Problém je možná v logice, podle které kapitalismus může za všechno nebo za nic. A kdo popírá první, tvrdí druhé. Pak je ovšem možné na několik odstavců odpovědět obsáhlou kritikou, analyzující a odsuzující věci, které autor původního podnětu nenapsal a možná ani napsat nechtěl. (To měl být smysl -- připouštím, že nejasný - oné úvodní poznámky o Číňanovi, jehož pozdrav byl "přeložen" jako poměrně dlouhé vyprávění.)

S tímhle přístupem můžeme dostat diskusi sice zajímavou, nikoli však nutně v zamýšleném smyslu. Její absence v Lidových novinách či MF dnes pak může mít i jiné důvody, než je vliv kapitálových vlastníků.

Netvrdil jsem, že řešení sociálních a ekonomických problémů je mimo politiku. Pouze to, že bychom v ní neměli hledat univerzální klíč k řešení sociálních problémů.

Nehodlám přeceňovat empatii úspěšnějších lidí v České republice vůči "sockám". Pravda je, že obhájci minulého režimu také zrovna neoplývají pochopením např. pro Konfederaci politických vězňů a životní osudy jejích členů.

Osobně mám z období "prvotního socialismu" zkušenost, že například lidé z Vysočiny, která si za oněch časů pomohla, měli k panujícím poměrům trochu jiný poměr (neříkám, že zcela kladný), než třeba lidé z Polabí, které ve stejné době značně upadlo. Individuálně pak existovaly a existují značné rozdíly dané osobními a rodinnými zkušenostmi.

Je pravda, že ekonomické rozdíly mezi lidmi byli tehdy mnohem menší. Sociální možná také, i když ne tolik. Na druhou stranu byla řada věcí, o kterých nebylo dobré mluvit nahlas, pokud vybočovaly z řady.

Tohle vyžaduje jisté upřesnění. Po listopadu se zrodil mýtus o obyčejném člověku, který byl odpůrcem režimu, z pragmatických důvodů však předstíral konformitu. Padesátá a šedesátá léta osobně nepamatuji, ale později byla skutečnost trochu složitější. Většina lidí byla k existujícím poměrům více či méně kritická. Pomineme-li občasné úlitby bohům, pak konformita v politice znamenala především nepolemizovat se "správnějšími" názory.

Ve společnosti známých se tak leckdy vesele nadávalo na poměry. Ale v míře, která byla přijatelná pro nejloajálnější z přítomných. Ti mohli mít pocit, že s nimi všichni souhlasí (kromě momentálně nepřítomných blbců, kteří to pánům žrali z ruky). Ti ostatní zase měli svoji pravdu, kterou nemohli a tudíž ani nemuseli hájit. Výsledkem byla všeobecná názorová harmonie, sice falešná, ale docela příjemná. A hlavně relativně bezpečná; ať už se o tom dozví kdo chce, všem dělat problémy nebudou.

Lidé se tak mohli léta stýkat se sousedy či kolegy v práci, aniž by došlo ke konfrontaci jejich skutečných názorů a případné odlišné minulosti. Někteří tak nemusí, pokud nechtějí, vědět o této minulosti dodnes. Podobně jako středostavovský Američan z velkoměsta nemusí, pokud nechce, vědět, že o dvacet ulic dál panuje stav připomínající občanskou válku.

Dnes máme demokracii, kde si můžeme do čela státu zvolit koho chceme. Tedy alespoň z těch, kteří se nám nabízí; zdá se, že nabídka skutečně není neomezená. Přesto -- jak naznačuje i tato diskuse -- má situace daleko k ideálu, ba i k relativnímu optimu. Přitom v ekonomické oblasti politici rozhodují pouze o rozdělování státem či samosprávou spravovaných hodnot. Máme tedy tento mechanismus pustit i do oblastí, kde se hodnoty vytvářejí ? V tom případě se nám může stát, že za pár let nebude o čem rozhodovat.

Nebo bude, ale nebude to mít velký smysl. K čemu nám bude sebedemokratičtější hlasování o majetku, který je ztrátový, takže je nutné jej dotovat nebo odepsat ? Mnoho lidí považuje majetek za jakýsi automatický generátor hodnot. Já osobně tvrdím, že kdo chce mít velký majetek, musí být buď natolik bohatý, aby ho uživil, nebo natolik šikovný, aby ten majetek uživil jeho.

Pokud s tím pan Janíčko nesouhlasí, budiž. V tom případě pro něj mám pár otázek.

1. Do jakého hospodářského sektoru by Česká republika měla přednostně investovat v příštích deseti letech ? Který by naopak měla utlumit ? A proč ?

2. Kdo je jeho kandidátem na ředitele většího chemického podniku ?

3. Kde hledat kvalifikované zaměstnance pro nedostatečně obsazené profese ve strojírenství ? Proč strategie dnešních firem často nefunguje ?

4. Pokud bydlí v činžovním domě : koho by volil za jeho majitele ?

5. Koho by volil za majitele obchodu s potravinami, kam pravidelně chodí ?

6. Jaký by měl být zhruba plat zaměstnance masokombinátu (tento sektor trpí nedostatkem lidí i v oblastech s vysokou nezaměstnaností) ? Nakolik by se případná mzdová navýšení měla promítnout do cen masa a z čeho by měla být hrazena případná ztráta ?

Přiznám se, že já osobně bych si na tyto otázky vážně odpovědět netroufal. Ale možná to není důležité. Volič je od toho, aby volil. Myslet za něho mohou jiní.

Diktátor je člověk, který disponuje v rámci své moci absolutní pravomocí. Diktátorem byl Hitler, Mussolini nebo Stalin. Naproti tomu označit za diktátora Klementa Gottwalda je velmi sporné. A už vůbec nelze za diktátora označit někdejšího prezidenta Husáka. Jeho režim byl diktaturou kolektivní. To znamená, že ti úplně nahoře spolu mohli tvrdě bojovat, ale obyčejní lidé nemohli do tohoto boje nijak zasáhnout, neboť konkurence směrem dolů byla vyloučena. Tohle je klíčová věc. Svoboda "těch dole" je totiž do značné míry dána možností lavírovat mezi mocnými nahoře. To platí v politice i v zaměstnání. A samozřejmě i v demokracii.

Já osobně nepovažuji nabízené politiky v demokratických státech za "zásadně stejné". Kdybych byl kupříkladu Američanem, pak pro mě rozdíly mezi současnými prezidentskými kandidáty jsou dost významné, abych šel k volbám. Je pravda, že všichni dělají politiku jako umění možného. Kdo ovšem žádá od politiky to, co mu nikdy dát nemůže, tomu tyto rozdíly opravdu nemusí připadat významné.

Pavel Janíčko se domnívá, že "skutečné změny" mu politika, demokratická či jiná, dát může. Pokud ale sám neví, jaká politika by to měla být, kdo to má vědět ?

Postoj "nevím, jaké je přijatelné řešení, ale zcela určitě nějaké existuje" není zrovna moje parketa. Považuji ji za symptom vítězství víry nad rozumem.