Myšlenka, že práce se školou, pro školu a ve škole je zárukou budoucnosti národa, tento odkaz velkého myslitele 17. století posvěcený přínosem obrozenců, byla postupně mravenčí prací uváděna v život. Škola se stávala chloubou obce a školství chloubou státu. A to, nebo právě proto, i v dobách Rakousko-Uherska s jeho problematickou národnostní politikou. Nové školní budovy vyrůstaly i v těch nejzapadlejších vískách. Jejich vznik a existence byla prestižní záležitostí všech obyvatel. Školy každopádně bývaly po kostele nejvýstavnějšími obecními stavbami a členství v místní školní radě se stalo vpravdě čestnou funkcí s nezanedbatelným vlivem na chod školy.

Čas oponou trhnul. Čeští spisovatelé se už místním školním radám tolik nevěnují. Mnohé školní budovy už dávno neslouží svému účelu a řadu z nich podobný osud čeká. Čeští politikové v nastupujícím 21. století řeší problémy s volnou kapacitou škol tím nejjednodušším způsobem -- ruší školy, snižují počty učitelů, zvyšují počty žáků ve třídách, nebo alespoň slučují menší školy s většími. Strategie vyvěrající ze zorného pole účetních, která se skrývá za tzv. ekonomická hlediska, jimiž se obludně poměřuje kulturní a společenská hodnota školy, její podíl na místní tradici, nezanedbatelném duchovním přínosu, na utváření vztahu k rodišti, domovu a tím i společnosti, jakož i přínos k ovlivňování dalších mravních kategorií, je až primitivně krátkozraká.

Z téměř rodinného prostředí malých škol jsou děti z pouhých finančních důvodů přesouvány do často zrůdné anonymity velkých kolektivů. Jak prozíravé pro jejich vývoj! Nejvýstavnějšími budovami se už po řadu let stávají hospody. Školní,rodičovské a společenské výchovné vlivy působí často izolovaně, v horším případě i proti sobě. Negativní jevy mezi dětmi a mládeží narůstají, jejich závažnost se prohlubuje, zodpovědnost za tristní situaci ve vývoji kriminality dětí a mládeže se přesouvá na všechny světové strany, řeší se následky, nikoliv příčiny. Opravdu byly obce a stát v druhé polovině19. století bohatší, když si dovolily školy a školská zařízení v tak obrovském rozsahu stavět a spravovat? Naštěstí existují i dnes příklady kvalitní péče obecních a městských úřadů o školní budovy a jejich vybavení. Vnitřní dluh v této oblasti však bude nepochybně značný. Hygienická služba uděluje výjimky s velkými výhradami.

Jak velký by měl být dětský školní kolektiv? Školy s počtem žáků nad pět set stavěl ekonom, nikoliv pedagog. Vytvořit pracovní atmosféru v třídním kolektivu s více jak dvaceti žáky vyžaduje značné a někdy marné učitelovo úsilí. Každý počet pod tuto hranici je pochopitelně přínosný. Ověřit si tuto skutečnost vlastně může každý rodič, který má mnohdy výchovné problémy často i s jedním potomkem.

Co tedy s "nadbytečným" počtem učitelů a škol, když už má populační křivka tak záhadné výkyvy? Opravdu je řešením ekonomické situace státu snižovat počty vychovatelů dětí a mládeže? Neobjeví se snížené náklady na školství ve formě zvýšených v resortu ministerstva vnitra a spravedlnosti? Nevyžaduje současný stav společnosti, úroveň její kultury a vzdělání alespoň diskusi o zásadní změně organizace a principu práce škol a školských zařízení? Vždyť ten stávající systém vznikal v naprosto odlišných podmínkách.

Současný kolektivní princip školní činnosti je sice stále vhodný pro utváření bezpodmínečně nutných návyků týmové spolupráce a sociálního chování. Učení je však především záležitostí individua, neboť každý jednotlivec je přece neopakovatelná osobnost. Nebylo by na čase, aby se v kosmickém věku z humánních, společen-

ských i ekonomických důvodů dostalo každému dítěti doposud zdánlivého přepychu -- individuální vzdělávací cesty ve vhodně strukturovaném a podnětném kolektivu?

Nebylo by vhodné alespoň uvažovat o zájmové orientaci mimoškolního vzdělávání dětí a mládeže v institucionalizované podobě? Vždyť každá venkovská obec by si rozhodně zasloužila, aby v ní děti našly alespoň částečné možnosti naplňování volného času v té podobě, jakou mají jejich vrstevníci ve městech.Vznik samostatné instituce -- středisek volného času by rozhodně umožnil nejen rozvoj individuálních zájmů ,ale také by v sounáležitosti se snahami místní školy přispěl k vyšší úrovni vzdělání.

Využít k těmto účelům opuštěné budovy škol a "přebytečná" místa pedagogů se jeví prozíravějším než jejich pouhé rušení. Rušit -- to není umění. Smyslem dějin je tvorba.