stihnout do 40 minut, a který věděl, že když o tom budeme ještě dlouho rokovat, tak nebude nic hotovo. Takže v tu chvíli, když ostatní rokovali, pokoušel jsem se první verzi toho kterého dokumentu psát. Vy jste se s Václavem Havlem znal už předtím? Takže v průběhu 70.-80. let jste neměli žádné kontakty? V době, kdy skupina chartistů kolem Václava Havla organizovala první viditelné projevy, myslím tím shromáždění na Skroupově náměstí v roce 1988 či setkání s francouzským presidentem Miterrandem u příležitosti Dne lidských práv atd., to šlo mimo vás? Já jsem byl dost osoba non grata, nicméně v perestrojkovských chvílích usnesení organizace SSM už bylo pro ředitele Ekonomického ústavu ČSAV, akademika Valentu, docela složitou věcí odmítnout, takže to kupodivu přijal. Já jsem tam pak dva roky jednou týdně vyučoval tu úplně nejmladší generaci ekonomů, a kdybych jmenoval jména, která tam všechna tehdy docházela, tak by to zase byla další skupinka lidí, jejichž názory se utvářely tehdy a uplatňovaly po listopadu 1989. Dalším svébytným světem byl komárkovský Prognostický ústav, kde člověk zase oslovoval jiné skupiny lidí, setkával se s jinými světy. Myslím, že se v dnešní době strašlivě podceňuje tento široký proud narušování nejsamotnějších základů komunistického režimu, tato forma totálního znevažování idejí nebo pseudoidejí, na kterých byl založen, kritizování jeho kroků a činů, jeho účinnosti a efektivnosti. Myslím, že se z tohoto obrovského, širokého proudu velmi chybně začala po listopadu 1989 vydělovat a stavět na piedestal jedna jediná skupina, a to byla skupina chartistů. Já si myslím, že se to málo říká nahlas. Málokdo se to odvažuje říkat, stalo se to jistou, velmi rafinovaně a uměle vybudovanou a vytvořenou legendou. Ale v roce 1998 by se to už začít říkat mělo, a to hodně nahlas. Však také změny, které po roce 1989 nastaly, neměly vůbec perestrojkovský charakter, jak se obecně očekávalo. Proto také mnozí lidé, kteří očekávali změnu typu perestrojky, neměli zvláštní důvody se angažovat. Až ten směr, který byl nastartován, mnohé přesvědčil. Ostatní, Václavem Havlem počínaje, ho objímali a skoro by se dalo říci, že to bylo setkání starých spolubojovníků. Já jsem zásadně protestoval, aby se Mlynář mohl zúčastnit tohoto uzavřeného, vybraného zasedání, a žádal jsem, aby v místnosti dále nebyl a aby, jestli si chce s někým popovídat, tak aby to bylo někdy jindy a někde jinde. Vznikla velmi trapná situace a Zdeněk Mlynář odešel. Tak to jenom na dovysvětlení toho, že souboj o samotný charakter celého polistopadového procesu začínal už v těchto chvílích. Začínal obrovským sporem nad psaním známého dokumentu "Co chceme", dokumentu, který, na čemž trvám, jsem v jeho základní verzi napsal já, a potom se na něm podíleli Petr Pithart a zesnulý Josef Vavroušek. Ale už i ten spor o větičky onoho dokumentu předznamenává skoro všechny spory, které se vedly od konce listopadu 1989 a které vedeme do dnešního dne. (...) Pojďme však ještě k Václavu Havlovi. Jestli tomu dobře rozumím, v roce 1989 jste byli se vzájemnými vztahy vlastně na nule nebo v jakémsi neutrálním bodě. Ty vztahy se zhoršily poté poměrně rapidně. Můžete promluvit o příčinách tohoto zhoršení, o dynamice vašich vztahů? Změna byla jedině v tom, že byl vysloven nahlas při takovéto příležitosti. Nicméně každé slůvko, které v něm bylo vysloveno, i jeho osobní podtón byl pro mne celou tu dobu naprosto známou věcí. Proto ta vnitřní dynamika mně není moc jasná, myslím ta dynamika mezi 17. listopadem 1989 a 9. prosincem 1997. Jestli v něčem dynamika byla, tak ta byla dána jednou jedinou věcí, a to mou relativní silou či politickou vahou. Čím byla moje relativní politická síla větší a nezpochybnitelnější, tím byly naše vztahy, řekl bych, vlídnější, mohu-li použít tohoto slova. Neboli pakt o neútočení byl více respektován? Jinými slovy říkáte, že vlastně prezident je člověk ve své podstatě submisivní a nechá se "převálcovat" silou. Tam, kde cítí sílu a konzistenci, tam bere zpátečku a realizuje se až ve chvíli, kdy cítí, že má navrch. Lze to tak říci? Člověk buďto politickou sílu má, a nebo ji prostě nemá. Bez ohledu na to, jaká je vnitřní síla osobnosti, jistota, sebevědomí. Čili to, co říkáte vy, je pro mne, jako pro amaterizujícího psychologa něco, do čeho bych se strašně nerad pouštěl, a proto bych to spíše ponechal v rovině politické. (...) Dostal jste se ke slovu "sametovost", to je velmi důležité slovo, které mělo své kořeny a své dopady. Jaký byl váš názor v té době a změnil-li se, jak, na míru sametovosti vývoje po 10. prosinci, potažmo po jedněch, druhých či třetích volbách. V životě je vždycky něco za něco. Nikdy jsem to neuměl lépe přeložit než jako "něco za něco". Celá ekonomie je založená na těchto "trade offs". V každé učebnici ekonomie najdete prostý graf: na jedné ose máslo a na druhé zbraně. Vždycky je mezi nimi nakreslena nějaká křivka, která je "křivkou produkčních možností" dané ekonomiky, a ta říká: Když dáme všechny výrobní prostředky do výroby másla, tak ho budeme vyrábět tohleto množství. A žádné zbraně. Když dáme naopak všechno do zbraní, tak nebudeme vyrábět žádné máslo. Reálný svět se pohybuje na dané křivce produkčních možností, a my si volíme některý z bodů této křivky neboli některou kombinaci z těchto dvou možností. A všechno je založeno na tom, že je nesmyslné volit bod, který je pod danou křivkou, pod - anglicky "production possibility frontier" - hranicí produkčních možností. Ale zrovna tak nereálný je bod, který už je nad hranicí našich možností. Já bych o vypořádání se s minulostí uvažoval jako o jistém "trade off". Něco za něco. A tady se musím vracet ke svému příměru zpětného zrcátka, příměru, který když jsem vyprávěl prezidentům či předsedům vlád nejrůznějších posttota-litních zemí světa, tak tím byli vždy nadšeni a ptali se, jestli ho mohou, s tím, že mě budou citovat, použít na svých politických jednáních a akcích ve svých zemích. Jedním z nich byl Kwasniewski, prezident Polska, druhým byl Frey, prezident Chile. Obě země s podobnou minulostí. Ta paralela zpětného zrcátka říká, že jen ten, kdo není řidičem auta, si může myslet, že pro jízdu nepotřebuje zpětné zrcátko, protože se jezdí dopředu. Každý, kdo je řidičem, však dobře ví, že by se bez zpětného zrcátka v provozu, kde jezdí více aut a ne jen on sám, v žádném případě nemohl obejít. Problémem je najít relativní velikost tohoto zpětného zrcátka a já dobře vím, že u nás byli lidé, kteří chtěli zpětné zrcátko dát před celé čelní sklo onoho auta a udělat ho tak velké, že by přes ně nebylo vůbec vidět dopředu. Proto jsem říkal, že to zpětné zrcátko musí mít jistou přiměřenou velikost, aby zcela nezakrývalo výhled dopředu. Vím, že je to příliš obecná odpověď, ale můj přístup vysvětluje. Neříká o procento více nebo méně ale říká, že se to někde tady odehrává. Právě to je zásadní souboj s fundamentalismem jakéhokoliv typu. Tím narážíte na Bohdana Dvořáka, nebo na Josefa Kudláčka? Dobře, ale vy jste byl podrobován kritice, nejen vy, ale ODS jako taková, že jste připustili účast ve vrcholné politice lidem, kteří nejen že byli řadovými členy KSČ, ale třeba i aktivními činiteli, na nižší úrovni pochopitelně. Protože se jedná většinou o mladší lidi, nutně to byli členové KSČ po roce 1968, tedy z normalizačního období. Mohu říci, že v ODS byl Jan Stráský, který byl členem KSČ od svých 18 let a který byl v roce 1968 vyloučen z KSČ jako velmi aktivní účastník Pražského jara na Plzeňsku a v západních Čechách. V ODS je (vlastně nevím, jestli ještě je) a původně v ODA byl Tomáš Ježek, který byl též od 18 let komunistou a který byl stejně stár jako Stráský. Ten byl též po 10 letech z KSČ vyškrnut - ne vyloučen (jako můj tehdejší kolega v Ekonomickém ústavu ČSAV). To byli dva, kteří - myslím - vstoupili do KSČ v mládí jako tehdy důslední věřící v tuto ideologii. Pak bych řekl, že je v ODS takový Karel Dyba, o kterém si myslím, že s touto ideologií neměl nikdy nic společného, který, aby mohl zůstat na konci svých studií jako asistent na katedře na Vysoké škole ekonomické, tak vstoupil do KSČ, čili ne v 18 letech, ale o čtyři pět let později. Z KSČ byl také někdy po Pražském jaru vyškrtnut. To byla jedna skupina členů KSČ. Myslím, že zejména Jan Stráský se (trochu díky mně) napojil na Demokratickou iniciativu a protože se o politizování zajímal více než já, o takovéto neveřejné politizování sedmdesátých a osmdesátých let, tak se také do těchto aktivit více zapojil. Více se propojil s lidmi jako byl Petr Pithart. Také se ví, že strávil ne jedněch 24 hodin nebo 48 hodin v dobách výročí 28. října kdesi v cele předběžného zadržení. Pak bych řekl, že v ODS byl z exkomunistů Ivan Kočárník, který naopak do KSČ vstoupil jako jeden z mála až ke konci totality. Udržel se na Výzkumném ústavu ministerstva financí po celé období od školy a v perestrojkovské chvíli se stal jedním z těch, kteří měli šanci radit racionálnější věci. Až v téhle chvíli, a teď nevím, jestli to bylo v roce 1986 nebo 1987, vstoupil do KSČ. Dneska se tomu můžeme sice ušklíbat, ale nepopřeme, že nebyl prototypem nějakého zasloužilého celoživotního komunisty. To jsou lidé, které já znám a o nichž vím, že v KSČ takto někdy byli. Dokonce bych marně teď vymýšlel nějaký jiný příklad, který bych znal. Protože šlo o lidi z kategorie ministrů, tak si myslím, že o ně šlo i veřejnosti více než o někoho jiného. Nemyslím si, že by právě oni byli prototypy těch funkcionářů, o kterých vy mluvíte. Vraťme se k naší chronologii. Jsme někde na sklonku roku 1989, začátku roku 1990. Přeskočme několik prvních měsíců OF. 0 tom se mluvilo hodně a je to myslím dostatečně známá historie. Co mě ale zajímá, je způsob, jakým jste se dostal do funkce předsedy OF a hlavně s jakou ambicí jste tam šel. Právě tam došlo ke zlomu a k tomu střetu mezi "obrodnou" ideologií a standardní politikou, kterou prosazujete vy. Byl též jasný záměr Václava Havla odstrčit mě na post guvernéra centrální banky (on tehdy opravdu vůbec netušil, jak významný post to ve skutečnosti je. Myslel si, že bych se pouze vrátil z politiky do banky), jedině ten naprosto jasný výsledek ve volbách tomu zabránil. Ale musím k tomu doplnit jednu věc: Potkal jsem nedávno, už si nevzpomenu při jaké příležitosti, slovenského ekonoma Kučeráka. Jestli si vzpomínáte, Kučerák byl jednu dobu místopředseda vlády a byl de facto pokusem o slovenského Klause. Já jsem ho znal už ze závěru 80-tých let a on k tomu měl opravdu názorově nejblíž. Řekl mi, že mi chce sdělit jednu věc, kterou ještě nikdy veřejně neřekl a která trošku pozměňuje můj předpoklad o tom, že mi jedině mé unikátní vítězství na severní Moravě zajistilo setrvání ve vládě. On mi řekl, že to vypadalo naprosto beznadějně a že on tehdy prohlásil u prezidenta, že moje další fungování ve vládě je podmínkou účasti slovenských zástupců VPN vůbec na těchto jednáních. Připusťme, že na tomto tvrzení je něco pravdy. A už jen pro historii by se to mohlo dneska, v této knížce, prozradit. Takže tolik k těm volbám. Rozpor v OF se postupně výrazně zesiloval a bylo jasné, že se musí něco stát. Myšlenka, že bych organizoval komplot v OF a připravoval hostivařský sněm v říjnu 1990 jako pokus zmocnit se OF, je naprostý nesmysl. Přiznám se, že když jsem na ten sjezd jel, byl jsem zastavován jednotlivými účastníky a zejména silnou reprezentací OF ze severní Moravy, kteří se mnou prožili tu šestitýdenní volební kampaň, a ti mě přesvědčovali, abych kandidoval na předsedu. Já úplně vidím, jak v jakémsi suterénu toho hostivařského kulturního střediska (nebo co to bylo), jsem sklesle seděl a byl přesvědčován obrovskou skupinou lidí, řadových delegátů z jednotlivých regionů, abych kandidoval. Takže trvám na tom, že jsem s žádným plánem stát se předsedou na sněm nepřišel. Myslím, že by to nejpřesněji uměli popsat naši dva hlavní tehdejší mediální experti, klíčové osoby tehdejšího Radiožurnálu, Václav Musílek a Kateřina Kašparová, kteří každou minutu hlásili z Hostivaře do éteru, jak sjezd probíhá. Takže tato věc z mé strany byla nepřipravená, nicméně skutečné názory odrážela, a ukázalo se, že to tak asi bylo správně. Siezd vedl k jasné polarizaci, vedl z polarizace vnitřní i k polarizaci de facto vnější. Došlo k vytvoření platformy nazvané pitoreskně Liberální klub (který s liberalismem v evropském smyslu neměl nic společného). Všechno vedlo k dalšímu sametovému rozchodu, kterým bylo únorové rozštěpení OF na ODS a OH. Vy jste na sněmu vystoupil s jistou vizí. Měl jste už předem představu, že je potřeba hnutí, které by nemělo žádnou strukturu, žádné členy, žádné vedení, jen jakási koordinační centra a podobné, v podstatě "desorganizační" buňky, transformovat v běžnou politickou stranu se všemi regulérní? Byl jste pak poměrně dlouhou dobu mediálně hýčkán. Když trochu přeskočíme časovou posloupnost, kdy si myslíte, že nastal odklon médií od vaší osoby, respektive ODS? Souboj s Rychetskými, Pitharty, Dienstbiery a dalšími o OF byl historií nekonečných střetů. Takto bych mohl pokračovat dlouho. Myslím, že jistá míra hájení či ne-superútoků byla pravděpodobně někdy na konci roku 1991, kdy se ukázalo, že ta zlomová liberalizace cen, která znamenala skok k 1. 1. 1991, se poměrně rychle zabrzdila a všem se zdálo, že měl ten Klaus přece jenom v něčem pravdu. Že bude jen jednorázový skok a že nenastanou žádné explosivní cenové spirály. Druhá chvíle hájení byla po volbách 1992 a v momentě rozcházení se se Slovenskem, kdy české veřejné mínění i mediálně stálo v nemalé míře na mé straně. To byl také moment nejvyšších preferencí jak mých individuálních, tak celé naší politické strany. Myslím, že od té doby už nastávalo postupné vracení se do normální situace a míra "vraživosti" či nevraživosti pohledu na mě osobně a na ODS zvláště plynule vzrůstala. Novinkou byl mimořádný vstup Miloše Zemana do celé této hry a úspěch jeho agresivní terminologie a dramatizace politického života, jeho personifikace problému. Další novinkou byla nepochybně kalvodovsko-luxovská hra uvnitř vládní koalice a třetím krokem byl, samozřejmě tím smrtícím, narůstající střet v ODS, vedený Josefem Zieleniecem a jeho spřátelenými novináři, jako byli pánové Leschtina, Nováček, Mlynář apod. Tehdy se začaly ony záležitosti strašlivě rozjíždět a myšlenka, dnes módní, že došlo v určité chvíli v ODS k nějaké konkrétní chybě, v našem nebo v mém osobním chování to je hypotéza, kterou nesdílím. (...) Četli jste úryvek z knihy Tak pravil Václav Klaus, rozhovor vedli Petr Jüngling, Tomáš Koudela a Petr Žantovský, knihu vydala Votobia v Olomouc před 10 lety - 1998.) |