31. 1. 2008
K výstavě "Albrecht z Valdštejna a jeho doba" a ke kultuře polemikyLaskavostí vedení Klubu přátel starého Smíchova se mi poštěstilo zúčastnit se prohlídky komentované jedním z kurátorů výstavy, panem Ladislavem Čepičkou. Zajímavé to rozhodně bylo, ale pro mne bylo podstatné, že se tento pán hned v úvodu svého výkladu otřel o článek, který jsem o výstavě publikoval ("Historie ve službách současné politiky?", LtN č.2/2008 ze 7.1. 2008). Z následného rozhovoru s ním vzešly některé nové poznatky, jež by mohly zajímat i čtenáře. V Literárních novinách toto pokračování odmítli. |
Tak tedy: zaměření výstavy podle pana kurátora Čepičky nebylo politicky ovlivňováno. Plně se k tomuto zaměření přihlásil jako ke svému dílu. Byl to tedy on (případně s dalšími spolupracovníky), kdo určil co na výstavě nebude. Pouze pro připomenutí: ve svém článku jsem kritizoval nemístnou a pravdě vzdálenou glorifikační tendenci výstavy, jež je jinak napěchována nádhernými a výjimečnými exponáty. Kritizoval jsem, že se nedostalo místa pro zmínku o mincovním konsorciu z počátku 20. let 17. století, o tzv. "kapucínské relaci" z jara 1628 a také byl zcela opomenut profesorem Vlčkem provedený antropologický průzkum vévodových ostatků. Nebyl pochopitelně zmíněn ani jeho nelichotivý osobnostní portrét. Na to mi pan kurátor odpověděl, že nebylo místo dát do expozice všechno a byl jsem odkázán na "katalog" výstavy, ve skutečnosti rozsáhlý sborník několika desítek textů předních tuzemských a zahraničních odborníků v doporučené ceně Nakladatelství Academia 2.200,- Kč. Taková mohutná a drahá publikace se mezi návštěvníky ovšem moc nedostane. To podstatné, marná sláva, musí být na samotné výstavě - a sborník může výstavu pouze doplnit větší podrobností výkladu. Dále jsem byl upozorněn, že jde o "galerijní typ výstavy". Tedy o výstavu obrazů, soch, rytin, zbraní a dalších exponátů, nikoli o cílenou dokumentaci samotné osobnosti. Pak se ovšem měla akce jmenovat jinak: "Obrazy, sochy atd. ... z doby Albrechta z Valdštejna". To by ale neznělo tak pěkně. Pokud je to výstava o Valdštejnovi a jeho době, tak tam měly být zmíněny nebo ukázány i ty skutečnosti a souvislosti, jež nepůsobí příliš glorifikačně, ale zato jsou pravdivé. Podstatné totiž je, zda autoři chtěli i za cenu zamlčení podstatných skutečností připravit prestižní, oslavnou akci - nebo zda chtěli sdělit pravdu (samozřejmě bez nároku na úplnost, ale s nárokem na objektivní zachycení současného stavu vědění a bádání). V této volbě zjevně šli cestou první. Proto vznikly mé kritické poznámky, na nichž jsem po vyslechnutí pana kurátora Čepičky nemusel vůbec nic měnit. Pouze se mi nečekaně podařilo stanout tváří v tvář člověku, který otevřeně přiznal, že tendence výstavy je jeho dílem. Přitom by prestižnost akce určitě neutrpěla a výstava by nebyla méně okázalá, kdyby se např. vedle rukopisů a knih z oblasti astrologie (pro ty místo právem bylo - vévoda si na čtení z hvězd opravdu potrpěl) mohlo být vystaveno faximile dobového rukopisu obou relací kapucína P. Alexandra spolu s několika přeloženými výňatky o vévodově povaze s komentářem, že nejde o objektivní pramen, ale o součást a nástroj dobových politických intrik. Novodobé bádání ostatně odhalilo zdroj, ze kterého onen kapucín čerpal, což bylo možno náležitě prezentovat. Bývalo by šlo o jednu vitrinu a jeden textový panel... . Tím spíše to bylo žádoucí, že dosud nejsou tyto zajímavé texty v češtině ve své úplnosti dostupné. Způsob fungování mincovního konsorcia a příklady velmi svérázných obchodních transakcí také mohly být zmíněny. Tím spíše, že ražba mincí má na výstavě právem své místo. Bylo možno ukázat na dvou nebo třech příkladech hospodářské praktiky pobělohorských zbohatlíků, bylo možno ukázat obchodní vztahy mezi vévodou investujícím do armády a zadluženým císařem. Místo by určitě bylo. Nebyl ale zjevně zájem. To je moje hlavní výtka: "scénář" výstavy byl prokazatelně dělán způsobem: nehodící se škrtne! Nikoli se snahou podat danou skutečnost co nejvěrněji, tedy i v její rozpornosti a naznačit složitosti a nejednoznačnosti, jež jsou vlastní životu obecně. Velmi zajímavé bylo, že pan kurátor Čepička v závěru svého expozé zpochybnil výsledky Vlčkova novodobého antropologického průzkumu vévodových ostatků. Učinil tak s odkazem na jakési konzultace s psychiatrem dr. Höschelem. Zajisté se prof. Vlček před lety mohl mýlit, nebo i on mohl být pod nějakým tlakem, jeho závěry mohly být ovlivněny tendenčností doby starého režimu. Ovšemže! Jenže zrovna takové věci bylo možno na výstavě stručně zmínit a naznačit. Zrovna tohle by bývalo bylo obzvlášť zajímavé. A - stejně jako v případě ostatních vynechávek - bylo možno toto téma podrobně rozvést v doprovodných textech, v katalogu-sborníku či jinde. Nebo snad jde jen o nynější tendenční zpochybňování jednoho z nehodících se aspektů? Jde o zpochybnění poznatků, jež se prostě do glorifikačního scénáře nehodí? Bohužel, na výstavě odpověď nenajdeme. Ani ve slovech pana kurátora. Opakuji tedy tak jako prve: jde o oslavné, tendenční pokřivení historické reality, jde o bombastickou akci, jež nechtěně odráží nynější bezděčnou dobovou objednávku. Politická garnitura této země (reprezentovaná zde přímo a docela věrohodně zejména majoritou Senátu PČR, který je nejvýznamnější institucí, jež výstavu spolupořádá), která nese nespornou odpovědnost za rozchvácení a výprodej národního jmění, za tunelařiny a jiná podobná rošťáctví (LTO apod.) má konečně před sebou důstojnou historickou postavu, jíž může obdivovat, oslavovat, do níž může bezděky promítat své představy o vlastní důležitosti, velikosti a světodějné roli. Pokud o toto šlo, pak takovouto bezděčnou dobovou zakázku splnil Ladislav Čepička se svými kolegy beze zbytku a naprosto dokonale. Jenže v tom je právě ta potíž: já se rozhodně vyslovuji pro pravdivé (co možná nejúplnější a objektivní) poznání a vědění. Proto jsem zaměření výstavy kritizoval. Každopádně jde o velmi zajímavou akci. Že vyvolává otázky, je pochopitelné. A že se nemusí všem líbit, je normální. Že se k ní mám právo vyjádřit jako návštěvník a občan, je rovněž samozřejmostí. Jediné, co mi na výměně názorů s panem kurátorem Čepičkou vadilo, je velmi osobní tón, který pan kurátor nasadil. Je vidět, že není nad věcí, ale má sklon reagovat stylem: když jste mi zkritizovali mé bábovičky, tak se teď našňupnu a podle toho zareaguji (pseudoargumenty typu: tak si udělejte svojí výstavu o Valdštejnovi ... koukám, že rozumíte všemu...). A pak se většinou místo podstatné rozpravy využívá čehokoli, třeba i málo podstatných detailů (v tomto smyslu bych mohl - ale nechci - bodovat třeba tím, že pan kurátor vydával ve svém výkladu vystavený model geleony za galéru, což je opravdu podstatný rozdíl, ale právě toto beru jako přeřeknutí a odmítám na tom stavět kritiku, i když by to bylo v nejlepších tradicích české hádavosti a pseudopolemiky). Nesporné zásluhy kurátorů a jejich spolupracovníků nijak nemůže umenšit a zpochybnit věcná polemika jdoucí zřetelně ad rem, nikoli ad personam. Rozumný člověk se z ní pokusí poučit. Ti nerozumní bohužel většinou reagovávají tak, že se nafouknou, užijí tu demagogií, tam postranní cestičky za účelem revanše. V této zemi se bohužel neumí debatovat bez osobních invektiv. Mým opakujícím se postřehem je fakt, že diskuse zpravidla po krátké době přecházívá v hádku či výměnu nadávek. Kritika věci se bere většinou hned naprosto osobně. Nedá se nic dělat, budeme na sobě ještě muset pracovat. Všichni. Na svých kritických názorech si dovoluji trvat! |