Smrti indonéského tyrana předcházelo mnoho glos týkajících se generálova zdraví a předběžných hodnocení jeho politického odkazu doma i za hranicemi. Mohli jsme se dozvědět, že se mu dostává špičkové lékařské péče, aniž by se jeho zdravotní stav výrazně lepšil. Zármutek jeho rodiny byl široce medializován. Z článků, publikovaných v New York Times, jsme se dozvěděli, že generál sice "tvrdě porušoval lidské práva, ale během jeho tři dekády trvající diktatury se Indonésie ekonomicky i politicky (sic!) zkonsolidovala". To je věru humanistický soud, uvážíme-li, že během Suhartova nástupu k moci v letech 1965-66 bylo v Indonésii zmasakrováno na milion lidí, v drtivé většině civilistů -- nemajetných bezzemků a indonéských komunistů. CIA, která hromadnou vraždu podporovala, tento zločin později charakterizovala jako " jeden z největších masakrů 20. století." Pod vágním tvrzením "tvrdě porušovat lidská práva" si genocidní běsnění těžko představit.

Zdroj: Seth Mydans, Respect paid to dying Suharto, New York Times, 8 January 2008

V červnu roku 1966, tedy již ve "vyčištěné" Indonésii, se sloupkař James Reston na stránkách New York Times vyznává: " Suhartův režim je paprskem světla v Asii." Později téhož roku magazín Time pěje ódy na indonéskou armádu:" ...armáda je skrupulózně ústavní a působí z pozice práva, nikoliv jen síly, a je vedena Suhartem, mužem téměř nevinné tváře." V roce 1967, tedy v době kdy se Indonésie otevírala Mezinárodnímu měnovému fondu a západním koncernům, prohlásil tehdejší americký prezident R. Nixon: " Indonésie je největší odměnou v jihovýchodní Asii." O dvě dekády později psal o Suhartovi Christian Science Monitor: " je to umírněný lídr". Bývalá britská premiérka Margaret Thatcher Suharta považovala za " jednoho z nejlepších a nejcennějších přátel." (V přibližně stejné době se podobně o Saddámovi Husajnovi vyjádřil Bush I.).

Zdroj ZDE

Co mne opravdu nadzvedlo ze židle, je článek komentátora Lidovek Zbyňka Petráčka "Suharto, muž řízené demokracie".

Petráček píše: "Zemřel antikomunista, jenž překonal Pinocheta, ale Indonésii nechal v lepším stavu než demokrati Pákistán." Zamýšlel snad Petráček slovem "překonal" skutečnost, že Pinochet, který vraždil a mučil pouze tisíce podezřelých levičáků (mezi nimi i těhotné ženy) není takový šampión jako Suharto, který jich zabil téměř milion? Co se týče indonéské ekonomiky v Suhartově době, tak koncerny jako General Motors, Goodyear, American Express apod. si přišly na své; Světová banka dávala Indonésii za vzorový příklad, ekonomická numera rostla a vše bylo v pořádku. Ovšem až na jednu maličkost - z ekonomického růstu tyl především sám Suharto a jeho suita, jenž se obohatil o desítky miliard dolarů, dále mezinárodní koncerny, indonéská smetánka, ale životy desítek milionů obyčejných Indonésanů byly ze studií a tiskových zpráv vyloučeny.

Petráček pokračuje:"...svět pomíjí Suhartovy a Pinochetovy plusy na poli ekonomiky, bezpečnosti či stability státu a zdůrazňuje počet reálných obětí i šrámy na demokracii."

Nechávám bez komentáře. Petráček dále zdůrazňuje jak v Indonésii, tak v Chile hrozbu bolševického démona z Moskvy. To je opravdu sofistikovaný důvod, který však v případě Indonésie ani Chile nebyl akutní. Proč akceptovat a omlouvat děsivé vraždění obyčejných lidí?

Petráček pokračuje:"...byly zmasakrovány statisíce komunistů či lidí za komunisty považovaných. To byl největší zločin Suhartovy životní dráhy, ve světě však nebudil takový rozruch jako tři tisíce obětí Pinocheta." Komentátor asi neslyšel o tom, že Suharto spolu s USA a Británií stojí za genocidou ve Východním Timoru, procentuelně srovnatelnou s Holocaustem, kdy bylo vyvražděno 200.000 obyvatel z celkového počtu 700.000 Východotimořanů. Tento zločin jakoby v západních análech ani neproběhl. Petráčka již očividně nezajímají ani tisíce zavražděných v Acehu a Západní Papui.

Petráček však v Lidových novinách jen navazuje na komentátory typu Palata a Mlejnek jr., jejichž xenofobní a rasistické názory jsou celkem známé. Richard Weiner, excelentní publicista a spisovatel, jenž svého času působil jako pařížský dopisovatel Lidových novin, musí hanbou rotovat ve svém hrobě.

dokument britského publicisty Johna Pilgera Death of a Nation o tragédii ve Východním Timoru ZDE